V posledních týdnech se v ruském tisku objevilo několik materiálů poukazujících na účast ruských vojáků v konfliktu na Donbasu, zejména v souvislosti s boji u železničního uzlu Debalceve. Jeden z nejlepších ruských válečných dopisovatelů Ilja Barabanov, pracující pro moskevský Kommersant, což věru není žádný opoziční deník, narazil právě u Debalceve na čtveřici ruských vojáků. „Do války se dostali až po 20. lednu, když už začala ofenziva. Velitelé nebyli proti, naopak to vítali a vysvětlili, proč zrovna teď je potřeba jít bránit vlast. Odjížděli ne jako jednotka, ale ve skupinách po třech – jako posádky obrněného transportéru,“ píše Barabanov ve vydání z 19. února. Podle něj je strategie stále stejná. Když je potřeba bojovat, vyjíždějí ti, kteří to opravdu umějí. Splní svůj úkol a opět ustoupí, dobytou vesnici obsadí místní bojovníci a na checkpointech novinářům vyprávějí o tom, jak ještě před pár měsíci pracovali na uhelných šachtách. Jenže pak se někdo podřekne. „Támhle za tou haldou jsou Burjatové. Jací Burjatové? No… takoví donbaští indiáni. Všichni se usmívají, všichni vše chápou.“ Celá čtveřice před odjezdem podepsala žádost o demobilizaci, formálně s ní tedy Kreml nemá nic společného. „‚Když vás sem posílali, řekli rovnou, že jedete bojovat na Ukrajinu?‘ ‚Jasně, vždyť vidíš, co tu ti hajzlové dělají, všichni od nás se sem hlásili. Nesloužím v armádě, abych se učil šít nebo kopat.‘“
Právě s jedním z „donbaských indiánů“, kteří neměli to štěstí jako výše uvedená čtveřice, udělala rozhovor Jelena Kosťjučenková z opozičních novin Novaja Gazeta (2. března). Dordži Batomunkujev byl ve svých dvaceti letech tankistou. Do armády se dostal jako normální záklaďák, sloužil v tankové jednotce v UlanUde. Loni na podzim byla jeho jednotka převelena na cvičení do rostovské oblasti na hranici s Ukrajinou. Před odjezdem zamalovali všechny poznávací znaky na svých strojích. „Řekli nám, že jedeme na cvičení, ale věděli jsme, kam jedeme. Byl jsem morálně i psychicky připraven, že bude potřeba jet na Ukrajinu. Přes naše kasárna jelo několik železničních ešelonů s jednotkami z východu. My jsme byli asi pátí, vyjížděli jsme 25. nebo 27. října.“ Batomunkujevovi zrovna končila povinná vojenská služba, ale rozhodl se podepsat profesionální smlouvu. Nicméně v okamžiku boje u vesnice Logvinovo nedaleko Debalceve byl stále vojákem ruské armády, na rozdíl od jiných před cestou na Ukrajinu nepodepisoval žádost o propuštění. V boji dostal jeho tank přímý zásah a Kosťjučenková tak dělala rozhovor s Batomunkujevem v nemocnici v Doněcku, kde se léčil s popáleninami celé tváře a obou rukou. „V Doněcku jsme se ubytovali a zrovna na rádiu Sputnik dávali diskusní pořad o tom, jestli jsou Rusové na Donbasu. A všichni říkali: ne, ne, ne. A naše rota tam leží a pochechtává se. Kdo by to řekl otevřeně? To by se celá Evropa a NATO zbláznily.“ Ruskému prezidentovi to ale rozhodně nevyčítá. „Pokud by Ukrajina vstoupila do Evropské unie, tak tu můžou rozmístit své rakety. Je to prosazování našich zájmů. Jako za studené války. Tenkrát něco chtěli, ale my jsme rozmístili rakety na Kubě, takže si to hned rozmysleli. Amerika a Sovětský svaz byly supervelmoci. Potom jsme se rozpadli. Teď se znova začínáme zvedat, snaží se nás zadupat, ale už se nenecháme.“ Několik dní po rozhovoru převezli Batomunkujeva do vojenské nemocnice v Rostově. Jeho matka navštívila základnu vojenské jednotky č. 46108, kde ji potvrdili, že její syn je v seznamu vojáků poslaných na Donbas, a tudíž mu armáda vyplatí všechny příslušné peníze a uhradí náklady za léčbu.
Další svědectví přivezla z uralského města Kačnakara novinářka Maria Eismont a publikovala je 5. března na serveru Snob.ru. Igor Grebcov toho v životě stihl hodně. Vystudoval politologii, pracoval jako dopisovatel prestižního deníku Kommersant, byl pomocníkem místního poslance, tiskovým mluvčím starosty města Lesnoje. A loni také mlátil proukrajinské aktivisty na Krymu, vstoupil do oddílu nechvalně známého velitele Arsenije Pavlova s volacím znakem Motorola, byl vyškolen k obsluze protitankových raket, zničil ukrajinský tank, byl těžce raněn, více než dva měsíce strávil po nemocnicích a nyní pracuje v místních novinách. „Z Ruska přijeli dva instruktoři, oba majorové, a naučili nás používat protitankové řízené rakety PTUR. Byli v civilu, naučili nás to a zase odjeli,“ vysvětluje Grebcov. Koncem listopadu zničil svůj první tank na doněckém letišti. Existuje dokonce záznam na YouTube, v němž Igor běhá s telefonem a snaží se najít místo, odkud by bylo vidět, kam byla vymrštěna věž tanku. „Tankisti shořeli zaživa. Potom mi přinesli nohu jednoho z nich. Říkali: ‚Čuchni si, jak chochlům smrdí nohy.‘ Už tam ležela tři dny.“ Igor Grebcov ukazuje fotografie z proukrajinských mítinků na Krymu. „Bylo tam hodně hesel o okupantech a podobně, ale s jedním zcela souhlasím: Referendum je krok k válce. My jsme ji chtěli, chtěli ji lidé, kteří žili na Krymu a potom odjeli na Donbas. Ano, referendum je krok k válce. K válce za to, že Ukrajina je část Ruska.“