Lodě plující do budoucnosti

Afrofuturismus v literatuře a vize postrasové společnosti

Afrofuturistické výboje můžeme ve vědecko­-fantastické literatuře naplno pozorovat od šedesátých let. Přestože je tento proud často obviňován ze snahy o útěk před rasovou nespravedlností současnosti, může nás černošská science fiction inspirovat při hledání nových společenských vizí.

Americká kulturní teoretička Ytasha Womacková v knize The World of Black Sci­Fi and Fantasy Culture (Svět černošské sci­fi a fantasy kultury, 2013) vzpomíná na svou mladickou lásku k science fiction, konkrétně k Hvězdným válkám a krásné princezně Leie. Fikční svět George Lucase ji uhranul a Leia pro ni byla vzorem. Až v čase dospívání si začínala uvědomovat, že s Hvězdnými válkami něco není v pořádku. Její pochybnosti se nejlépe vyjevily na příkladu hlavní záporné postavy, Dartha Vadera. Přestože jeho party namluvil afroamerický herec James Earl Jones, z vyztuženého černého obleku se při první příležitosti vyloupne běloch (Anakin Skywalker). Ve světě Hvězdných válek zkrátka pro černé nebylo místo, přestože na něm vyrostla velká část afroamerické mládeže.

Až do šedesátých let a nástupu silných amerických sociálních hnutí tomu nebylo jinak ani ve sci­fi literatuře. „Barvoslepost“ autorů nebyla čtenářům podezřelá a občas byla ospravedlňována argumentem, že ve vzdálené budoucnosti, v níž se příběhy odehrávají, se rasové problémy už řešit nebudou. Tvůrci si neuvědomovali, co konstruování budoucnosti implikuje: že běloskvoucího, postrasového společenství svých fikčních světů mohli v této myšlenkové operaci dosáhnout jen vyhlazením všech ostatních ras.

Pro dějinnou zkušenost Afroameričanů je ale sci­fi paradoxně až nepříjemně výstižným literárním žánrem, který měl na formování afroamerické kultury velký vliv. Odcizení, vytržení celých společenství afrických otroků z jejich přirozeného prostředí a jejich transport do Nového světa v mnohém kopíruje základní témata vědecko­fantastické literatury.

 

Zrození černošské sci­-fi

Ne nadarmo tak řadu významných osobnos­tí afroamerické literatury najdeme právě mezi tvůrci science fiction. Ti na literární scénu výrazněji vstupují během občanských turbulencí šedesátých let. Jednou z hlavních postav v té době se formující sci­fi literární kritiky je totiž Afroameričan Samuel R. Delany (viz povídku na s. 22). Jakožto teoretik se pustil do obhajoby žánru, na nějž se takzvaná vysoká literatura dívala s despektem. Za pomoci tehdy aktuál­ních výdobytků francouzské teorie (především poststrukturalismu) nacházel ve vědecko­fantastické literatuře ideální umělecký výraz k demaskování nesamozřejmosti statu quo. Konstruováním futuristických fikčních světů podle něj lze rozšiřovat sociální, estetickou i politickou imaginaci budoucnosti, ale také odhalovat rozpory a konflikty současnosti. V tomto dvojím smyslu chápal science fiction jako narušování přítomnosti.

V roce 1993 kritik Mark Dery použil pro sci­fi díla, jež se pokoušejí futurologickou představivost rozšiřovat o afroamerickou zkušenost, souhrnné označení afrofuturismus. V základech tohoto proudu nebyla jen potřeba vnášet do vědecko­fantastického žánru afroamerická témata, ale také únava z toho, jak Afroameričané do té doby ­nahlíželi na postotrokářskou historii Spojených států. Místo snění o návratu do mytické africké domoviny a živení nenávisti k bělošským otrokářům hledal afrofuturismus pro afroamerickou menšinu specifické místo v techno­kultuře západního světa.

Technologií v tradičnějším, či spíše předmoderním smyslu byl ostatně i vynález rasy. Černošské lidské bytosti tento vynález proměnil v organické stroje, vykonávající práci bez nároku na mzdu. Afrofuturismus naznačuje, že otrokářství uvedlo africké otroky do existenčního módu sci­fi, stali se z nich kyborgové ve světě ovládaném bílými. V jiných momentech jde ještě dál a ztotožňuje příjezd bílých kolonizátorů na africký kontinent s klasickým žánrovým tropem – příletem mimozemských vesmírných korábů.

