Angela Merkelová začíná být osamocena. Konstatuje to ve vydání deníku Taz z 5. října redaktor Ulrich Schulte. Sesterská strana Křesťanskodemokratické unie (CDU), bavorská Křesťanskosociální unie (CSU), totiž požaduje zastavení přívalu migrantů do Německa. To není nic nového. CSU jednak právem upozorňuje na potíže (zatím především logistické), které příval migrantů způsobuje, a jednak se musí zavděčit svým konzervativním voličům. Nový je ale postoj sociálních demokratů (SPD). Jejich předseda Sigmar Gabriel nedávno prohlásil, že se Německo blíží k hranici svých možností. A nic podobného od něj slyšet do té doby rozhodně nebylo. Ve výsledku se tak „Mutti“ Merkelová zdá být odříznutá od velké části představitelů německé politiky, včetně svých stranických kolegů. Schulte si nicméně všímá i jiných aspektů, které jsou zásadní pro argumentaci Merkelové, vyslovující se „pro přistěhovalce“. Merkelová jednak používá německou ústavu, kde je v článku 16a zakotveno, že politicky pronásledovaní mají právo na azyl. Ačkoliv je jistě možné se dlouho přít o tom, kdo je politicky pronásledovaný a kdo ne, německé kancléřce tento článek ústavy poskytuje právně velmi pevnou základnu pro mnohé její výroky a kroky. Další věcí je, že Merkelová bude v roce 2017 zřejmě znovu kandidovat na německou kancléřku a pravděpodobně také znovu zvítězí. To vnitropolitickým protivníkům dosti bere vítr z plachet, protože Merkelová v CDU nemá vážného protivníka a sociální demokracie se prozatím není schopna dohodnout na rozumném kandidátovi. Merkelová je v tuto chvíli bez reálné alternativy, a proto pod ní nelze řezat větev. To si její političtí „přátelé“ velmi dobře uvědomují. Pozice Merkelové je tak oslabena pouze na první pohled.
Zásadní zprávu pro německé hospodářství a kulturu přinesl 5. října ekonomický deník Das Handelsblatt. Nejen že se dostalo do obrovských problémů „Das Auto“, tedy Volkswagen, který je symbolem německého poválečného rozmachu, ale stagnuje i spotřeba piva, které je pro obyvatele Spolkové republiky rovněž jedním z kulturních symbolů. Aktuálně jsou Němci na druhém místě se 107 litry na osobu a rok, zatímco Češi neohroženě kralují se spotřebou okolo 145 litrů. Sestupná tendence je pro německé producenty piva jistě zneklidňující: meziročně klesla spotřeba piva o 2,7 procenta. Zdá se, že přibývá abstinentů. Jediným výrobkem z produkce pivovarů, kterému se na německém trhu s nápoji opravdu daří, je nealkoholické pivo. To se masově prosadilo u sportovců, protože se zbavilo negativní „pivní“ image a je naopak propagováno jako energetický a zdravý nápoj. Naprostým propadákem jsou naopak pivní mixy, kterými chtěly pivovary oslovit mládež. Zde klesla spotřeba o 12 procent. Útlumem trpí také legendární mnichovský Oktoberfest. V tomto roce se na něm vyčepovalo o dvě procenta piva méně než loni. Zda se to dá brát jako signál kulturní proměny Němců, zatím není jisté. Trh s pivem je v Německu každopádně nasycený. Pivo se vaří ve více než 1 400 pivovarech, přičemž jedenáct největších vyrábí přes polovinu celkového objemu.
Kulturní proměnou Němců a jejich stinnými zítřky se zabývá v deníku Der Spiegel z 2. října komentátor Jakub Augstein. Cituje spolkového prezidenta Joachima Gaucka, který přirovnal současný příliv uprchlíků do Německa k poměrům po znovusjednocení země v roce 1990 a upozornil, že zemi bude problematika utečenců zaměstnávat ještě po generace. Augstein poukazuje na studii Institutu německého hospodářství, podle které má deset procent migrantů vysokoškolský diplom z matematických či jiných technických věd. To je podle něj jedna ze záruk dobré kondice německé ekonomiky i v budoucnosti. Pokud totiž v roce 2050 bude žít ve Spolkové republice pouze 29 milionů původních práceschopných obyvatel (oproti 45 milionům dnes), bez migrantů a jejich potomků se německý průmysl neobejde. Nicméně Augstein nevidí v migrantech jen záchranu pro ekonomiku, ale také pro kulturu. Pokud nepřijde „čerstvá krev“, domnívá se komentátor, bude z Německa země přestárlých protivných důchodců, kteří už nemají ani chuť, ani sílu cokoliv měnit. „Tato země pak nebude hledat svou spásu a záchranu v dalším vývoji, ale na rehabilitační klinice. Její obyvatelé nebudou bojovat s osudem, ale s chodítky (…) V Mnichově, Hamburku či Berlíně už dnes můžeme v dobrých čtvrtích vidět, kam takový vývoj vede. Nevidíme zde žádné cizince, žádné děti, ale zato spoustu obtloustlých Němců v trekingových bundách.“