Pití vodky patří k nejčastějším stereotypům spojovaným s obrazem Ruska. Je projevem ruské duše, výrazem pověstné chandry, ale i občanského vzdoru. Německá slavistka ukazuje, jak se v ruských literárních dějinách odrážejí společenské změny prostřednictvím emocí spjatých s konzumací národního nápoje.
„Rusko se rozumem pochopit nedá.“ Tento výrok Fjodora Ivanoviče Ťutčeva se stal ustáleným rčením. Možná by se ale Rusku dalo porozumět pomocí vodky. Od 17. století, kdy k ní Rusko „konvertovalo“, se dostává pod různými jmény do literárních textů. V souvislosti s Ruskem se v poslední době zformovaly pojmy „alkocentrismus kultury“ (Michail Timofejev) a „alkoholismus z donucení“ (Sonja Margolina) – ostatně 120 procent ruského rozpočtu na obranu by mohlo být pokryto příjmy z prodeje vodky. Podle statistik vypijí ruští muži obden půllitr vodky a utratí za ni čtvrtinu svého platu. Průměrná délka jejich života patří k padesáti nejnižším na světě. I přesto je alkoholismus sebevědomě prezentován jako lidová kultura a pití vodky jako patriotismus. To vše svědčí o postsovětské krizi identity, kterou se nyní Vladimir Putin snaží po svém překonat. Avšak i on využívá vodku jako politický nástroj.
Rusům jest pití rozkoš
Drogy jsou prostředky, které působí na centrální nervovou soustavu a vedou ke změnám vědomí i pocitů. Neviditelné účinky čiré vodky na nitro individua zviditelňují také literární texty, které lze chápat jako vyjadřovací formu kulturní praxe. Mnohým nebeletristickým textům na toto téma se dá věřit jen zčásti. Například se často tvrdí, že Rusové k vodce nic nejedí. Toto tvrzení neodpovídá realitě, ale ani beletristickým textům, které tak mohou sloužit jako korektiv. Dokonce ani Veňa se v „kanonickém pijáckém textu“, knize Venedikta Jerofejeva Moskva – Petušky (1970, česky 1992) nevydá na cestu, aniž by si předtím koupil dva chlebíčky.
Jaké pocity se v literatuře s konzumací vodky spojují? K legitimizaci nadměrného pití dodnes slouží citát z Nestorovy kroniky, pocházející z 12. století, kterým kníže Vladimír odůvodňuje odmítnutí islámu: „Rusům jest pití rozkoš, nemůžeme bez toho býti.“ Gončarov tento výrok v osmdesátých letech 19. století upřesňuje: „A tato slova se pro ruský lid stala věčným, silným přikázáním!“ Až do 18. století je konzumace alkoholu v ruských kronikách a bylinách líčena vesměs pozitivně, jako zdroj radosti a znamení družnosti. Ve vodce spatřuje největší požitek i Kateřina II., která nápoj darovala Voltairovi: „Zajíkne se vlastním jazykem – buď z překvapení, nadšení nebo ze závisti Rusku.“
Nicméně cizinci reagovali většinou odměřeně. Anglický historik sir Bernard Pares roku 1890 napsal: „Myslím si, že vodka nemohla být vynalezena proto, aby činila radost; zdá se, že jejím posláním je skýtat zapomnění, zejména na její mimořádně odpornou chuť, a to co možná nejrychleji.“ Francouzský spisovatel a markýz de Custine se roku 1839 vyjádřil takto: „Největším potěšením Rusů je pití, jinými slovy zapomnění. Ach, ti nešťastní lidé! Musí mluvit z cesty, aby byli šťastní.“ A jinde: „Když pijí, stávají se sedláci citlivými a místo toho, aby si uštědřili pár ran, jak je to zvykem u našich pijáků, pláčou a líbají se. Jak přátelský a podivuhodný národ!“ Markýz zřejmě včas odešel. Ruský spisovatel Nikolaj Alexejevič Někrasov nás informuje o celém průběhu ruské pitky: „Po první sklence si vzájemně vyjadřovali své sympatie (…) po druhé plakali, objímali se a mnohokrát se políbili, po třetí se začali přít, po čtvrté následovalo přirozené a nevyhnutelné vyústění prostého dramatu (…) hrdinové se poprali.“
Hlavním motivem pijáctví se v 19. století stává pokus zapomenout, uniknout době svázané nařízeními, navzdory nevolnictví demonstrovat svobodu a vlastní vůli a nalézt teplo mezilidských vztahů. Když se ukazuje, že vodka problémy neřeší, ale spíše vyvolává, zajde Rusům na pití chuť, avšak pití samotné zůstává: „Pije se zde, avšak nikdo z toho nemá potěšení (…) Čím více toho do sebe naliju, tím více střízlivím (…) A to se jednomu zprotiví!“ dočteme se u Čechova. Podobný názor nalezneme v díle Pavla Vladimiroviče Zasodimského Temnye sily (Temné síly, 1870): „Truhlář do sebe nechal vplouvat radost, lil do sebe vodku džbán za džbánem, avšak opilost, stejně jako každé jiné předstírané štěstí, selhávala: radost ho netěšila. Opilou radost i Nikitovo hoře doprovázel jediný bezvýchodně žalostný tón, znějící bez ustání až k bolesti, která lámala srdce a zamlžovala smysly.“
