O tom, že se španělská politická reprezentace po volbách na konci letošního roku výrazně promění, pochybuje málokdo. Dynamičnost vývoje však naznačuje, že na odhady výsledků je ještě skutečně brzy. Po rychlém vzestupu levicověpopulistického hnutí Podemos zažila raketový nárůst preferencí další nová formace, strana Ciudadanos (Občané), která vznikla v Katalánsku a teprve nedávno začala působit v celém Španělsku, stihla však už získat zástupce v Evropském parlamentu a v regionálním parlamentu Andalusie. Ciudadanos se profilují jako proevropští liberálové a oponenti tvrdého katalánského nacionalismu, úspěch uskupení nicméně vyvolává otázky ohledně jeho ideového ukotvení. Příkladem je článek Jsou Ciudadanos na pravici?, publikovaný 11. března v deníku El País. Politolog Antonio Roldán Monés v něm porovnává odpovědi Ciudadanos a Podemos na tři zásadní problémy Španělska. Jsou to: sociální propast mezi zaměstnanci se smlouvou na dobu určitou a neurčitou, prekarizace práce a dlouhodobá nezaměstnanost (ve Španělsku jsou více než tři miliony lidí, kteří nesehnali práci už dva roky a déle). Mezi pozoruhodné návrhy Ciudadanos patří například negativní daň z příjmu pro nejnižší příjmové skupiny. „Jsou návrhy Ciudadanos pravicové, nebo levicové? Posuďte sami,“ píše politolog, „nicméně pokud liberální levici charakterizuje regulace nutná k tomu, aby efektivní trh přispíval k sociální rovnosti, pak se domnívám, že Ciudadanos míří tímto směrem.“ Naopak Podemos podle něho výše uvedené problémy ani přesně nepojmenovávají. Tuto stranu ostatně autor na stránkách El País kritizoval už loni s tvrzením, že ji nelze považovat za levicovou alternativu. Oba články sklidily velký ohlas na sociálních sítích. Poptávka po politických idejích tedy ve Španělsku existuje, jen zřejmě není tak silná jako touha po viditelné změně.
Argentinou nehýbe pouze rozsáhlý skandál okolo záhadné smrti prokurátora Nismana, který krátce před smrtí obvinil prezidentku Cristinu Fernández de Kirchner z krytí osob podezřelých z teroristického útoku na židovskou komunitu v Buenos Aires. Argentinská vláda se navzdory velmi nestabilní situaci pokouší realizovat některé kroky své národohospodářské politiky. Patří mezi ně i postupné zestátnění železnic. Ve středolevicovém deníku Página/12 se 8. března objevil článek Roxany Mazzoly a Cecilie Larivery s názvem Argentinské vlaky. Autorky připomínají, že politické rozhodnutí o zestátnění poprvé učinil prezident Perón v roce 1945 – a spojil je tehdy s celonárodní oslavnou manifestací. Nadšení však nevydrželo dlouho: „V posledních pěti dekádách se železniční doprava potácela mezi nedostatkem investic a rušením tratí.“ Po privatizaci se jako jediné železniční tratě s relevantní přepravou cestujících udržely příměstské linky v rozrůstajícím se Buenos Aires. Právě ty stát nyní postupně přebírá od soukromých koncesionářů, kteří je v posledních desetiletích provozovali, a nasazuje na ně vozy dodané z Číny. Argumentuje tím, že se soukromá správa ukázala jako neefektivní. „Změna, kterou tato aktivní veřejná politika přinesla, je viditelná: stačí se svézt vlakem po trase generála Mitre, která vede z centrálního nádraží Retiro do stanice José León Suárez v jedné z nejchudších oblastí města, abychom zaznamenali změnu. Místo zchátralých vlaků s rozbitými sedačkami teď jezdíme vlaky s klimatizací, pohodlnými sedadly a informačními obrazovkami. Vlak se stal prostředkem dopravy pro všechny vrstvy obyvatel dojíždějících do zaměstnání,“ uzavírají s optimismem autorky. Dodejme, že Argentina mívala také rozsáhlou síť dálkových vlaků, která však byla v devadesátých letech takřka zlikvidována a výsledky snah o její obnovu jsou zatím zcela minimální.
„Nový boom latinskoamerických autorů v USA,“ ohlašuje v titulku z 21. března chilský deník La Tercera. Samotný článek Javiera Garcíi už tak bombasticky nevyznívá, přesto však podle něj Spojenými státy probíhá nová vlna zájmu o latinskoamerickou literaturu. Zmíněná vlna se nicméně nedá srovnávat s obdobím po přelomovém roce 1970, v němž vyšel anglický překlad Sto roků samoty Garcíi Márqueze, což otevřelo dveře na severoamerický trh i dalším autorům, jako byli Carlos Fuentes nebo Julio Cortázar. „Od dob tohoto boomu zde mají latinskoameričtí spisovatelé mnohem větší váhu než španělští,“ cituje deník Eduarda Laga, spisovatele a někdejšího ředitele pobočky Cervantesova institutu v New Yorku. Překladová literatura však tvoří pouhá tři procenta knižního trhu v USA a jen část, byť vzrůstající, připadá na španělsky píšící autory. Podle barcelonského literárního agenta Guillerma Schavelzona si „severoamerický čtenář vystačí s domácími spisovateli – kromě několika vzácných výjimek“. Jednu z nich tvoří bezpochyby Roberto Bolaño, jehož posmrtný úspěch, který spustil anglický překlad jeho románů Divocí detektivové a 2666, bývá srovnáván s mánií okolo Sta roků samoty. Také Bolaño podle článku chilského deníku otevřel cestu novým jménům: zpěvačka Patti Smith by si prý například nepřečetla Césara Airu, kdyby ji k němu nepřivedl Bolaño. Mezi dalšími současnými autory, kteří začínají pronikat do severoamerických knihkupectví a eshopů, figurují Mexičan Álvaro Enriguez, Argentinka Samantha Schweblin (oběma vyšly v češtině povídkové svazky v nakladatelství Fra), Salvadorec Horacio Castellanos Moya nebo Chilan Alejandro Zambra (ukázka v A2 č. 25/2014). V každém případě je zřejmé, že chce-li latinskoamerický autor skutečně prorazit, zůstává do značné míry závislý na dvou vnějších faktorech, totiž na španělských nakladatelstvích a na knižním trhu USA.