Haškova povídka Zrádce národa v Chotěboři vypráví o ostudném znesvěcení dubu, pod kterým odpočíval bratr Žižka při svém tažení na Přibyslav, rolníkem Janem Pavlíčkem, který na posvátném místě ve spěchu vykonal velkou potřebu, za což byl všemi zatracen i přesto, že o významu letitého stromu neměl v okamžiku své zrady nejmenší tušení. Kde jsou ty národní časy?
Národ je mrtev. Ale stát bdí. Tady má kosmicky mrazivá teze, že nás principy vždy jen zneužijí a odhodí, svou člověčenskou antitezi. Stát bdí. Namísto zrádce národa je tu nepřítel státu.
„Stát ti tu zakazuje stát,“ zpívá Květoslav Dolejší na albu Trupec. A dobře dělá.
Můj známý vždycky po ztrátě mobilního telefonu zavolá z nového čísla svému známému, se kterým je smluven, a namísto rozhovoru mu zhruba stokrát zopakuje slovo Hitler, pak zavěsí, zavolá známého znovu a zhruba stokrát zopakuje slovo Stalin, pak ještě jednou to samé se slovem Alláh. Své podivné jednání zdůvodňuje přáním být ve všech třech sledovaných rizikových skupinách. Přestože podobnou ambici nemám a do telefonu používám frekventovaněji především uvolňující vulgarismy, vypadá to, že jsem do nějaké takové prověřované skupinky mimovolně zapadl. To je tak. Pracovníci BIS nakupují v obchodech, kde podobný artikl vedou, anarchistické tiskoviny, antifašistické bulletiny, anarchokomunistické noviny a feministické fanziny. Utrácejí peníze daňových poplatníků za tyto plátky, protože stát je ohrožen.
Stát je vždycky ohrožen lidmi, kteří chtějí změnu k lepšímu, to jde proti podstatě státu a stát se brání a monitoruje závadné tiskoviny nepřátel státu. Proč však zakoupila pracovnice BIS plakát s textem mé mikrohry, zůstává záhadou. Je několik možných vysvětlení a jedno je lepší než druhé.
Buď ohrožení státu představuje sociální demence a kolektivní egomaniakální porucha naší oficiální básnické scény, kterou mikrohra dokumentuje, ale o tom bych pochyboval, sterilita je spíš státotvorná a fakt, že přední představitel této scény vyhrožuje mým přátelům paragrafy za otištění jeho vlastních, veřejně prezentovaných slov, ukazuje spíše na přidanou hodnotu „zmatení ducha“ ve směru institucionálního zakotvení v kulturněpapalášském modu.
Další alternativou je, že si paní z BIS spletla plakát s mým textem s podobným plakátem, obsahujícím nebezpečný text Tomáše Schejbala nazvaný Socialismus nebo smrt, ve kterém tento provokatér konstatuje, že k tomu, abychom přežili, budeme se muset chovat jako zodpovědné a empatické bytosti, což stát ohrožuje bezpochyby.
Je také možné, že pracovnice BIS je příznivkyní mého díla a pořídila si jednu z jeho položek za státní peníze. To by bylo potěšující, ale nezákonné.
Poslední možností a mou novou noční můrou zároveň je, že se to provalilo. Že v BIS přišli na to, že pro náš stát ohrožení znamenám. Vždycky jsem totiž nepřítelem státu byl, toho socialistického i toho kapitalistického. Jsem nepřítel státu. Pokud stát není legalizovaným zločinem o sobě, pak zločin legalizuje a já jsem se rozhodl tento stát potřít svou klávesnicí, svou hlavou a svou nezdolnou diverzní idiocií už před hodným časem.
Chystáme se na jaře s chotěbořskou omladinou na tábor lidu. Až pojedu uprostřed polí a luk na opentleném voze a ucítím ve střevech nepříjemný pohyb, budu myslet na to, že stát bdí a že dnes, více než kdy jindy, monitoruje navzdory mému kvazianarchistickému jančení především moji polistopadovou svobodu.
A poseru se raději do gatí.