Jako pěst na oko

Nová tvorba Martina Pocha osciluje mezi tradiční básní, básní v próze a deníkovým záznamem. Směsí všednosti a intimity prostupují zlomky velké historie a z běžných dějů, událostí a detailů vystupuje přízračný svět ironické apokalypsy. „Konec šichty. Před vrátnicí nedohledno. Rodná vesnice kdesi ve vesmíru. Azurová záře monitoru v teple ubytovny. Webová kamera ve vysoké peci.“

17. 3. 2015

 

Nádraží Praga Wschodnia, vedlejší kolej. Šest vagónů odstavených, okna zaslepená, šedý nátěr. Stojí tu už přes půl roku jako chladicí boxy s masem, které den za dnem procházejí a rezaví. Stojí, ani se nehnou, něco tají, jen letmo posunkují. Něco jako nucený výsek, možná humanitární pomoc nebo dárek z velké dálky. Vlak o šesti vagónech a o tisíci patrech. Trup sestřeleného letadla. Náhradní dopravu zajišťují nízkopodlažní autobusy, které pendlují až na konečnou, poslední výspu civilizace. A tam, kde skončí žhavý asfalt, kde začne požární noc, svou samotu už poznáš, budeš ji mít na dohled. Zbytek dojdeš pěšky – s plnou polní, se svou trochou kovošrotu v igelitce. Máš ji na klíně. Místo u okna. Koleje se perspektivně zkracují a vrší na hromadu jako klády v Katyňském lese, kde koruny plní zážehové motory, kde hnízda mají křídla a kde je jim ostatně i konec.

 

 

17. 3. 2015

 

A pak, ze dne na den, vagóny zrekvírovala mlha. Odjezd nenahlášen, ani jiné posuny. Na každé cestě v zemi se objevily neoznačené železniční přejezdy. Netušený střet oceli a živé masy se hrne bez ohledu na denní dobu. V každém bytě hrozí hromadná havárie. Dálková světla už mapují stěny.

 

 

Jako pěst na oko

 

Starý rezavý ropovod

mezi Hůrkou a Lužinami

občas tam vypadne proud

 

Starý rezavý tubus metra

s výhledem na centrální park

filmový pás nebo pornokomiks

 

Mezi Malou a Velkou Ohradou

metro vytlouká klín klínem

mizí v zemi a už se nevynoří

 

Mezi Malou a Velkou Ohradou

balkón s ukrajinskou vlajkou

francouzský polibek ve dveřích

 

 

Irtyš – Ob

 

Je leden až na dno

až na kost obnažená hlína

sousedské vztahy na bodu mrazu

a voda jako ruský standard

 

Je červen a nevycházíš

a když – solit chodníky

říkají ti smotriteľ

máš na poště balík

 

Nic nečekáš, stojíš

jako vůl za plotem

a tvůj syn – těší se

na podzim života

 

Zima ve Stodůlkách

nález ve vypuštěném rybníce

vykuchaná Volha na zemní plyn

 

 

K našim kulatinám

 

Noční bistro na příliš malém městě

zářivky, nůžky, strojek, sádra

takhle si kazit zrak a zažívání může jen Arab

perský koberec jak náves

 

Musí mě z duše milovat

Šeherezáda cukruje kebab

vyprávěj, bílý muži, o vás

mé ebenové vlasy budou dnes gratis

 

Dokud za vraty gilotina

jako řasenka nad Evropou

nevykrojí duhu ropou

zůstanu holohlavá

 

Syrečky v pitě

Rusalko bledá!

 

 

Příběh II

 

O tom kterak za ropné krize

ke břehům Ília na ebenové kulatině

připlula Helena Růžičková

 

 

Mosul

 

Anděl smrti je, zdá se

na naší straně

můžeme v klidu ležet

nebo si na lůžku pěstit závěť

 

Orloj nelhal – blíží se doba

kdy Nemocnice Motol bude

tou nejfotogeničtější budovou světa

s přezdívkou Černá vdova

 

Na všech sítích selfie z krematoria

– v pozadí české modelky

– modrá, bílá, ropa

na všech zdech

 

 

24. 12. 2014 (Jezero Medard)

 

Zastiženi v pohybu bez cíle při chůzi po hladině. Daleko od lidí a čím dál blíž jezeru. Jinak bez zaměstnání. Hlava otevřená všem dírám a výmolům. Hlava­vysavač razí cestu středem. Pěchota skalních kostí v dutině lebeční. Válec, hlušina a drť. Smuteční vrba a zhutnělá pěšina.

Nejste tu na smrt, jak by se vzhledem ke kulisám nabízelo. Jste tu pro vodu. Nacházíte se v lomu na maso, na náměstí po slavnosti, v listopadu o poledním klidu, v suterénním soláriu, na mole z panelů v bahnotoku. Vězíte po krk v rašelině, ale vaši pozornost poutá rámování. Prázdná tribuna ze sádry, čtverec věží s vyhaslými světlomety, čtyři varné spirály, kyvadlová doprava domů. Čas stojí. A to je vaše chvíle! Udělejte to teď a tady. Čas běží. Cítíte to mravenčení?

 

Máte plné ruce práce, ruce­práce, ruce­sbíječky a nohy­posuvník. Nestíháte. Nohy na ramena a jazyk za zuby. Hněte s tím věcným břemenem! Křehké! Je to jemná práce, je to dřina. Je to odříkání. Noční směna. Materiál sténá a země se poddává jako soukromý majetek. Na co sáhnete, to se drolí. Ale nic už neodporuje, vše plyne, jak má, a naplňuje útroby rajským plynem. Uniká a píská v uších. Sýpka­siréna. Konec šichty. Před vrátnicí nedohledno. Rodná vesnice kdesi ve vesmíru. Azurová záře monitoru v teple ubytovny. Webová kamera ve vysoké peci.

 

Zmizte dřív, než vás přistihnou při díle a odmění, jak to umějí jen oni. Zmizte. Klíč od mašiny nechte v zapalování, kabinu odemče­nou, nástroje ponořené v ředidle. Vaše dílo patří hladině, nevedou k němu stopy. Neohlížejte se, vyhněte se průmyslovým kamerám a detektorům pohybu. Nejvíc jich je v lese. Parkoviště nikdo nehlídá a ten prázdný podstavec před odjezdovou halou, to je rozhledna. Zkuste se vcítit. Nikdo vás u toho neuvidí. Všichni odjeli na firemní rekreaci. Celé město je u vody v dole Merkur. Celé město je na dovolené.

 

Centrum se seshora leskne jako zlatý důl. Náměstí tvoří únava materiálu, konstrukce, přístavní jeřáb, pinzeta a vodní dílo z písku. Do toho prší. Hladina se hemží stopovými prvky života jako černozem na Marsu. Jezero se dává do pohybu. Při bližším ohledání připomíná mraveniště.

Martin Poch (nar. 1984) pracuje jako projektový manažer a tvůrce e­learningových lekcí. Vydal básnické sbírky Běhařovská lhářka (2009) a Jindřich Jerusalem (2013). Ukázka z jeho tvorby byla zařazena do antologie Nejlepší české básně 2013.