Franz a Ferdinand - literární zápisník

V časech revizionismu má zas někdo svou pravdu. Druhou světovou válku rozpoutalo Polsko. Hitler byl gentleman. Havel antikrist. Výchovný záhlavec je v pohodě, i podle Svaté stolice. Vojáci bez označení – jsou vojáci bez označení. Islámský stát vůbec není islámský. Limity? Prolamovat! Za Opencard může utajený svědek Chytil, za vše ostatní Západ. Bandera hrdina, Wonka donašeč, Kleslová James Bond. Proust byl génius, ale už nudí. Zato Viewegh pobaví.

V časech revizionismu čtu po letech Kafkův Proces. Jak křehká kniha! Suverénní bichle? Ne, jen skromných sto osmdesát stran. Fabulační apetýt? Ne, Kafka vystačí s pouhou absurdní anekdotou o nečekaném zatčení, rozvedenou do několika snových scén. K­ův proces snad ani nelze někam posunout, k něčemu dotáhnout. Jde o cyklicky se vracející úmornou snahu, nevedoucí nikam jinam než k dalším oddálením a podivným odbočkám. Hrdina zůstává před branami, ničeho se nedomohl, o to víc ho zmáhá únava a letargie. Povědomé.

Proces má křehké obrysy podobenství, jež by však mohlo kdykoli být i parodií. Pod tíhou všemožných výkladů lze pozapomenout, že jde bezmála o groteskní hříčku, v níž je trýznivá základní situace rozehrávána ad absurdum. Proces provokuje k zásadním výkladům. Ale zároveň čteme knihu, v níž psaní volně a dobrodružně plyne vpřed, křehce jako temná intuitivní hra. Vnímáme spisovatelovu suverenitu, ale i nepředvídatelnost textu, jenž mu vzniká pod rukama, cítíme, že psaní je pro něj složitě sublimované tázání, a že k tázání patří i zastírání, potlačování, hraje se zde s něčím, co chceme držet vskrytu, a přesto nebráníme tomu, aby se to trýznivě dralo na povrch.

I Kafkův pověstný antilyrický styl působí sice pevně, přesto až zranitelně. V kapitole Ve velechrámu poslouží bravurnímu rozpitvání bajky o dveřníkovi před Zákonem. Jindy tušíme, že se autor juristicko­logickými rozbory eventualit prostě mistrovsky baví. Místy bychom se však dali zviklat: nezvrhne se seriózní psychologický pokus tu a tam v křehkou prozaickou neumělost? Neúprosná dikce snu občas rodí subtilní, riskantní manickou topornost. A křehce zběsilá erotika! Mohla by být klíčem ke knize. Celý Proces by se mohl točit kolem trýzně pohlaví, potlačených přání, záchvěvů zuřivého, špinavého chtíče po vnitřní svobodě. Lépe však jakýkoli klíč k Procesu zahodit a nechat znít všechny fasety: úzkostnou i groteskní, represivní i agresivní, vizionářsky metafyzickou i rabínsky hádankovitou: „Ten vchod byl určen jen pro tebe. Teď jdu a zavřu jej.“

Erotika: zaplétán do sítí procesu se prokurista K. přesto vrhá do podivných erotických eskapád. V den zatčení ještě v noci obtěžuje slečnu Bürstnerovou, sousedku z penzionu. Dopustí, aby důležitou audienci u mocného advokáta pohltily hrátky se služkou Lenkou. Při návštěvě „soudní síně“ natrefí na nevázanou ženu soudního sluhy, málem s ní uprchne, pak ale jen trýznivě přihlíží, jak se žena nechá muchlat posedlým studentem. K. sní, že ženu odloudí jakémusi vyšetřujícímu soudci a „bujné, pružné teplé tělo v tmavých šatech z hrubé těžké látky“ bude patřit už jen a jen jemu.

