Musíte každého chápat nikoli jako jednotku, číslo, jako objektvěc – ale jako subjekt. Jako neopakovatelného, jedinečného tvora se svými libůstkami i hlubokým existenciálním tajemstvím. Respektovat jeho osobitost. Poznat a pochopit, po čem ten konkrétní subjekt touží. A on se vám pak položí docela sám.
Měl byste si někde půjčit, vy nemáte kde, aha, my tedy nejsme finanční poradenství, ale třeba by někdo z vašich blízkých mohl kvůli vám… Jste mi sympatický, nechám vám číslo na pana Supa, ne, nejsme příbuzní, to je shoda jmen, ale když mu řeknete, že vás posílám, tak dostanete slevu. Tedy vaši blízcí dostanou. Nikde to neříkejte. Já vás tam neposílám, jen vám chci pomoci alespoň radou, to zákon nezakazuje. Ostatně když to neseženete, víte, co vás čeká dál. Nebojte se, spolehněte se, důvěřujte nám. Dobře to dopadne, jen dělejte, co vám řeknu. Vždyť bychom přece byli sami proti sobě, kdyby…
Subjekt je vlídný. Přinejmenším zpočátku; lyrický a vlídný. Ví, že upřímnou hrubostí by si leda přitížil. Uvnitř je subjekt poněkud posraný. Jako by nevěděl, že strach je jen biologická reakce, na kterou si tělo při trvalém působení zvykne. V tom tkví zrádnost a nespolehlivost subjektova těla. Strach je reakce, o niž se organismus dokonce obohatí!
Ale zatím jsme ve výhodě, protože subjekt ví houby. Protože je strachem vycpaný a pořád by jen chodil na záchod. A na tom už se dá budovat.
Teď nechte subjekta na pokoji, je to citlivý člověk. Stejně nemá čas; zvrací. Neví, že na bolest musí reagovat jedině touhou. Na ještě větší bolest ještě silnější touhou: jedině to je důstojné. Ale kdo by mu tohle říkal, cha cha.
Subjekta musíte nechat uzrát. Třicetidenní lhůta na rozmyšlenou, na přípravu i realizaci potřebných kroků je tak akorát. Zaručené.
Měsíc na vstřebání, přivyknutí a zvnitřnění vašeho požadavku, jakkoli přehnaně může na první pohled působit, zcela postačuje. Osvědčené.
Ke konci se vás už nemůže dočkat.
A proč že se subjektu říká lyrický? Ani nevím. Snad ze zvyku. Subjekty jsou jako olivy.
Má teď před sebou hrnek zeleného čaje a čtvrthodinku relativně jistého klidu. Není to příliš? Není to nějak nad subjektovy poměry? Subjekt překonává lehké žaludeční potíže. Aby vydrželo. Je libo čerstvého polonia? Neváhejte subjekta pobavit, když se nechá. Úleva přináší pokles ostražitosti, někdy i veselou hysterii, a čím příkřejší propad ho při nevyhnutelném návratu do reality čeká, tím bylo pobavení účinnější. Někdy postačí i fotografie dalekých krásných míst, případně lidí bez problému. Tíha pouhého srovnání zapůsobí.
Subjekt je ochoten vidět naději tu v televizní reklamě, tu v knize, tu na sociální síti. Nebo ne. Vidí tam něco jiného. Ale zabralo to na dobré dvě hodiny. Subjekt si celkem pomohl, ale vlastně si vůbec nepomohl. Má tik. Padají mu věci. Nespí. Pořád chodí na záchod. Už není, co býval. Ale bývaly časy, kdy byla s lyrickými subjekty jiná sranda.
Lyrický subjekt, to je ale vůl – on tu kamerku snad nikdy nenajde. Natožpak mikrofony. A vida, subjekt se lyricky choulí do prenatálního klubíčka. No ano, ňuňu, do břicha to vždycky nejvíc bolelo… Celý večer civěl z okna. Plival dolů na milence vedoucí se za ruku. Stejně tě nechá, říkal si. Subjekt civí do rozkvetlých výloh na náměstí. Subjekt zlyričtěle stojí před zrcadlem – a chechtá se. Tak tohle, tady a teď, je ten život, vole! O tom nikdo z nich nic neví! Je to takový ten smích, co od všeho osvobozuje. Chechtá se? Což, máme rezervy, ještě mu přiložíme. A uděláme to šikovně, nikdo se nedozví. I zákony mají fantasii.
Lyrický subjekt nedávno uctil památku našich padlých vojáků. Hrdinů. Padlých v našich zahraničních misích. Je jim to platné asi tolik co subjektovi, ale co se dá dělat – jsou padlí i za něj.
Lyrický subjekt je teď děsně angažovaný. Tak si trochu poodstupte, ať vás to nepostříká.
Lyrický subjekt už půjde klidně upalovat negry, když mu to pomůže. Když se mu zaplatí. Když se mu aspoň část odepíše. Když se sám zachrání… Negry nebo sousedy, jen když mu to aspoň trochu uleví.
Lyrický subjekt je zvyklý mezi svět a svou podělanou nahotu stavět verše. Vždyť se na něj podívejte… Ano, natáčení každého úkonu nařizuje zákon. Ne, úniky ze spisu, kde žijete, to vám nikdo nezaručí.
Takový subjekt, to se snadno řekne. Nejlyričtější je, když s vámi sám na sobě spolupracuje. Buďte přítomni v každé molekule vzduchu, kterou vdechuje. Diskrétně, ale jistě. Mohl by privatizovat své orgány; alespoň část plic nebo ledvinu.
Chodí ode zdi ke zdi, z pokoje do pokoje – a značkuje si prostředí pro novou situaci. Zvyká si. Šel by i ven. Inu, proč ne. Co mu brání? Je svobodný. Lyrický nepolapitelný subjekt: tak rád uniká a vždy se zas vrací.
Nebo utíká před těmi, kdo v něj ještě věří. Takové bohy jako on jsme už dávno vyhnali. Ale bývaly časy, kdy s lyrickými subjekty byla docela sranda…
Autor je básník.