Michle

Zprvu střízlivý záznam z procházky pražskou kancelářskou čtvrtí přerůstá v obvinění „technofilní chladné nádhery finančního světa a numerických simulací“, v lamentaci nad křehkostí a stavem člověka, který pomalu ztrácí lidské proporce.

Brumlovka 2014. Jdeš po ulici, normálně se procházíš, a dveře prosklených přízemků obřích kancelářských budov se otvírají. Vstupuješ totiž do zorného pole jejich fotobuněk, nesmyslně se otevřou nejen vnější dveře, nýbrž i vnitřní, zapuštěné už do prostoru haly, které se asi říká lobby. Ta je plná turniketů na počítání lidí. Však pokud zdvihneš hlavu k obloze, kancelářská budova má pěkných pár pater. I ta vedlejší a támhleta další. Je docela pozdě, ale v některých patrech a částech budov se svítí. Někde jistě vysedává ještě shrben nad monitorem nejeden postmoderní otrok, ale jinde je rozsvíceno „jen tak“. Totiž nikoli omylem, ale proto, aby buď letadla měla jistotu do čeho narazit, nebo čemu se vyhnout. Ale na to jsou přece červená světla na střeše. Proto vypadá shora všecko jako „red light district“, jako lucerničková čtvrť, jak se vyjádří správně vychovaná zaměstnankyně v kostýmku, když cestou k parkovišti vykládá kolegyni, jakým způsobem strávila pár volných desítek minut na služební cestě do Amsterdamu. Čili teda s tím svícením v oknech je tomu jinak. To je určeno kolemjdoucím, prý aby obraz nočního města nebyl tak ponurý, aby masa vysoké hmoty budov nečněla proti temnému obzoru svou ještě hrozivější temnotou a mrtvolností.

Nejhrůzostrašněji vypadá ta obří kostka, nad níž teprve vyčnívá jeřáb. Ta se ještě nesnaží nijak chlácholit své okolí, tíživě nucené k pohledu na její vystouplá žebra. Nechť je v patrech život nebo aspoň iluze života, i v případě, že pracovní síly už svou stáj opustily. Odešly domů do bydlišť, do stylových prosklených kukaní. Z jednoho openspacu do druhého, z jednoho sick­buildingu do jiného. Ptal se mě tuhle někdo, proč se takovým budovám říká „nemocné budovy“? Což o ně, ony samy si na svůj zdravotní stav nestěžují. Ale lid. Budovy, v nichž vlhkost vzduchu, jeho cirkulace a chemické složení mají opravdu zřídkakdy hodnoty typické pro venkovní, normální, a tím dejme tomu zdravé prostředí. Budovy, v nichž tě dřív nebo později začnou pálit oči, vypadávat vlasy, svědit příliš suchá kůže, haprovat průdušky, dokonce snad i zuby. Na to je kosmetika. Nároží hlídá šerif černý jako začínající zubní kaz. Kostelík staré Michle se krčí v sousedství bankovního gigantu, oddělen jen miniparčíkem s několika nepřirozeně lesklými klandry zábradlí. Tady neprodává svoje hokynářské zboží Vietnamec, za ním se musíš vypravit do jinačí čtvrti, tady se ti do košíku nic nevejde. A ani se tu nehraje normální basket. Ve sportovním centru Brumlovka totiž jedou všichni na místě, točí nohama, aniž by se něčemu přibližovali, krom smrti snad, krom deziluze. Určitou intimní výseč tu ukazuje jahodový koktejl nasvícený bodovým světýlkem.

Ta podlouhlá nádobka, a vlastně hlavně její stín, vypadá jak „Aškdánu – pouzdro na slzy“, jak spřádal svůj smotek nereálných filmařských přání Jiří Polák. Jako by se mu splnila jedna fantasmagorická vize. Uhranut tehdy novou pařížskou čtvrtí La Défense, hledal v jejích tvarech a pompézních formách něco, co promluví k člověku. A teď, roky po jeho smrti, se jeho brumlovácká čtvrť mění víc a víc z obytné zóny michelských domů a kvartýrů na tuhle technofilní chladnou nádheru finančního světa a numerických simulací. Hudba skartovaček a kopírovací mašinérie, prostrkávání papíru štěrbinou ve stolní tiskárně. Jdeš tou ulicí a musíš si začít uvědomovat, jak na tebe v tomhle pražském Frankfurtu míří kamery. Jak jsi stále v záběru, smrkající, zavazující si povolenou tkaničku, drbající se na koleně. Odvděčuješ se jim stejnou zvrhlostí a fotíš si štítek na dveřích, výrobní číslo automatického otvíracího mechanismu. Přestáváš se jim líbit, černý šerif se pohupuje v bocích.