Co u žen hledá? Únik, vzrušení, ztišení, výhody u soudu? K­ova ambivalentní setkání se ženami jsou mrazivá, teskná, nicotná, nejde o žádné „vztahy“, ale o absurdní strmá střetnutí, vyprahlá, animální, jsou to věčná předčasná loučení, s nimi i se sebou. „Nakonec ji políbil na krk, kde je chřtán, a tam dlouho spočinul rty.“

Křehké jsou K­ovy samoty a únavy, do nichž upadá; sotva se zasní nad pružným tělem, s nímž by uprchl, už umdlévá na chodbě půdního soudu v nedýchatelném vzduchu, podpírán zas nějakou dívkou „s přísným výrazem ve tváři“. Dlouho trvá prokuristova ochablost, musejí ho vést, usadit, nabízejí pokoj pro nemocné, K­ův účes je zničen, čelo zpocené, jako by v těch mdlobách skrytě poznával sám sebe, přijímal hranice původně nepřijatelného, a když ho konečně vystrčí na vzduch, ani se nehne, zmateně děkuje, tiskne ruce zaměstnancům soudu, v zrcátku si přihlazuje vlasy…

Jsou to tyto chvíle střídmé civilní milosti a vytržení ze zápasu, jež jsou objevem. Sblížení s enigmaticky vlídným vězeňským kaplanem ve velechrámu; stud, rozčílení i bezmoc v kumbálu pod bankovními schody, kde K. objeví mrskače, s nímž se, zmaten a vzrušen, účastní homoerotické seance (mrskačova „rute“, v českém překladu „metla“, znamená v německém slangu penis…). Nakonec i K­ovo sebezničující odhodlání, s nímž dovleče své dva „podřadné herce“, jež pro něj poslali, až do lomu za městem k vlastní popravě, je výrazem podivného sebepoznání, odpoutání, přijetí danosti, skrytého omilostnění jinak nemilosrdného světa.

V časech revizionismu, dík popleteným citacím v prezidentském projevu, vyplulo na povrch pár článků Ferdinanda Peroutky z doby těsně před válkou. Ve stati Češi, Němci a židé (Přítomnost 1939) se píše: „Počet židovských spisovatelů a žurnalistů v Německu byl přílišný, daleko větší než v kterémkoli jiném národě. (…) Styl židovského německého spisovatele hlavně v době expresionismu podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance. (…) Židovských spisovatelů bylo v Německu příliš mnoho (…) polévka byla přesolena.“

Franz sice nebyl židovský spisovatel německý, nepatřil k „otravě“ (Ferdinandův výraz), již židovský element znamenal pro německou společnost, dle Ferdinanda by však stačilo jen trochu vychýlit „procentuální zastoupení“ židů v Československu, a Franz a soukmenovci by se stali jedem i pro nás. „Účast židů na naší kultuře [byla] příliš nepatrná, jejich činnost nemohla zastřít nebo zmásti naše základní české rysy. (…) Při pohledu na bývalou německou literaturu několikrát jsem si pomyslil, že by ve mně mohlo vzniknout pokušení kulturního antisemitismu, kdyby (…) málo asimilovaní židé se zmocnili ducha naší literatury (…) a svými způsoby a svým myšlením zastírali naše způsoby vlastní a přehlušovali ráz myšlení našeho.“

Otrávit, zastřít, zmást, zkazit, přehlušit… Jiné výrazivo pro vliv „židovského elementu“ na „hostitelské“ národy Ferdinand nemá. Při čtení jeho slov se mi vybavují K­ovy mdloby na chodbách půdního tribunálu. Franz a Ferdinand: Geniální groteska o metafyzické vině a milosti versus příštipkářský žurnalistický pragmatismus, bez okolků (a podle okolností) mistrující hned celý národ, jenž tu přece byl doma, tak jako Češi. Vlastně svou malou pravdu Ferdinand měl: Franz a spol. do té kulajdy vskutku nepatřili.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.