minirecenze

Petr Král

Sebrané básně I

Větrné mlýny 2014, 544 s.

Byl jsem zvědav, co Petr Král psal jako mladík. Začíná suverénně, samé já, hodně infinitivů, plno šuškání, o šukání ani slovo. Vyspělé juvenilní psaní ovlivněné bretonštinou. Skalní fanoušci žvanivé avantgardy zaplesají, ostatní se budou ošívat. Je to takové hrkhrk, imaginace teče proudem, na čtyřicáté straně jsme v té nastavované kaši po kotníky, na sto padesáté po kolena, takhle se dá psát donekonečna. Sem tam kapka humoru, občas několik stran pěkných úsloví či aforismů, třeba: „Mánie, noci upije“. Mezitím osvěžující traktát o Tyršovi, jímž básník vzdává čest potměšilé ironii – Králova hravá poloha je pro mě to, co snad přežije. Ve druhé půli svazku se dikce mírně promění, jazyk se zklidňuje, objevují se zárodky příběhu, i milostného. Někdy z vědra bramboračky chlístne verš jako žíravina. „Neobýváme své psací stroje/ i když to tvrdíme/ i když se snažíme.“ Autor se sám rediguje, sám si píše mnohoslibné doslovy. „Mou hlavní a v podstatě jedinou ctižádostí je udělat ze Železné neděle důl na básnické zázračno: jít v každé básni co nejdál v dobrodružství obrazných a slovních spojení a dovést je až k odsud nepopsaným závratím, do končin nikdy neviděného a nevyřčeného.“ Starý dobrý surrealistický patos, Rimbaud po sto letech. Budou toho čtyři díly.

Ladislav Šerý

Gaito Gazdanov

Přízrak Alexandra Wolfa

Přeložil Libor Dvořák

Plus 2014, 199 s.

Byl spisovatelem, ale živil se jako taxikář, povoláním před druhou světovou válkou běžným mezi ruskou emigrací v Paříži. Pasažéry vozil v noci, aby přes den mohl psát. Jmenoval se Gaito Gazdanov. Zatímco Nabokov, s nímž bývá často srovnáván, se ve světě proslavil ještě za svého života, Gazdanovovo dílo muselo čekat na své znovuobjevení až do počátku osmdesátých let minulého století. Přízrak Alexandra Wolfa, jehož hlavní hrdina se chová jako detektiv z americké drsné školy, se spolu s obdobně zaměřeným Buddhovým návratem stal autorovým nejpřekládanějším románem. Existenciálně laděná novela, svou precizní kompozicí srovnatelná s Camusovým Cizincem, pojednává o pronásledování hrdiny přízrakem z minulosti. V duchu modernistické tradice vyprávěním prostupují další příběhy, ať už je to Poeův Příběh z Rozeklaných hor či známá legenda o smrti v Samarkandu, jenž se u Gazdanova změnil na Isfahán. Oba tyto texty chtějí hrdinu přimět k poznání, že úprk před smrtí nás žene do její náruče. A co jiného je vyprávění než vyhýbání se konci příběhu, k němuž se neodvratitelně blížíme? Gazdanov píše, jako by osciloval mezi vyprávěním a jeho završením a psát se mu ani nechtělo, když ví, že píše vstříc smrti. Každé vyprávění je zbytečným prodloužením řeči před jejím konečným umlknutím. Jediné, co můžeme dělat, je prodlužovat ji tak dlouho, dokud nevydechneme naposled.

Miroslav Olšovský

Ken Binmore

Teorie her

Přeložil Ondrej Majer

Argo, Dokořán 2014, 232 s.

Základy teorie her položil a možnosti jejího využití navrhl již na konci druhé světové války významný matematik John von Neumann. Výklad její moderní podoby a celou řadu zajímavých příkladů aktuálního uplatnění v ekonomii, společenských a politických vědách či evoluční biologii přináší britský ekonom Ken Binmore. Prostřednictvím předložených příkladů autor polemizuje s klasickými námitkami proti této disciplíně aplikované matematiky a zpřesňuje meze její využitelnosti v reálném světě: „Je chybou zapomínat, že jejím úkolem je popisovat strategie a modely a že sama o sobě nemá žádný smysl odpovídající reálným lidským situacím a motivacím. A funguje jen tehdy, pokud všichni hráči hrají racionálně.“ Tento předpoklad sice v praxi často neplatí, přesto může teorie her pomoci při výběru úspěšné životní strategie téměř komukoli. Autor dokládá, že přispívá k objasnění i tak komplikovaných jevů, jako je altruismus, morálka či mezigenerační solidarita, nebo toho, jak fungují společenské konvence. Bohužel, ač kniha v originále vyšla v edici Oxford’s Very Short Introductions, oblíbené pro své stručné a vysoce odborné, přesto však srozumitelné výklady, Binmorova publikace tyto kvality postrádá. Autor se příliš neobtěžuje řádně vysvětlit používané základní pojmy a diagramy. Z hlediska laického čtenáře, kterému je kniha určena, jde o sice zajímavý, ale místy obtížně čitelný text.

