Místní dokumentární přírodovědná produkce trpí absencí zásadních esejistických snímků, které by o stavu současné přírody referovaly dostatečně nápaditou a autorskou formou. Určité naděje budí snímek Planeta Česko, který má zcela odlišné východisko: chce ukázat českou přírodu takovou, jaká skutečně je.
Každý, kdo se zabývá natáčením přírody, ať už filmovým zachycováním jejího drancování a devastace v kritických pořadech veřejnoprávních médií či tvorbou autorských dokumentů, naráží pravidelně na dvě úskalí, která spolu úzce souvisejí. Jak získat původní záběry více či méně vzácných živočichů, jež natočit je samo o sobě složité, a jak uspokojit diváky rozmazlené specializovanými zahraničními produkcemi, kteří očekávají, že se v dokumentech navíc odehraje něco mimořádného? Tato praxe ale vzbuzuje ještě zásadnější otázku, jejíž zodpovězení by mohlo způsobit paradigmatický zlom v celkovém pojímání autorských filmů o přírodě i přírodovědných pořadů. Lze se totiž ptát, proč v něčem, čemu říkáme „dokument“, takovéto záběry vůbec předkládat? Referují totiž ve skutečnosti pouze o tom, jak velké prostředky a úsilí filmaři vložili do budování iluze krásného světa plného zvířat, jenž ovšem v realitě už téměř neexistuje. K čemu konstruovat za pomoci mnoha kamer, rozmanitých triků a ochočených živočichů, manipulovaných a svolných nechat se fotogenicky zachytit, fantazii o něčem, co fakticky dávno zmizelo nebo dost možná ani nikdy neexistovalo?
Spektakulární divočina
Dalším problematickým momentem většiny dnešních přírodopisných snímků je narace paternalizujícího vypravěče doprovázející senzační obrazy. Aby se divák nenudil, předkládají se mu fragmenty fiktivních příběhů, jež těží ze štědré tradice všech možných žánrů béčkové literatury, ať už je to love story, téměř detektivní „pátrání“ či krvežíznivé souboje a konstrukt zlých predátorů a nevinných obětí. Je to případ valné části produkce kanálů Discovery a Animal Planet, případně české stanice Prima Zoom, která jejich pořady nakupuje. Pochyby o účelnosti takové tvorby začínají být naštěstí už teoreticky reflektovány. Za zmínku stojí knihy s výmluvnými názvy: Nature Saviours. Celebrity Conservationists in the Television Age (Zachránci přírody. Prominentní ochranáři televizního věku, 2013) Grahama Huggana nebo Confessions of Wildlife Filmmaker: The Challenges of Staying Honest in an Industry Where Ratings Are King (Zpověď filmaře divočiny: Jak být upřímný v průmyslu, jemuž vládne sledovanost?) od Chrise Palmera z letošního roku.
Prastarý narativ, nastolený snad ještě dávnými dobrodružnými romány plnými „nebezpečných šelem“ z per kolonialistů dobývajících svět asijských a afrických džunglí a stepí, prolomí však dříve autorské filmy určené primárně do kin než televizní formáty. Důvod je prostý. Aby si divák mohl utvořit úsudek sám, na základě spatřeného, a nemusel být veden vypravěčem objasňujícím viděné, je skutečně třeba zajímavých obrazů, či lépe řečeno zajímavého obsahu. Tímto obsahem by ale měla být každodennost: od fauny měst a suburbií po plaché bytosti ze vzácných biotopů národních parků. Jeho součástí by mělo být i poselství o křehkosti a ojedinělosti setkání s živočichy. Vědomí vzácnosti takových setkání totiž už dávno přeznačkoval spektákl filmových příběhů a zoologických zahrad, které na pár čtverečních kilometrech nabízejí živý bestiář celého světa.
