Michal Matoušek
Ode dna
Nakladatelství Petr Štengl 2015, 76 s.
Velkou část svého života Michal Matoušek prožil v relativním blahobytu jako typický příslušník střední třídy. Byl spolumajitelem IT společnosti a můžeme předpokládat, že existenční potíže na vlastní kůži nepociťoval. O firmu i práci ovšem přišel a jeho sociální postavení se začalo hroutit. Po několika neúspěšných pokusech o navázání nového pracovního vztahu v oboru našel místo v nízkoprahovém sociálním centru pro lidi bez domova. Tato zkušenost ho vybavila osobitou vnímavostí k osudům sociálně vyloučených lidí. „Neúspěch je průběžně rostoucí pravděpodobností všeho… někoho zdrtí, někomu rozšíří obzor. Někdo se naučí žít ze dne na den, což nikdy nechtěl ani neuměl, ale teď musí. Je to jako cizí řeč, již si osvojíme prostým poslechem.“ Matouška není potřeba označovat za spisovatele. Hlavně proto, že jeho tvorba je spíše publicistikou. Kniha Ode dna se totiž skládá z fejetonistických fragmentů a úvah, které se vážou k autorově minulosti i aktuálním zážitkům s klienty z „Nízkoprahu“. Jeho zemité reflexe spoléhají na „selský rozum“, jsou cynické, ale nechybí jim pochopení pro životní situaci lidí, kteří se často nešťastnou náhodou ocitli na úplném dně. Schytávají to od něj politici, „teoretici sociální práce“, ale i „slušní lidé“, kteří by situaci bezdomovců řešili koncentračními tábory. „Boží ambasadoři a teoretičtí sociální pracovníci věří, že přeskládáním prvků můžeme získat úplně nového člověka. – Já měl menší ambice: byl bych se spokojil s tím, kdyby se naši klienti dovedli vykadit včas…“
Jan Bělíček
Pavel Kosatík, Vojtěch Šeda
Češi 1989. Jak se stal Havel prezidentem
Edice České televize, Mladá fronta 2015, 80 s.
Jak se stal Havel prezidentem je osmým dílem komiksové řady, která těží z úspěšného seriálu České století autorského dua Sedláček-Kosatík. Série začíná knihou Jak Masaryk vymyslel Československo a končí dílem devátým, Jak Mečiar s Klausem rozdělili stát, který se zatím připravuje. Komiksy sledují stejné události jako seriál a často obsahují i shodné dialogy. Důvod je prostý, na scénáři obou projektů pracoval historik Pavel Kosatík. Přestože scenárista celé série zůstává stejný, výtvarného zpracování se ujali různí čeští výtvarníci, a každá kniha tedy vypadá vizuálně trochu jinak. Havlův nástup do prezidentského křesla výtvarně zpracoval Vojtěch Šeda, který výborně vystihl atmosféru komorních jednání, z nichž se příběh převážně skládá. K tomu mu napomohla zdařilá volba barev – temnější odstíny přecházející v šedou až černou. Atmosféru také dokresluje minimum světla – mnohdy je v místnosti jen jedna lampa, která postavy tlumeně a dramaticky osvětluje. Asi nejzajímavější myšlenkou komiksu je rozdvojení Havlovy postavy. Vidíme ho zde totiž jednou jako politika v tmavém obleku, poté zase jako spisovatele v tmavě modrém svetru. Hned v první scéně spolu tyto dvě postavy vedou rozhovor, jehož nereálný charakter podtrhuje černobílé vyobrazení. S touto Havlovou schizofrenií se v knize setkáme hned několikrát, což jinak historicky korektní text příjemně ozvláštňuje.
Veronika Šaumanová
Daniel Srch
Na černé listině
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2015, 296 s.
Publikace Na černé listině s podtitulem Hollywoodští rudí a hony na čarodějnice v americkém filmovém průmyslu (1947–1960) historika Daniela Srcha přibližuje praxi z počátku studené války, která v USA vedla k tomu, že v mnoho pracovníků ve filmu přišlo o zaměstnání z důvodu svého politického smýšlení – zpravidla kvůli členství v komunistické straně. O Srchově erudovanosti svědčí schopnost efektivně pracovat s prameny různorodé povahy. Jádru práce předchází přehledný popis jak dobového kontextu, tak způsobu výroby ve filmovém průmyslu. V hlavní části autor s nadhledem koriguje mnohé mýty, které měly postižené buď démonizovat, anebo heroizovat. Srch se pokouší k tématu přistupovat bez oblíbených klišé o antikomunistických padouších a komunistických hrdinech či mučednících, která zavedli zejména levicově orientovaní badatelé a pamětníci. Z toho, jak danou problematiku nazírá i jak hodnotí její důsledky, je patrné, že se přiklání spíše ke konzervativním autorům. Při této myšlenkové revizi nicméně úplně opomíná revizi pojmovou. Označení „inkvizitoři“, s nímž pracuje soustavně v průběhu celé knihy, opotřebované spojení „hon na čarodějnice“ nebo zmínky o „herezi“ přibližují Srcha textům, vůči nimž se vymezuje. Navíc některé čtenáře může odrazovat i vypravěčská rozevlátost a jízlivost. I tak lze publikaci považovat za hodnotný příspěvek do diskuse na dané téma.