 

Podvratné kontranarativy

Toto téma zpracovává například Derrick Bell v povídce The Space Traders (Vesmírní obchodníci, 1992), v níž na Zemi přilétají mimozemští otrokáři a chtějí od vládnoucí bílé třídy odkoupit afroamerickou populaci do otroctví. Morální dilema má sarkasticky temné vyústění: černošské obyvatelstvo je prodáno, americká společnost si materiálně polepší a zároveň „elegantně“ vyřeší rasové napětí. Vládnoucí třída dokonce prosadí dvacátý sedmý dodatek americké ústavy, který tragikomickými právními formulacemi prodej Afroameričanů do otroctví legitimizuje. Bell tak ve fikčním hávu sci­fi připomíná temnou historii Spojených států, ale zároveň vypovídá i o roli rasis­mu v soudobé americké společnosti. V knižní sérii Insh’Allah (2002, 2003) se k exodu a zrodu otrokářství obrací také Steven Barnes, když metodou takzvané alternativní historie situaci převrátí – africký lid v jeho příběhu kolonizuje Severní Ameriku za pomoci evropských otroků.

Díla dvou zakládajících a nejdůležitějších postav literárního afrofuturismu, již zmiňovaného Samuela R. Delanyho (jenž je nejen kritikem, ale především oceňovaným beletristou) a spisovatelky Octavie Butlerové, se však rasovou tematikou nevyčerpávají. Delany byl průkopníkem gay science fiction a Butlerová zase pod vlivem černošské aktivistky Angely Davisové patřila k významným představitelům feministické vědecko­fantastické literatury. Oba jsou několikanásobnými držiteli nejprestižnějších žánrových cen Nebula a Hugo. Zatímco Derrick Bell a Steven Barnes svým způsobem ustrnuli ve schématech, která chce afrofuturismus opustit – oplakávání ztraceného afrického ráje a touha po pomstě –, Delany s Butlerovou sledují jiné cíle.

Ve svých knihách předkládají kontranarativy, narušující stereotypní představy většinové společnosti o soužití bílé většiny (nejen) s afroamerickou menšinou. Samuel Delany je na rozdíl od Butlerové více zakořeněn v postmoderní literární tradici. Jeho tvorba je plná jazykových a významových her, rozpustilých a překvapivých aluzí, jimiž přetváří sociální i komunikační návyky společnosti.

 

Pohřbít rasu

Butlerová je po formální stránce spíše vážná a klasičtější autorka. Její zřejmě nejslavnější knihu Kindred (Spřízněná, 1979) většina čtenářů ani za science fiction nepovažuje. Hlavní postava románu Dana je nevýznamná spisovatelka z Los Angeles a přivydělává si kancelářskou prací. Za nejasných okolností se začíná propadat do reality svých prapředků, pracujících na otrokářské farmě v Marylandu na začátku 19. století. Butlerová v knize efektním formálním postupem zachycuje, jak se historie drsného otrokářského Jihu v podobě duševních traumat otiskuje do dalších generací Afroameričanů a jak tato minulost stále ovlivňuje společenské klima „svobodných“ sedmdesátých let 20. století.

Kultovní trilogie Xenogenesis (1987, 1988 a 1989) je pak vědecko­fantastická literatura par excellence. Lidstvo na nehostinnou, post­apokalyptickou Zemi přiletí zachránit mimozemský organismus Oankali, který dokáže modifikovat geny DNA a adaptovat tak organismy na nové životní podmínky. Hybridizací DNA struktur vytváří novou, posthumánní formu organismu. Xenogenesis se tak jinou cestou blíží k východiskům afrofuturismu v hudbě, kde díky syntezátorům, analogovým efektům a později hudebnímu softwaru došlo k dehumanizaci psychofyzické bytosti hudebníka a jejímu částečnému vyvázání z materiální danosti – především rasy a genderu.

Přestože je tento přístup často negativně hodnocen jako eskapismus – konkrétně má jít o únik před rasovou nesnášenlivostí současnosti –, je spíše výzvou k vytvoření nové podoby univerzalismu a snahou o odhalení konceptu rasy jako umělého, společensko­politického konstruktu. Ten s nástupem otrokářství sloužil jako obhajoba podřízeného společenského postavení otroků a mnohem dříve pomohl evropské civilizaci k ospravedlnění koloniálních výpadů a ekonomické i fyzické likvidace jiných kultur. Literární afrofuturismus nám mimo jiné říká, že koncept rasy je falešný, a nutí nás hledět do budoucnosti.