Revoluční konzumace
Během revoluce v Rusku docházelo k plenění skladů s alkoholem, čemuž se říkalo „opilecké pogromy“. Texty dokumentující tyto zátahy ukazují, že dav byl schopen rozlišovat autokracii a svobodu, pokud to znamenalo svobodu pít. Pro vzdělanou vyšší vrstvu představoval tento zážitek kulturní šok, který vyvolal odpor a nechuť vůči neomezené radosti a emocionálnímu probuzení lidu, neboť emoce se brzy vymykají kontrole. Svědčí o tom paměti knížete Volkonského: „Cisterny a sudy hořely, avšak dav tomu nevěnoval pozornost, napájel se a opíjel. Muži, ženy, děti, staří lidé – všichni chtěli mít na hodování svůj podíl. Dávali najevo takové opovrhování nebezpečím, že to hraničilo s drzou smělostí; avšak nejednalo se o smělost, byla to opilost; byli opilí dříve, než se napili, byli opilí touhou. Vyšplhali se na cisterny, tiskli se hrudí na okraj a pili. Přihodilo se i to, že lidé do hořícího alkoholu spadli; na hladině pak plaval lidský tuk a ostatní pili dál. Snášeli si hořící tekutinu v korbelech a nasávali z mokré země.“
Ve starších textech se hodování spojuje s Velikonocemi, hlavním svátkem pravoslavné církve, který doprovázely silné emoce. Revoluční konzumace vodky se tak odehrávala v sémantickém poli svatého. Mluví se o „poutnících“, „křtu alkoholem“ a „svěcení vody“. Kulturní tabu se rozpouštějí ve vodce, a tím se vyznačuje transcendentní čistota, která nemůže být dotčena ničím lidským. Radost z pocitu pijácké svobody vede k emocionálnímu přepětí, po kterém přichází pití z nejistoty.
Vodka jako politický postoj
Za komunismu se pocit pijácké svobody vytratil. Pití se stávalo zoufalejším a bezvýchodnějším, a to se odráží i v literatuře. Po Stalinově smrti sice ubylo strachu z přímého ohrožení existence, avšak trudnomyslnost, touha a nuda (chandra) přetrvávají. Veňa z Jerofejevovy knihy to shrnuje slovy: „Vím lépe než vy, že ,bolest světa‘ není jen fikce z pera starých literátů, protože si ji v sobě sám nosím.“
Umělecký underground inscenoval pijáckou závislost jako protest proti režimu tím, že v literatuře vyznával vodku a znázorňoval alkoholové excesy. Realita a iluze se zaměňují. Jak říká ruské rčení: „Realita je iluze, která je vyvolávána nedostatkem alkoholu v krvi.“ Na rozdíl od polské opozice, která ostentativně zůstává střízlivá, aby se vymezila vůči věčně opilé všednosti pracovních dnů, vede sovětská politická bezvýchodnost k pozitivnímu náhledu na sebedestrukci, která je chápána jako protipól duševního vyhoření způsobeného režimem. Jevgenij Popov na začátku devadesátých let reflektoval minulost slovy: „Je možné, že vodka naši zem zničila. Ale jsem přesvědčený o tom, že vodka nás osvobodila od komunismu.“ Jinde to upřesňuje: „V Rusku se pije hodně, možná až příliš. Ale co by se z jeho lidu stalo, kdyby tuto narkózu neměl? (…) Sice si mnoho sovětských obyvatel pitím poškodilo zdraví, ale aspoň se tak uchránili před choromyslností. Navzdory totalitní psychóze, kterou byli obklopeni, si zachovali živé duše.“
Sledujemeli v literárních dějinách, jak se ve vnímání vodky projevují společenské změny, zjistíme, že žádná nadčasová ruská „duše vodky“ patrně neexistuje. Zatímco v textech do 18. století převládají pozitivní emoce, v 19. století je s rostoucím evropským vlivem, urbanizací a sociální a regionální diferenciací pijáctví popisováno v souvislosti se sociální bídou, která zatlačuje hédonistické pocity do pozadí, respektive jim konkuruje – emoce kolísají. V textech napsaných po druhé světové válce, která tradiční pijáckou kulturu zničila, se už pije spíš vedle sebe než pospolu. Pití z nudy a z protestu stojí v opozici vůči patriotickému pijáctví. Počátkem 21. století se opět pije radostněji, především se ale objevují nové drogy.
Autorka je slavistka, působí na univerzitě v Drážďanech.
Z němčiny přeložila Anna Hornofová.