Martin Mišúr
Vladimír Glomb, Miriam Löwensteinová
Korejská náboženství
Togga 2014, 256 s.
Ruku na srdce, kdo z nás laiků někdy nahlédl do labyrintu korejské náboženské tradice? Toto zákoutí orientu přitom zůstává ve stínu svých velkých bratrů – Číny a Japonska – jistě neprávem. V souboru původních historických textů, který připravili dva naši nejvýznamnější odborníci na tuto problematiku, se lze přesvědčit o neobvyklé pestrosti duchovních představ a praxe korejského poloostrova. Dokumenty rozmanité povahy (kroniky, gesta, politické a výchovné texty, kosmologické nauky, poezie a další) vytvořené v rozmezí od desátého do dvacátého století jsou doplněny zasvěceným úvodem editorů. Antologie ukazuje nejen relativní toleranci uvnitř korejské náboženské tradice (ve vzájemných regulovaných střetech či prosté koexistenci se tu setkáváme s buddhismem, konfucianismem, taoismem či šamanismem), ale především velice tenkou a propustnou hranici mezi sakrální a profánní sférou, kterou kdysi Émile Durkheim určil jako konstitutivní pro každou náboženskou formu. Vrcholem edice jsou nepochybně Divoké historky pana Ŏu ze 17. století, po jejichž přečtení čtenář jen nevěřícně kroutí hlavou. Pokud ovšem hledáte nějaké serióznější úvahy nad otázkou, v čem spočívá povaha všehomíra či dlouhověkosti, Pojednání o brzké smrti a dlouhém životě poskytne krátkou a údernou odpověď: jde o qi, li a počet. O tom, co přesně znamenají první dva termíny, můžete pak radostně meditovat až do konce svého krátkého života.
Jiří Růžička
Pandora’s Vox
GHMP, Colloredo-Mansfeldský palác, Praha, 15. 7. – 1. 11. 2015
Pokud budete mít s přibývajícími pošmournými dny melancholickou náladu a ocitnete se v centru Prahy, zastavte se na výstavě Pandoras’s Vox. V notně zašlých, ale stále bohatě zdobených interiérech Colloredo-Mansfeldského paláce společně vystavují tři umělkyně, které spojuje nejen etablovaná pozice na umělecké scéně, ale především analogický přístup k tvorbě. Byť doménou Veroniky Holcové je malba (či kresba olejem), Klary Kristalové socha a Sandry Vásquez de la Horra kresba, všechny vytvářejí snové výjevy, které tvarovými, rostlinnými a zvířecími metamorfózami navazují na tradici surrealismu. Tu aktualizují jak výtvarnými prostředky, tak škálou motivů – od dětského vnímání světa přes dospívání, mateřství až po prožívání vědomí smrti. Vedle řady společných rysů však výstava ukazuje i individuální témata umělkyň. Holcová svými rozměrnými obrazy otevírá průhledy do fantaskních, barvou konstituovaných krajin, kresby Vásquez de la Horra reflektují proměny ženské sexuální identity a sochy Klary Kristalové zhmotňují nevyřčené úzkosti a obavy. Všechny práce jsou pocitově intenzivní, tísnivé, existenciální. Diváky naladěné na snové rozjímání přenesou do vnitřních světů tvůrkyň, pro ostatní ovšem může mít osobní sentiment, který výstava evokuje, až nádech patosu.
Markéta Jonášová
Krycí jméno U.N.C.L.E.
The Man from U.N.C.L.E.
Režie Guy Ritchie, USA, 2015, 116 min.
