Už rok po vydání zásadní desky Sex Pistols, která se stala nedílnou součástí britské historie a měla nepopiratelný sociokulturní vliv, frontman kapely John Lydon alias Johnny Rotten mluvil ve vysílání londýnské stanice Capital Radio o zklamání z toho, jak jsou všechny punkové kapely předvídatelné: „Cítíte se podvedení.“ Rok nato – v sedmdesátém osmém – už byli Sex Pistols a s nimi i punk minulostí. Lydon zbavený persony punkového antikrista to na koncertu své nové kapely Public Image Ltd. několikrát zdůraznil. Hudební publicista Simon Reynolds popisuje těchto pár let před koncem sedmé dekády jako vzrušující jízdu do budoucnosti, kdy si ani neměl čas kupovat staré desky, kolik toho vycházelo nového. Jak by ne, americká skupina Devo už v roce 1976, kdy se v Británii zrodil punk, položila základy postpunku. A revoltování proti konzervativním hodnotám společnosti skončilo tak, že se punk sám nechal systémem spolknout, přežvýkat a vyplivnout jako potisk na tričkách nadnárodních společností.
Když pak v prvním dílu televizních Kmenů vidíme Petra Hoška z kapely Plexis, jak se skoro o čtyřicet let později krčí ve stanu s kelímkem piva a vyřvává „hey ho, let’s go“ s Ramones znějícími odněkud zdálky, přijde nám, jako by zamrzl v čase – v těch dvou neklidných punkových rocích před téměř čtyřiceti lety. Hoškova „revolta proti systému a proti podstatě společenského mechanismu založeného na tuhém řádu“, jak se uvádí v popisku šestadvacetiminutového snímku, v praxi znamená čtyři piva místo guláše a vysedávání v hospodě. Přitom to příliš nevypadá, že by si padesátník s obarvenými vlasy nějaký systém pozdního kapitalismu uvědomoval.
Režisérka Daniela Gábová pracuje se společenskou nálepkou „věčně ožralého pankáče“, proti níž staví o polovinu mladšího bubeníka skupiny Pipes and Pints, jehož tvář můžeme znát z jisté reklamní kampaně. Lukáš Vincour má naplňovat ideál punkového Mirka Dušína – zatímco připravuje veganskou večeři nebo vytahuje Rychlé šípy z knihovny, vysvětluje, že sebedestruktivní životní styl mu je naprosto cizí. Vzápětí se chlubí soškou Anděla a s úsměvem se svěřuje, že doufá v dalšího za poslední desku.
Divák si z promluv dvou karikatur scény vytržených z reálného života odnese především to, že punk znamená chlastat nebo nechlastat. Dokonce i solidarita, na které by měla být punková scéna postavená, se omezuje na „když je někdo moc, tak si řekneme a takhle se podporujeme“. Punkerky jsou uvězněny v rolích manželek a přítelkyň, které jen drží pivo – jako by ženy nehrály v kapelách nebo nepořádaly koncerty. Dokument tak kopíruje společenskou hierarchii, která se nemá bortit ani ve svobodném „kmenu“. Nedozvíme se nic o undergroundové informační síti – o tom, co znamená vydat si sám fanzin nebo kazetu. Pouze ve chvíli, kdy Banán říká, že punk pro něj definuje obchod s vinyly a knížkami, tedy možnost sebevzdělávat se a mít informace z alternativních zdrojů, se dokument dotkne čím dál častěji zneužívané nálepky DIY.
A jaká je vůbec ta správná definice punku? Pro někoho to můžou být ti, kteří se na dokumentu sponzorovaném likérkou a pivovarem odmítli podílet, pro další třeba číra v reklamách nebo agonie revivalových bandů.
Nabízí se další otázka: kdo je cílovým divákem série? „Moji sedmdesátiletí rodiče třeba vůbec nevěděli, že to existuje,“ říká o subkulturách Robert Peňažka z reklamní agentury Yinachi, která stojí za projektem, a dále si v Konfrontaci Petra Fischera stěžuje, že tuto bohulibou činnost nikdo neocení. Tak trochu nám tím odpovídá. Koncept televizních Kmenů, jejichž díly jsou vtěsnané do necelé půlhodiny, nedovolí jít pod povrch, nicméně podle tvůrců má být cyklus „unikátním otiskem doby“. Pokud bychom toto tvrzení vzali vážně, museli bychom konstatovat, že žijeme v době, kdy jakýkoli náznak subverze umlčí sponzoring a žádná kontrakultura existovat nemůže. Je to jenom neškodné divadýlko. A Visací zámek po dvaatřiceti letech poprvé kraluje hitparádě.
Autor je publicista.