Z patnácti knih, které před Vánocemi zviditelnila anketa Lidových novin Kniha roku 2014, lze pouze tři bez výhrad zahrnout do kategorie fikce: Kahudův román Vítr, tma, přítomnost na místě pátém, Šindelkovu sbírku povídek Mapa Anny na místě šestém a Altschulovu metodu Chaima Cigana alias Karola Sidona na místě devátém. Podržímeli se nálepky „krásná literatura“, přibude ještě básnická sbírka Pavla Kolmačky Wittgenstein bije žáka. Zbylých jedenáct knih – včetně těch na prvních čtyřech pozicích – spadá pod nálepku nonfiction. (Poté, co první místo v prodejnosti „nebeletrie“ na měsíce opanoval Láďa Hruška, nelze, myslím, dosavadní výraz „naučná literatura“, který používá třeba žebříček Svazu českých knihkupců a nakladatelů, nadále držet při životě a je třeba ustoupit anglicismu nonfiction, který žádné ponaučení, jakkoli populární, neslibuje.) Znamená to, že je na tom imaginativní literatura, která raději „fabuluje“, než zaznamenává, u nás tak mizerně? Máme – s vypůjčením filmové terminologie – mluvit o tom, že hraný film byl u nás z hlediska hodnot zcela potlačen a nahrazen dokumentem?
Mohlo by se zdát, že raději čteme o básnících, prozaicích a dramaticích, než abychom četli to, co napsali. Zapadalo by to ostatně do konceptu Baudrillardova simulakra: autor získá svoji roli teprve tehdy, když se stane hrdinou, když přestane být subjektem konání a stane se objektem vyprávění. Blatného sebrané básně v knihkupectvích nikdo nepostrádá, ale četbou románu o jeho osudu se kochá celá pětina respondentů ankety Kniha roku. Cosi může být i na názorech, že samo dvacáté století bylo natolik metaforické, symbolické a obrazné, že vedle toho fantazie bledne a generuje jen odlesky. A v neposlední řadě bude toto směřování vkusu utvářeno nejspíš i příklonem k „realitě“, za nímž lze hledat televizní vysílání, ale i „informační dálnici“ nových médií, která nám nabízejí přehled o celém světě jakoby na dlani.
Dovolím si nicméně nabídnout ještě jednu interpretaci toho vychýlení směrem od fikce. Sugeruje je ostatně sama anketa Lidových novin. Nejde ovšem o samotná díla, ale o čtenáře, tedy konkrétně o respondenty ankety. Ta si už od doby svého obnovení před čtyřiadvaceti lety zakládá na tom, že se jí účastní „přední spisovatelé, kritici, editoři, vysokoškolští učitelé a další osobnosti, u kterých se předpokládá obeznámenost s aktuální knižní produkcí“. Kdo by nechtěl být „přední“, „osobnost“ či obojí dohromady? Proto ochotně odpovídají nositelé znělých jmen, stejně jako autor této glosy, a vzorek vzniká velký, byť ze sociologického hlediska zcela chaotický – třeba učitelů je jednou víc, jindy méně, a nikdo nedbá, aby proporční zastoupení, které by mělo charakter sociologického výzkumusondy, ustanovil a udržoval. Hlavně ale je anketa zvláštní tím, že nejde jen o celkový výsledek, ale také o to, jak kdo odpovídal. Čtenářství se tu děje jako ve středověké klášterní knihovně, kde neputovaly knihy ke čtenářům, ale čtenáři ke knihám – podle toho, kdo kde seděl, bylo zřejmé, kdo co čte. A tentýž efekt viditelné komunikační situace výrazně utváří i způsob výběru knih.
U některých respondentů převáží privátní komunikační strategie: snaha potěšit kamaráda tím, že dám hlas jeho knize. S využitím typologie postav z Červeného trpaslíka je nazvěme typ Lister. Jiným jde hlavně o strategie veřejné, ale i těch je celá škála. Část respondentů chce vskutku seriózně participovat na hře o Knihu roku, i když pro někoho to velké „K“ znamená knihu nejlepší, pro jiného nejvlivnější, pro dalšího nejhlubší či naopak nejčtivější. Jde o typ Rimmer. Další chtějí zase zviditelnit knihy, o kterých mají dojem, že poněkud zapadly a že by o nich i jiní čtenáři měli vědět: typ Kryton. A u nemalé části převáží strategie narcistní – nejde ani tak o knihy, ale hlavně o to, jaký já jsem čtenář. Budu vypadat dobře, když tam napíšu tyto knihy? Já přece nečtu jen tak nějaké věci. Knihy tu neslouží jako nádoby na význam, ale jako nástroje, v nichž se zrcadlí hlasující sám. V důsledku se pak uvádějí knihy, které jsme nedočetli anebo ani číst nezačali, ale jejich názvy na nás vrhají hezké světlo: ano, Kocour.
Jeli vesmír nekonečný, existuje nutně někde planeta, kde vše je stejné jako u nás, jen tamní Česko a jeho Lidové noviny zveřejňují pouze výsledky ankety o Knihu roku, ale nikoli návrhy a zdůvodnění jednotlivých hlasujících. Tipnul bych si, že jim tam vycházejí výsledky značně jiné. Osobně je mi velice líto, že nevíme jaké.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.