Venezuela se za poslední měsíce ponořila opět o něco hlouběji do politické i hospodářské krize. Chávezův nástupce Nicolás Maduro stojí v čele polarizované země a nic nenasvědčuje tomu, že by se situace měla změnit. Pozornost médií se vedle problémů se zásobováním vytrvale obrací k porušování lidských práv, zejména k vězněným představitelům opozice v čele s Leopoldem Lópezem. Do kauzy se na počátku června vložil Felipe González, doyen španělské sociální demokracie a dlouholetý premiér Španělska po přechodu od frankismu k demokracii. González se dosud těší značnému politickému kreditu. Když mu tedy venezuelské orgány zabránily v setkání s vězněnými Madurovými oponenty, chopila se případu tamní opoziční média. Zatímco levicová část opozice Madurovi připomínala, že by Gonzáleze coby demokratického socialistu měl respektovat, pravicový deník El Universal zveřejnil 11. června některá z Gonzálezových prohlášení, s nimiž se expremiér vracel z Caracasu: „Přijel jsem z Venezuely se smutkem a vážnými obavami. Je mi smutno z toho, když vidím, že tak bohatá země prochází destrukcí, a to ve všech ohledech.“ Podle Gonzáleze je venezuelská situace katastrofální, Maduro si počíná „hloupě“, když odmítá dialog, a o osudu země má zřejmě jen zmatené představy. „Tváří v tvář diktatuře člověk ví, čeho se držet, ale ve zrazené demokracii se nelze zorientovat, je to říše arbitrárnosti, nepředvídatelnosti a člověk netuší, co přijde zítra.“
Týdeník Zeta, který vychází v mexické Tijuaně, vyniká snahou mapovat organizovaný zločin a obchod s drogami. Objevily se v něm však také kritické komentáře k nedávným parlamentním volbám v nejlidnatější španělsky mluvící zemi. Šéfredaktorka Adela Navarro Bello, držitelka několika novinářských ocenění, nadepsala svůj sloupek z 10. června Pyrrhovo vítězství. Všechny tři hlavní mexické strany ztratily oproti minulým volbám podstatnou část hlasů, a nemají tedy co oslavovat. Současně však tento propad nestačil k tomu, aby se proměnilo politické panorama země. Autorka upozorňuje, že při volební účasti 47 procent stačilo vítězné formaci necelých 17 procent hlasů všech Mexičanů s volebním právem k tomu, aby získala absolutní většinu. Podle Adely Navarro Bello stojí za nízkou volební účastí mimo jiné pocit, že hlavní strany se od sebe nijak neliší. „Jasným příkladem tohoto rozčarování z tradičních stran je město Cuernavaca. Jak moc museli být lidé znechucení, aby se starostou stal fotbalista Cuauhtémoc Blanco? Pokud ,velké strany‘ tento vzkaz nechápou, pak mexický politický systém očividně spěje k rozkladu.“
Madrid bude mít poprvé v historii levicovou starostku. Emeritní soudkyně Manuela Carmena byla do úřadu jmenována 13. června. Nepůjde o první ženu v čele hlavního města – vystřídá Anu Botellu, členku konzervativní Lidové strany a manželku jejího někdejšího předsedy Josého Maríi Aznara. Konzervativci vládli Madridu nepřetržitě od roku 1991 a komunální volby těsně vyhráli i tentokrát, scházel jim však koaliční partner. Manuela Carmena kandidovala za stranu Ahora Madrid, která se netajila tím, že jde o ad hoc vytvořené „instrumentální“ uskupení hnutí Podemos a dalších segmentů levice. Největší španělský deník El País přinesl 29. května shrnutí jejího programu: mezi hlavní body patří „audit veřejného dluhu města; revize veřejných zakázek a konec outsourcingu služeb, jako je odvoz odpadků a čištění ulic; zvýšení daní velkým firmám; snaha přimět církev, aby platila daň z nemovitosti; snížení jízdného v městské dopravě; přejmenování ulic, které dosud nesou jméno prominentů frankismu“. Deník však upozorňuje, že je tu ještě jeden relevantní programový dokument s neméně smělými akcenty: totiž pět klíčových opatření pro prvních sto dní vlády, která už před volbami vybrali samotní voliči. Mezi jejich priority patří „všemi dostupnými prostředky zabránit dalšímu nucenému vystěhovávání“ a „zajištění elektřiny a vody všem domácnostem, které si nemohou dovolit je zaplatit“. Dodejme, že takových domácností je v krizí sužovaném Madridu víc než dost.
Zásadní změny zřejmě čekají také kubánskou metropoli. S uvolňováním americkokubánských vztahů a obnovením diplomatických styků se pomalu začíná zvyšovat přítomnost Američanů na Kubě, což představuje vděčné téma pro španělskojazyčná periodika vycházející na jihu Spojených států. Mezi nejvýznamnější z nich patří deník El Nuevo Herald, který vychází od roku 1976 v Miami a pro nějž pracovala řada kubánských exulantů. Například 13. června vyšel v deníku pozoruhodný rozhovor s multimilionářem kubánského původu, developerem a mecenášem umění Jorgem Pérezem, jedním z nejmovitějších občanů USA. Řeč se točila okolo havanského bienále, původně latinskoamerické, nyní již světové přehlídky vizuálního umění. Podle Péreze šlo o nepolitickou akci a nepolitická jsou podle jeho soudu i vystavovaná díla. Několikrát zopakoval, že sám také nemá politické zájmy. Současně by se však rád ujal velkorysé rekonstrukce Havany, která „je nejkrásnějším městem Latinské Ameriky, ale rozpadá se“, a sám by přitom prý neusiloval o zisk. Na otázku, zda by přitom nedošlo k „odsunu“ obyvatel z některých čtvrtí, odpověděl: „Vždycky, když se investuje, někdo na tom prodělá, ale já jsem kapitalista a věřím, že svobodná investice kapitálu je nejlepší způsob, jak vytvořit pracovní místa a renovovat Havanu.“ Je docela dobře možné, že budoucnost Kuby spočívá v rukou lidí, jako je Pérez, a těžko hádat, nakolik jí to bude ku prospěchu.