Michal Kotík

Jiří Bajer

Rakytník. Zázračná rostlina, oranžový poklad

Mladá fronta 2014, 176 s.

Ještě nedávno jsme rakytník znali jen jako nenápadný pichlavý keř, který mohl být vzhledem ke své odolnosti vysazován na okraje dálnic nebo do míst, jež potřebovala rekultivovat. Je to totiž rostlina schopná vázat vzdušný dusík a předávat ho do půdy. V posledních letech se z rakytníku kvůli jeho léčivým vlastnostem stal jeden z objevů zdravého životního stylu. Kniha Jiřího Bajera zprostředkovává čtivou formou poměrně vyčerpávající informace o této rostlině: od zevrubné botanické charakteristiky (roste v celé Eurasii a jeho tibetský poddruh se dostal do oblasti Himálaje ještě před zvrásněním nejvyššího pohoří, tedy před 65 miliony lety) přes způsob pěstování a popis velkého množství vyšlechtěných odrůd až po obsažené látky a léčivé účinky. Najdeme zde i mnoho receptů na využití plodů i listů, i když nejjistější a nejcennější je zpracování ve formě nepasterizované šťávy z plodů. Dozvíme se, že rakytník mimo jiné působí protizánětlivě, snižuje hladinu cholesterolu, má příznivý vliv na trávicí trakt, účinkuje protinádorově, působí protibakteriálně, protivirově i jako prevence kardiovaskulárních onemocnění, léčí jaterní obtíže i kožní problémy, podporuje imunitu a olej slouží jako lék na popáleniny i ochrana před škodlivým zářením. Kromě nespočtu vitamínů a dalších prospěšných látek je v rakytníku jako v jedné z mála rostlin obsažen „hormon štěstí“ serotonin, což z rostliny dělá skoro univerzální léčivku, kterou si navíc každý může velmi snadno vypěstovat na vlastní zahradě.

Jan Gebrt

Iceage

Plowing Into the Field of Love

CD, Matador Records 2014

Severské země nejsou v poslední době jen bezednou studnicí detektivních románů. Punková skupina Iceage pochází z Dánska a je příkladem uskupení, které dokázalo celosvětově prorazit v současné záplavě anglo­-americké produkce. Je to asi i proto, že své poslední dvě desky kapela vydala pod hlavičkou amerického nezávislého labelu Matador Records. Posluchače nejdříve zaujme projev zpěváka Eliase Bendera Rønnenfelta. Jeho hlas je caveovsky hluboký, během zpěvu se však láme do všemožných poloh – občas jako bychom zaslechli Roberta Smithe z The Cure – a vzniká tak nefalšovaná punková rozladěnost a uvolněnost. Vzhledem k žánru je trochu neobvyklé využití piana, na které zpěvák občas hraje. Ve skladbě The Lord’s Favorite kapela sklouzne až kamsi ke country. Spíš než dravé riffy využívají Iceage ve svých skladbách pomalejší, rozvolněná tempa a skladby stavějí především na Rønnenfeltových pěveckých schopnostech. V některých skladbách mohou Iceage českému posluchači­-pamětníkovi připomenout formaci Psí vojáci, a to nejen vzhledem k využití klavíru v rockových písničkách, ale především díky zpěvákovu podobně expresivnímu projevu. Zařazení skupiny do škatulky „punk“ tak odkazuje spíše k zdánlivě ležérnímu podání jednotlivých písní než k věrnosti hudebnímu stylu. Plowing Into the Field of Love rozhodně patří k nejlepším kytarovým albům loňského roku.

Jiří G. Růžička

Predestination

Režie Michael Spierig, Peter Spierig, Austrálie, 2014, 97 min.

