Nejsou hlavy jako hlavy - vykřičník

Všechno teď pohltila evropská uprchlická krize. Komunikační kanály děsí lid představou, že imigranti přinesou do Evropy ze svých zemí a z klipů na YouTube uřezávání hlav. No představte si takový „Kulaťák“, Vítězné náměstí v Praze, s uřezanými hlavami! Po této krizi už nelze psát jako dosud, že v nějaké straně a vládě, v nějakém podniku či úřadu by měly „padat hlavy“. A už nikdo si nedovolí hrozit na politické scéně „nocí dlouhých nožů“ jako druhdy Mirek Topolánek. Budeme vůbec ještě smět říkat, že ryba smrdí od hlavy?

Máme ale v Evropě nyní hodně krizí, o nichž se mluví jen málo, anebo byly krizí imigrační přehlušeny. Přetrvala v řadě ohledů například „velká recese“ z let 2008 a 2009. Jen málokde byla obnovena míra předkrizových investic a zaměstnanosti. A nikde nebyly posíleny sociální jistoty. Proč se o tom nemluví? Inu proto, že čísla, grafy a tabulky – byť by sebelépe ukazovaly to nejpodstatnější ze sociálních nejistot většiny Evropanů – jsou ve světě klipového myšlení smrtelně nudné. Vydavatelé je neradi, neb kšefty pak váznou.

Mimoto zuří krize zavedených stran vůbec, a sociálních demokracií zvláště. Naposledy ji zvýraznili francouzští socialisté na svém kongresu v Poitiers. Ten potvrdil sebevražednou politiku prokapitálové strategie, která je posměšně – podle neoliberální „ekonomie strany nabídky“ (supply­side economics nebo také reaganomics) – nazývána „socialistickou ekonomií strany nabídky“. Francouzský tisk musel onu partajní seanci nazvat „sjezdem autistů“. Je jim jedno, že je příští volby smetou; hlavně, že posloužili poměrům, k nimž „není žádné alternativy“ (Thatcherová). V tom pohroužení se do vlastního uzavřeného světa mělo svou logiku, že hostem francouzských socialistů byl řecký expremiér Jorgos Papandreu. Tedy politik, jenž pod dohledem „Trojky“ zahájil asistovanou sebevraždu Panhelénského socialistického hnutí (PASOK), které zakládal jeho otec. Vhodnějšího hosta si tak sterilní sjezd nemohl vybrat. A není vhodnějšího předsedy Socialistické internacionály, v jejímž čele stojí Papandreu už devět let. Ne, jeho křeslo se neotřásá a jeho hlava jen tak nepadne…

Máme také krizi demokracie vůbec. Ta je nejlépe vidět právě v napínavé srážce věřitelů – reprezentovaných institucionálními monstry Mezinárodního měnového fondu, Evropské komise a Evropské centrální banky – s vůlí řeckého lidu. Tato vůle je i v očích sociálnědemokratických zástupců liberálních demokracií naprosto nepřijatelná, nerealistická a vyloženě nebezpečná. Že se vyvalily vlny zdola z vážných příčin a že v podobě španělské strany Podemos či řecké Syrizy jde o proudy svěží a vskutku levicové (na rozdíl od „pětihvězdičkových“ italských populistů, „vycentrovaných“ francouzských národovců, natož řeckých neonacistů ze Zlatého úsvitu), neberou socialističtí autisté vůbec na vědomí. Probouzejí se jen tehdy, když cítí povinnost potírat autentickou levici. Zrovna tu levici, která dnes v Evropě představuje nejhumanističtější variantu řešení nynějších systémových krizí.

Když se v polovině června stupňovala krize kolem Řecka a Evropa se teatrálně připravovala na ekonomický bankrot kolébky evropské demokracie, předseda SPD Sigmar Gabriel, vicekancléř a ministr ve vládě Angely Merkelové, sdělil bulvárnímu Bildu, nejprodávanějším německým novinám: „Není to jen čas, který se krátí, ale všude v Evropě i trpělivost.“ Gabriel vyjádřil ovšem také sympatie pro „obyčejné Řeky“, kteří „naléhavě potřebují pomoc od Evropy“. Lid trpí, a proto nechť přijde – s prominutím – internacio­nální pomoc. Její pravé rysy ovšem Gabriel nezamlčel: „Evropa a Německo se nenechají vydírat. Nedopustíme, aby němečtí pracující a jejich rodiny platili za přehnané volební sliby zčásti komunistické vlády.“

Tak vida, je to tu zase: komunistické nebezpečí! Tentokrát maskované pod rouškou řecké Koalice radikální levice (Syriza). Zatímco její premiér a předseda Alexis Tsipras napsal v článku pro Le Monde, že jeho vláda chce zkombinovat „respekt k verdiktu řeckého lidu a pravidla, jimiž se řídí fungování eurozóny“, byla už v Berlíně a Bruselu kombinace řeckého levicového programu s evropským společenským uspořádáním důrazně vyloučena. Zatímco minulý týden Tsipras ve vyhrocené atmosféře oznámil, že Řecko si počká, až „instituce dospějí k realismu“, významný sociální demokrat mu již vypálil cejch novodobého bolševika.

A co když to tak je? Co když ten „bolševik“ není tak ohavný, jak by se na bolševika slušelo? Co když má pravdu? Vždyť ve slovech řeckého premiéra se objevil i přesný, byť jednoduchý popis situace. „Oligarchové, kteří si zvykli být chráněni politickým systémem, mají všechny důvody přijít o spánek,“ napsal Tsipras. Dobrá, řečtí oligarchové, jejich jachty a daňové úniky, to je přece problém Atén. Jenže Tsipras současně popsal, jak právě ti, kteří se dosud v Řecku vyhýbali placení nákladů krize, byli chráněni nejen předchozí politickou elitou jeho země, ale i Trojkou, která „přivřela oči“. Uvozovky jsou Tsiprasovy. Řecký premiér tedy vyhlásil urbi et orbi, že to, oč tu běží, je oligarchie evropská. A víc: dozvěděli jsme se, že řecká vláda si na svá bedra nenaložila samoúčelný boj pro učebnice dějepisu, ale „důstojnost našeho lidu, stejně jako naděje lidu evropského“.

Tohle je aktuální ohnisko evropské historie, jež nasvěcuje sociální krajinu široko daleko. A obraz je jasný: budou – a doufejme, že jen metaforicky – padat hlavy. Což je dost dobrý důvod k tomu, aby byla odváděna veškerá pozornost k něčemu úplně jinému, aby třídní boje byly transformovány na rasismus. A aby se v záběrech míhaly hlavy zcela jiné.

Autor je politický komentátor.