Premiéra v ČR 20. 8. 2015
Zatímco o předchozím diptychu Guye Ritchieho o Sherlocku Holmesovi se dalo mluvit jako o díle, v němž steampunkové prostředí, dynamika hlavních postav i jejich představitelů a režisérův typicky okázalý filmový styl vytvářely šťastnou synergii, v jeho novince Krycí jméno U.N.C.L.E. se naopak celek nezadržitelně rozpadá – na nevzhlednou množinu nedotažených jednotlivostí. Adaptace úspěšného televizního seriálu ze šedesátých let zjevně měla být elegantní vzpomínkou na zlatou éru popkulturních špionů z časů studené války, jaderného nebezpečí, machismu a přepychu. Příběh o americkém a ruském agentovi, kteří musejí spolupracovat, aby zabránili bývalým nacistům ve výrobě atomové bomby, ale v první řadě postrádá charismatické postavy, z jejichž setkání by bylo možné vykřesat humor i dramatické akční scény. Američan Napoleon a Rus Ilja jsou příliš zapouzdření v několika základních charakterových vlastnostech, které na sebe navíc vzájemně nenarážejí dostatečně tvrdě, aby mohly vytvořit kontrast důležitý pro žánr buddy movie. Ani Ritchieho efektní práce s kamerou a střihem tu nemá příliš mnoho uplatnění, ať už jde o akční scény nebo rádoby nečekané dějové zvraty, vyžadující flashbacky. Vzhledem k tomu, že všichni hrdinové ve filmu zdaleka nevyčerpávají veškerý potenciál, který do nich scénář různými náznaky vpravuje, lze snadno nabýt dojmu, že jde o pilotní díl budoucí filmové série. Není to ale zrovna lákavá představa.
Antonín Tesař
Marie Hrušková
Příběhy památných stromů
CD, Radioservis 2015
Příznivcům přemoudřelého rozjímání nad nejrůznějšími přírodními divy by nemělo uniknout CD Marie Hruškové. Autorka zdramatizovala pověsti spojené s devíti památnými stromy a přidala pár informací o jejich současném stavu. Vyprávění s pohádkovým nádechem – o dubu Svatého Václava ve Stochově nebo o čertovské lípě u Tupadel – se ještě dají překousnout. A to i díky výběru předních rozhlasových herců, jako jsou Josef Somr, Jiří Lábus nebo Jan Vlasák. Korunu celé kompilaci ale nasazuje příspěvek poslední – o dobříšských zámeckých stromech, v němž dvojice v podání Zdeňky Volencové Žádníkové a Petra Rajcherta připravuje svatbu na dobříšském zámku: „Radku, nemáš tady net, že bysme se podívali na ty jinany?“ A Radek se už připojuje a zjišťuje, jak dokonale symbolicky ony jinany fungují. Patetickou atmosféru umocňuje hudba, jejímž autorem je Vratislav Šrámek. I přes nevysokou kvalitu kompilace je nutno říct, že víc by prostě bylo víc. Zmapovat osudy památných stromů by měl být projekt koncepčnější a mnohem širší. Možná má tento soubor připomenout třináct let starý televizní cyklus Paměť stromů, jímž patřičně zadumaně prováděl Luděk Munzar. Zklamáni ovšem budou nejen posluchači, na jejichž oblíbence se nedostalo, ale i ti, kteří měli to štěstí, že se jejich favorit do výběru kvalifikoval. Průměrná stopáž osm a půl minuty na několik staletí starý strom je prostě málo.
Jiří G. Růžička
Conrad Schnitzler & Pyrolator
Con-Struct
CD, Bureau B 2015
Čtvrtého srpna uplynuly čtyři roky od smrti Conrada Schnitzlera (nar. 1937), jehož příběh by se dal stručně shrnout třeba takto: nehudebník, který působil v rané sestavě Tangerine Dream, později založil Kluster a na veleplodné sólové dráze vydal kolem tisícovky alb, většinou na kazetách a cd-r, na nichž se potkala jeho záliba v kroucení čudlíků na Synthi A s láskou k ruchům a náhodě. Schnitzler je právem považován za jednoho z otců DIY undergroundu a jeho přístup je pro leckoho možná inspirativnější než samotné dílo (při tomhle ajfru samozřejmě vznikají i slabší kusy, objem a frekvence vydávání ale svědčí o divokém srdci a vášni pro věc). Často nahrával tak, že míchal náhodně zvolené „hlasy“ (stopy) ze svého bohatého archivu, a promotérům místo vlastní maličkosti posílal balík kazet nebo cédéček, určených k simultánnímu přehrání. Díky této strategii Conrad Schnitzler vcelku pilně vydává a koncertuje i po smrti. Nejedno kolaborační album v jeho diskografii se jmenuje Con-Struct. To aktuální připravil o dvacet let mladší německý producent Pyrolator a zjevně si předsevzal, že mnohdy neupraveného, vždycky však spontánního Schnitzlera – který dokázal připravit jedno album denně; poslední prý čtyři dny před svým skonem – přioděje do vymazleného, nelidského technohávu. Každý zvuk sedí, tracky mají začátky a konce, produkce je devadesátkově strojová, hladká a odtažitá. Jen v těch retro remixech jaksi chybí duch Conrada S.
Petr Ferenc