Premiéra v ČR 26. 11. 2014; DVD, Blu­-ray

Krátká povídka Roberta A. Henleina Všechny tvé stíny z roku 1959 dnes patří mezi klasická díla „zlatého věku“ science fiction. Předvádí totiž důmyslný a nápaditý časový paradox, založený na uroborovském principu. Originalita nové filmové adaptace, která se poměrně přesně drží Henleinova textu, je tedy plně závislá na této více než půl století staré předloze (ze které ostatně už dříve silně těžila jedna epizoda Červeného trpaslíka, příznačně nazvaná Ouroboros). Přesto je pozitivní, že režisérská dvojice bratrů Spierigů, jež předtím natočila invenční horory Nemrtví a Svítání, převedla povídku do podoby čisté science fiction, bez příměsí akce či thrilleru. Futuristický vynález a důsledky jeho používání tak stojí v centru zápletky. Jemný melodramaticky tragický podtón snímku byl ovšem v Henleinově povídce přítomen snad ještě silněji. Styl filmu připomíná svým hutným, kolážovitým vyprávěním snímky Christophera Nolana a soundtrack Petera Spieriga už otevřeně napodobuje hudbu k Nolanovým filmům od Hanse Zimmera. Jde přitom o mnohem komornější snímek, což je dáno v první řadě nízkým rozpočtem (jeden milion dolarů). Spierigové potvrdili status filmařů, kteří v rámci „béčkových“ populárních žánrů točí nápaditá díla. Snad jediným výraznějším nedostatkem je herecký výkon Sarah Snookové, která tu, podobně jako nedávno v podprůměrném hororu Jessabelle, neustále poulí oči a špulí rty, což se ke komplikované postavě hlavní hrdinky opravdu moc nehodí.

Antonín Tesař

Henryk Gajewski

Galerie AMU, Praha, 9. 12. 2014 – 25. 1. 2015

Trochu jako kaviár na papírovém podtácku – tak může působit výstava Henryka Gajewského v Galerii AMU. Dílo významné osobnosti polské nezávislé kulturní scény šedesátých a sedmdesátých let a zakladatele galerie Remont je zde podáno v bolestivé zkratce. Ať už za to mohou galerijní prostory nebo ne, je instalace sedmi videí poněkud nedotažená. Chybějí delší texty, které by Gajewského projekty více přiblížily. Českému publiku by jistě přišel vhod i vhled do dobové polské politiky. Takový kontext by posloužil k lepšímu pochopení umělcova díla. I bez znalosti konkrétních faktů si ale návštěvník do určité míry vystačí, neboť některá z děl hovoří dostatečně srozumitelným jazykem. Jsou to práce jako Identita z poloviny osmdesátých let, tematizující autorovu představu o tom, čím je jednotlivec v rámci společnosti utvářen, nebo videodokumentace projektu Kniha pro Elizu z roku 1974, dotýkající se mimo jiné tématu procesuálnosti paměti. Tato díla ukazují Gajewského schopnost vyprávět příběhy. Jiný úryvek z jeho tvorby pak reprezentují dva Fyziologické filmy, které mají bezprostředně útočit na divákovo vnímání či navázat komunikaci mezi ním a autorem, jak je tomu ve videu Mrkání. Vystavovat konceptuální umění nebo umění performance je nepochybně kurátorským oříškem. Přes dobrý doprovodný text, snažící se podchytit autorův společensko­-kulturní význam, výstava prezentuje jen artefakty – zbytky, stopy činností, ukazující jen fragmentární obraz díla.

Tereza Hrušková

Daniil Charms

Báby

Divadlo Na zábradlí, Praha, premiéra 12. 12. 2014

V posledních letech se k Daniilu Charmsovi vracejí nejen nakladatelé, ale i divadelníci z nejrůznějších zemí. Na posledním Festivalu německého jazyka například uvedl dramatizaci Charmsových drobných próz vídeňský Burgtheater. Dramatizátorka Dora Viceníková ve spolupráci s režisérkou Annou Petrželkovou na rozdíl od pojetí Burgtheateru nevypráví ani nepointuje Charmsovy jednotlivé drobné povídky, ale přetváří je do obrazů. Spíše než text přitom využívá pohyb. Sledujeme počínání dvou mužských postav, které představují kadeřníky s bizarními účesy a s fénem v rukou, dítěte a čtyř žen v šedých parukách, oblečených do stejných nevkusných šatů a obývajících jakési kutlochy v pozadí scény – kuchyň, ložnici a záchod. Tato scénografie věrně charakterizuje jeden z bolestných problémů minulých časů, totiž stísněnost bytů. Jiný obraz nám přibližuje problém tehdejších každodenních nekonečných front. Ovšem „báby“ nejsou jenom obětí doby. S chutí odposlouchávají cizí hovory a ani člověk ležící bezmocně na zemi je nedojme – lhostejně ho překračují. Herečkám i hercům (Natálii Drabiščákové, Magdaléně Sidonové, Ditě Kaplanové, Petru Jeništovi, Miloslavu Königovi a dalším) se podařilo v dokonalé souhře vyjádřit pocit absurdity i černého humoru, a vystihnout tak jádro autorovy poetiky. Inscenace rozhodně patří k podařeným adaptacím Charmsových próz.

Alena Morávková