Simona Kofroňová, jejíž tvorbu představujeme na straně 23, raději své texty ilustruje, než aby o nich mluvila. Přesto nám prozradila, jak oživuje obrazy těch, které má ráda, co ji přivedlo od kroniky ke komiksu a kdo ji tahá z bolesti.
Kdo jsi?
Dračice Síma jsem – ne, teďkon jsem si zavtipkovala. Takže: chodím dvakrát týdně do práce, dělám švadlenu a baví mě to.
Co máš ještě ráda?
Indiánskou hudbu, dává mi sílu. Pak dračí lodě, to je jasný. No hele, ještě dobrý lidi a dobrý kafe. A zlobit Alžběťoura, to je vtipně řečený, prostě se koupat v Alžbětě. Protože Alžbětu [rehabilitační vanu – pozn. red.] dali do Jedličkárny v devadesátým šestým roce a ona v podstatě prožila Jedli se mnou. A když já jsem dostudovala, tak ji zrovna vyřadili jako už starej typ, normálně ji chtěli dát do šrotu. To mně bylo hrozně líto! Musela jsem ji zachránit. Nechala jsem ji převézt ke mně na chalupu. Je obrovská. Tam funguje jako bazének pro všechny. Alžběta mě dodneška tahá z bolesti.
V tvých textech je patrný vztah k vodě. V Kronice Vodoléčba šlo o vodu ve vaně, v Dračích lodích je to voda Vltavy, po níž plují lodě…
Voda umí léčit, likvidovat fyzickou i psychickou bolest. Umí ji smejt dolů, pryč.
Co tě zajímá z kultury?
Ta hudba, jak jsem řekla. Teď v úterý jsem byla na Queenech, tancuju vsedě a imituju bicí, je to silný, hlasivky byly tentokrát v pohodě, zařvala jsem si jen jednou. Vzpomínky mám spojený s hudbou, Queeny jsem si pouštěla na vodoléčbě. A Nelly Furtado, tu mám spojenou s dračíma loděma. Písnička Say it Right – představuju si, jak sedím u toho bubnu tý závodní lodě a bouchám do toho bubnu a posádka pádluje. Jednou jsem to i zažila.
Co pro tebe znamená psaní?
Hm. Tak třeba občas si jen tak něco napíšu. Teď záznamy z chalupy, ale ty nebudou publikovatelný, to je můj soukromej život.
A co pro tebe znamenalo vydání Kroniky Vodoléčba?
Nedokázala jsem pochopit, že už patřím mezi lidi, kteří něco napsali. Štěstí.
Většinu textů doprovázíš kresbou. Má pro tebe kresba zvláštní význam?
Když mám někoho nebo něco ráda, nakreslím si to, olepím izolepou a nosím to pořád.
A když mě někdo naštve, směje se mi, tak z vany nebo lodě udělám jakoby člověka a společně tomu, kdo mi ublížil, na obrázku dáme do držky.
Některé věci děláš jako komiks. Co tě na něm přitahuje?
Zrovna v tý době, kdy se dávalo Alžbětě do držky, když ji chtěli zlikvidovat a já jsem ji chtěla zachránit, tak se mě někdo pořád ptal, jak to probíhá. Řekla jsem: Já už to nemůžu pořád všem vysvětlovat. Tak jsem to namalovala jako komiks, a když se někdo ptal, řekla jsem: Tady to máš! Je to zkratka.
Co bys chtěla v životě dál dělat?
Nevím, možná bejt taková jako doposavaď. Možná se odstěhovat na chalupu k Alžbětě.
Ráda chodíš do kaváren. Proč?
Můžu se odreagovat od všeho chaosu.
Máš nějaký vzkaz pro čtenáře tvých textů?
Aby se smáli.
Simona Kofroňová (1985) se vyučila švadlenou. Texty začala psát v roce 2004. V knize Kronika Vodoléčba (Dauphin/Protis 2006), kterou sama ilustrovala, zachytila své dětství a dospívání od roku 1996 až do okamžiku psaní. Ve své tvorbě rozlišuje mezi intimními záznamy a materiálem, který by ráda připravila k vydání. V roce 2008 dokončila krátký text Dračí lodě, jehož součástí jsou vedle klasických ilustrací i kresby připomínající komiks. Od té doby kresbu propracovala a v současné době připravuje již formálně čistý, textově subtilní, ale významově hutný komiks Pražské kavárny.