Přezdívka osvobozuje

Co vás na fanfikci kdysi na začátku tak zaujalo?

To, co mě fascinuje doteď – že žádné dílo není ukončené, že může pokračovat dál. Že existuje spousta variant dalšího děje a také že se ve fanfikci může stát hodně věcí, které by se v základním díle, takzvaném kánonu, stát nemohly. Dá se v ní prozkoumat, co by mohlo být. Buď si můžete pokračování napsat, nebo si ho alespoň přečíst. Je třeba přiznat, že většina fanfikcí žánrově patří do „nižší“ literatury, do oddechové četby. A v tomhle typu literatury je zábavnější číst si o postavách, které už člověk zná nebo které se pohybují ve světě, kde už se vyzná.

Nevyhledává většina lidí fanfikci, aby si četla o romantických vztazích?

Žánrově fanfikce vychází hlavně z dobrodružné literatury, kterou s romancí kombinuje. Vezme zajímavé postavy z dobrodružného příběhu a zavede je do nějaké vztahové situace. To je to, co čtenáře tak přitahuje. 

Kdy vás napadlo, že byste mohla fanfikci také psát?

Ze začátku jsem si příběhy spřádala jen tak v hlavě a vůbec mě nenapadlo, že bych to mohla i napsat. To je podle mě základ fanfikce, v němž má blíž k orální než k psané literatuře. Je to v první řadě něco, o čem se sní, co se chce vyprávět – a co se možná nakonec hodí na papír. Psát jsem ale začala až v prvním ročníku na vysoké, inspirovaly mě stránky věnované fanfikci ze světa Harryho Pottera. Námětem mé první povídky byla scéna, která v Harrym Potterovi není explicitně popsána, ale nepochybně se někde v minulosti odehrála.

Proč své příběhy píšete? Co vám to jako autorce přináší?

Na fanfikci je podstatná zábava. Spousta lidí není schopná pochopit, že někdo píše pro radost. Že ho baví vyprávět příběhy stejně, jako má někdo potřebu běhat po parku nebo malovat obrazy nebo si prozpěvovat ve sprše. Výzvou fanfikce je, že už máte nějaký daný svět, kde se děj odehrává, příběh je něčím ohraničený. Úžasná je okamžitá zpětná vazba – čtenáře si nemusíte předem pracně získávat, většinou víte, kam za nimi jít a máte je tak trochu předzpracované. Skvělé je, že fanfikce je z principu nekomerční. Nedá se psát jinak než pro radost – vlastní nebo cizí. Není to práce nebo povinnost, která by se vám mohla zprotivit. Nekomerční jsou také všechny vazby s ostatními, s čtenáři, s takzvanými betareadery, kteří vám povídku přečtou a opraví před zveřejněním, s překladateli. Komunitní rovina fanfikce je skvělá věc sama o sobě.

Píšete také vlastní originální tvorbu, která nevychází z už existujícího fikčního světa. Jaký je rozdíl mezi psaním fanfikcí a psaním originálních povídek?

Někteří lidé, podle mě chybně, pokládají fanfikci především za cvičení pro budoucí originální tvorbu. Ne, že by to částečně nebyla pravda, na fanfikci se můžete vypsat, ale jsou věci, které se člověk takhle nenaučí. Ve fanfikci je nutné umět udržet příběh v rámci kánonu nebo se od něj odklonit nějakým zábavným a smysluplným způsobem. V originální tvorbě zase autor nemůže počítat s tím, že čtenář zná celý jeho svět, a musí mu být tedy schopen nadávkovat potřebné informace. Další specifikum originální tvorby, které naopak práci zjednodušuje, je, že s vlastními postavami si skutečně můžete dělat, co chcete. Ve fanfikci je postava kánon, musíte se snažit dodržovat její charakteristiky a nedá se libovolně měnit.

A co anonymita psaní?

Možnost schovat se za přezdívku je osvobozující. Pokud má text za něco stát, je třeba do něj vložit něco ze sebe sama. Navzdory tomu, že většina autorů se asi snaží vlastní zkušenosti transformovat a reálnými zážitky se více méně jen inspirovat, je to vždycky tak trochu chození s kůží na trh. Když víte, že povídku nebude číst ani vaše babička, ani váš zaměstnavatel, dovolíte si psát o výrazně zajímavějších a třeba i kontroverznějších věcech nebo jste prostě jen upřímnější.

Každý, kdo se ve fanfikci chvíli pohybuje, narazí na fenomén slashe, romantických povídek popisujících vztah dvou mužských postav. Proč podle vás čtenářky i autorky právě tohle téma tak fascinuje?

Hraje v tom roli spousta faktorů. Nejpodstatnějším důvodem podle mě je, že téma homosexuálních vztahů bylo v oddechové literatuře a popkultuře vůbec dost dlouho potlačované. Fanfikce dávala možnost s tímhle tématem pracovat a třeba se skrze něj i nějak vyrovnat s vlastní identitou. Druhým důvodem je, že na heterosexuální romanci potřebujeme muže a ženu – a v popkultuře není ženy skoro kde brát. Vezměme si třeba seriál Star Trek, který se mimochodem vždycky snažil být docela progresivní. Posádky na můstcích vesmírných lodí tam mají standardně mezi sedmi až deseti členy a ženy jsou tam dvě až tři. Pokud jich je takhle málo, obvykle na ně padnou archetypální ženské role a jsou tím částečně zablokované pro nějaký další vývoj. Navíc mám pocit, že mužské postavy jsou pořád pojímány jako bezpříznakové, že nejsou svým pohlavím definovány tolik jako ženské postavy. Takže milostný příběh mezi dvěma muži může být zajímavý už jen tím, že se odehrává mezi dvěma osobami na stejné úrovni, jejichž role ve vztahu nejsou primárně určeny.

Jste jednou ze zakládajících členek Společnosti pro osvětu spisovatelů, která si dala za úkol podporovat autory fanfikce a která funguje dodnes. Jaké byly její cíle při jejím založení v roce 2005 a čím se zabýváte dnes?

„Sosáci“ vznikli jako spolek lidí, kteří rádi četli českou potterovskou fanfikci a chtěli, aby byla lepší. Měli jsme tenkrát pocit, že jsme schopni na základě dosavadních zkušeností a vzdělání autorům aspoň trošku poradit – a zároveň že taková konstruktivně kritická a zároveň laskavá podpora v českém prostředí hrozně chybí. Dnes podporujeme fanfikci napříč různými fandomy. Naším cílem už není radit nebo kritizovat, ale dát autorům a čtenářům prostor, aby se vzájemně setkávali, podporovali a inspirovali. Proto pořádáme akce, jako jsou Vánoční nadílka, Letní dobročinnost nebo Duben měsíc drabble, kdy se na každý den měsíce vyhlašuje téma, na něž účastníci píšou drabbly, tedy stoslovné minipovídky. To je zdaleka nejmasovější akce, které se každý rok účastní kolem stovky autorů. Zároveň upozorňujeme na zajímavé akce a texty, které se týkají fanfikce nebo i tvůrčího psaní obecně.