I k záběrům odlišujícím se od spektakulární „klasiky“ je ale třeba mnoha natáčecích dní. Nejen indický luskoun, ale ani český jezevec na filmaře jen tak nečeká a lokace nejlepších dějů a scenérie s ideálním světlem také během pár dní nelze získat. Ideální je mít na natáčení nejméně celý kalendářní rok, což umožní zaměřit se na různá zvířata v takovém ročním období, v němž jsou jejich projevy, ať už je to hibernace či rozmnožování, z lidského hlediska nejzajímavější, a případně sledovat kontinuitu proměňujícího se chování. Takovéhle natáčení pochopitelně stojí peníze. Naše veřejnoprávní televize ještě stále mezi různými žánry filmů o přírodě příliš nerozlišuje, natož aby považovala za prioritu svou kultivující a vzdělávací funkci. Prostředky tak spíš získá nákladný pořad „s borcem na rybách“, čímž jsou finance na přírodovědu vyčerpány a kolonka odškrtnuta jako splněno. Cokoliv odlišného tak musí hledat zdroje minimálně z podstatné části jinde.
Jak ukázat plachost?
Přes to všechno v současné době s podporou fondů Evropského hospodářského prostoru vzniká dokument, který minimálně u nás nemá obdobu. Planeta Česko by měla být jakousi místní verzí filmu Mikrokosmos (1996). Jejím cílem není primárně agitovat či nabádat k ochraně přírody ani nemá ambici řešit ekologické problémy. Měl by být přesnou a brutálně realistickou výpovědí o tom, jaká česká příroda dnes doopravdy je a jak se proměnila. Dvojice autorů – dokumentarista Marián Polák a biolog a ilustrátor zoologických atlasů Jan Hošek – pro svůj záměr získala mezinárodně úspěšného kameramana Jiřího Petra. Natáčení bylo od počátku plánováno ve spolupráci s ekologickou nevládní organizací Beleco, která film pojala jako klíčovou část širší osvětové kampaně Příběhy české přírody, jež má za cíl dostat lidi, a především děti, od počítačů zpátky do přírody. Chce tím zviditelnit a podrobit reflexi řadu soudobých jevů ovlivňujících vztah místních obyvatel k přírodě – například skutečnost, že lidé nejen bydlí čím dál více ve městech, ale navíc většinu času tráví především v interiérech, což je fenomén, jehož dopady a důsledky nejspíš v úplnosti ještě nenahlížíme. Dalším záměrem je ukázat, že nejen pompézní lvi, žraloci a zebry jsou příroda; že divočina může začínat za naším domem, stačí se pozorně dívat – a že je třeba se takovému dívání naučit.
Původně mělo jít o třináctidílný seriál, z finančních důvodů ale nakonec vznikne celovečerní film určený pro kinodistribuci, jehož premiéra je plánována na začátek příštího roku. Tvůrci se soustředí na dvě hlavní linie: na vztah přírody, potažmo zvířat, a člověka a na přírodní katastrofy, které vedou zhusta k překvapivým zvratům a inovacím jak v samotných biotopech, tak ve zvířecím osídlení, nikoliv k předpokládané zkáze. Zajímá je i vznik takzvané nové divočiny a srovnání její dynamiky s divočinou „starou“, chráněnou například v národních parcích. Vytkli si podmínku, že se pokusí zcela vážně o filmpravdu (cinéma vérité) a nebudou používat ochočená zvířata či jiné triky ani pracovat s archivy. Důležité je však především zprostředkovat fakt dovedně maskovaný téměř vším, co můžeme spatřit na televizních kanálech specializovaných na přírodovědné filmy: živočichové – u nás i v zemích z naší perspektivy exotických – jsou plaší a obtížně spatřitelní. Setkání s většinou z nich jsou relativně vzácná, a ať už ve městech nebo ve volné krajině, vždy mají příchuť něčeho ojedinělého. Ale nemusí tomu tak nutně být, ukáželi se lidem, jak těmto setkáním vyjít vstříc. Pokud se tvůrcům podaří tyto záměry naplnit alespoň zčásti, čeká český přírodovědný dokument v příštím roce zásadní událost.
Autorka je dokumentaristka.