(Budoucnost Evropy byla, je a stále více bude Camusův Cizinec. Nekonečné variace Camusova Cizince. A ještě lépe: nekonečné variace zcizení Camusova Cizince.)
Vy jste kouřil cigaretu a sháněl se po kávě, namísto abyste držel vigilii u své mrtvé matky, kterou jste odložil ve starobinci! Ano, ale matka je mrtvá a já živý, byl jsem unavený a toužil jsem po kávě a cigaretě, nechápu, co s tím má moje na katafalku mrtvá matka, která to nemůže vnímat, společného. A podívejte se, nejsem jediný, kdo odložil svou matku do starobince, navíc si to přála.
Ano, střílel jsem opakovaně také do Arabova mrtvého těla, bylo nesnesitelné vedro, nejdříve nás provokovali, potom nás napadli, vyděsili dámy, dusno k zalknutí, potom na mě vytáhl nůž.
Nejsem Antikrist, protože v žádného Krista nevěřím. Nevím, necítím nic.
Nespím dobře, ale jen v důsledku vlastních úzkostí. Stín války mě nechává lhostejným, nikdy tu nic jiného nebylo, ano, a nebýt privátních úzkostí, spal bych dobře.
Ano, obědvám při zprávách o obětech teroristických útoků. Jídlo mi chutná, když si ho dobře připravím, za všech okolností, ano, tedy i při pohledu na nosítka s polomrtvými nevinnými oběťmi v blýskavých plachtách. Mají ještě naději, že. Mrtví v matných pytlích už ne. Byli hrozně daleko a sami, když umírali, to je jisté jako máloco. Už se nejspíš ani nedokázali identifikovat s naším civilizačním či jen druhovým vzorcem, dokonaní, odcházející cizinci. To je teď trochu evropský sen, že. Pokud si ale neuvařím dobře, nechutná mi ani u příznivých zpráv.
Je pravda, že jsem schopen věnovat se sexualitě bezprostředně po úmrtí v rodině, při státním smutku, dokonce i o Štědrém večeru.
Ano, dojímá mě jen zánik takzvaných domácích mazlíčků a pasáže z některé úpadkové filmové, ale spíš televizní tvorby. Ano, neprolil jsem slzu na žádném z pohřbů takzvaných příbuzných, z nějakého důvodu nezapomínám mrtvým jejich sobeckost, vypočítavost, jejich provinění na mojí sebeúctě.
Ne, zodpovědně ne, mluvím přímo a opravdu nevím, zda z mozku, či ze srdce. Doufám, že z hlubiny, a pokud z temnoty, tak je to prostě tak. Zajímá mě jen vlastní autentický prožitek. Vzdoruji tím prázdnotě, kterou nedávám nikomu za vinu. Politika jako pouhý průvodní jev generování zisku není zajímavá, hrozba nového fašismu, pokud nám mučený a koncentrákovaný Žid Améry před svou sebevraždou v sedmdesátých letech říká, že na vlastním těle cítí nepřetržité pokračování holokaustu, je směšná.
Když bych to měl, jako tak či tak na smrt odsouzená bytost, jak mi doporučujete, brát vážně, je fašismus požehnání evropského konceptu, stejně jako křesťanství nebo volný trh, protože umožňují selekci. Na ty uvnitř a na ty venku. To stačí k řešení problémů.
Účinné, fungující paradigma nesmí selhávat ani tváří v tvář kvantitě. Kvantitu je nutné rozdělit. Ano, to mluvím o lidech. Evropský humanismus není pokrytecký ve své prožvaněné vágnosti, ale ve své univerzalitě, která není snad přímo lží, ale, řekněme, selhává pod svými limity tak těžce, že hlava plná úcty ke každé lidské bytosti řídí, nebo dělá, že neřídí, což je to samé, ruku provádějící činy, které znamenají zánik této úcty.
Ale to se mýlíte, že se mě dotýká vaše tvrzení, že nemám pravdu. Lež a sebeklam mě k ní vždycky spolehlivě dovedly a navzdory vší definitivně nespecifikovatelné úctě mám už jedinou ambici, nechci mít ústa plná kulturního, sociálního papírmašé. Už se nechci po nocích dusit s přízraky hodnot, které se vykrmují a brání jinde, než se konzumují. Nevím, jestli je to dobré nebo zlé, jak jinak se má nakonec chovat přelstěná a zavlečená kultura cizinců, jen s tím nechci nic mít. V tom bude spočívat můj pokoj. Nevím, necítím nic.