Ale vyhráls ten konkurs a přijali tě sem do práce, někam do mezipatra. Je to vpravdě neuvěřitelné. Lidské tělo i „duše“ jsou tak křehké a chatrné schránky na to, co mají schraňovat nebo chránit – a my místo abychom v pracovní době věnovali všechno úsilí bedlivému zkoumání, proč tomu tak je, a ve volném čase se z celého srdce radovali, že nám ještě schraňují, co mají, vyplňujeme kolonky nějakých formulářů, zadáváme nějaká absurdní čísla skrze nesrozumitelná a hluboce nelidská „databázová rozhraní“ do kyberprostoru, v němž se cosi o čemsi eviduje, jeden čert plní pokyny jiného čerta, což je doopravdy satan, a to říkám z pozic v podstatě ateistických, je to člověk horší čerta, paznehta a neuvěřitelného křivodržkáče. Je to „úředník“, ale dneska se to tak nejmenuje, dnes jsme převzali všichni spoluzodpovědnost za tohle kolosální mrzačení lidskosti, to utopení smyslu v cifrách, v hlášeních o neproveditelnosti transakce pro diskontinuitu vazby terminál – linka – terminál, a jak se všechny ty „run time error“ sféry vlastně jmenují, nedivím se, že se to stydíme překládat do mateřštiny.

Ó pivo, chladivý balzáme, dej spláchnout schody po všech těch vylomeninách sloupcových grafů a pestrobarevné parodie na chodské koláče, takzvané výsečové grafy, a mrňavější vdolkovitost kruhových grafů, dej svou svěžestí rozbourat skličující dojmy ze všech rozbalovacích oken a „dokovacích“ oken a přesuvných lišt. Tvá bílá pěna je jediné podsvícení displeje, které v té pekelné výhni mohu snášet, neb mi nevyloupává oči.

Jsi posud člověkem, vždyť na konečcích prstů máš nalepené chuchvalce číslic miniaturních jak mušky octomilky, pařáty takto do nepoužitelna olepenými doslova „srstí“ zcuchanou ze zauzlovaných číslic, znaků a šifer, děláš čertovské blllllllllll na svůj obraz v zrcadle monitoru, pudřence telefonu a prosklených přepážkách úřadů, poboček filiálek detašovaných provozoven, kde zúřadováváš svou netečnost k vlastnímu lidství.

Je potřeba správné heslo semhle, pak stáhnout tu správnou verzi softwaru pro aktualizace tamtoho staršího, pak pod jiným heslem zkompletovat data tak, aby šla zadat do toho inovovaného softwaru. Nesmí se to ale „hádat“ s žádným jiným softwarem, možností, kde to škobrtne, těch je fakt milion. Pak teda máš před sebou list, v němž se můžeš zkoušet vyznat, protože teprv, když se v něm jakžtakž vyznáš, mohl bys začít pracovat, prostě věnovat se něčemu, o co původně šlo a nad čím má všechno ostatní být jen takovou lehkou nadstavbou, takovou drobnou pomůckou k elegantnějším zásahům do podstaty oné věci, snad možná pro příště. Ale ty už nemáš vůli, přešla tě chuť. Ten elán, co tě na začátku do té původní činnosti ponoukal, se někde v těch spletích rozcestí poztrácel. Potřeboval bys sprchu, spíš lázeňský pobyt, kde by tě nechali válet se hodiny a hodiny v nahřátém bahně, pak by tě několik pečovatelek otíralo a hned masírovalo vonnými mastmi a ta nejmladší z nich by ti přivodila orgasmus svou malou rukou. Potřeboval bys od party spolehlivých mouřenínů vynést v lehátku na terasu zalitou sluncem, mezi magnólie a naslouchat vlaštovčímu štěbetání. Tiskneš nějaké to Enter nebo Shift a všecko se ti to posouvá, pihy po ksichtě až někam za závoru, kam vjíždí už leda sanitka s majáčkem a obtloustlými lapiduchy. Je to vpravdě neuvěřitelné, že ses narodil jako člověk, a ještě před několika hodinami bys snad i odkýval, že se jím stále cítíš být.

Pavel Ctibor (nar. 1971) je fyzik se zaměřením na fyziku pevných látek. Od letošního roku je redaktorem časopisu Pandora, remixuje hudbu, píše záznamy z cest. Vydal sbírky básní Takže… (1991), Zvířátka z pozůstalosti (1993), Předkus (1996), Cizivilizace a Zvířátka z pozůstalosti: remix 2011 (2011), zápisy experimentů s vlastním tělem z let 1995 až 1996 Silentbloky (2009) a knihu Přečlověk (2014).