Ani odpuštění, ani trest

Francouzský umělec rumunského původu, kterého filosof Gilles Deleuze označil za největšího francouzsky píšícího básníka, se ve svých textech pokouší o detailní analýzu básnického jazyka a snaží se proniknout k jeho prapodstatě.

Právo pozorovat myšlenky

 

V jednom z nejřidších

pásem rozumu

kde jsem se zdržoval doslova

v nulové výšce doslovného slova

vznáší se troška

tak zvláštních myšlenek

že by byla velká škoda nechopit se jich

při mých zábavných přeletech

 

Málem jsem si jich nevšiml

tak byly hluboce vklíněny

do nevýslovných závratí a zapomnění

 

Zvláště jedna z nich

vzbudila mou pozornost

ne pro krásu svého nadnášení

které se tu a tam ztrácelo

avšak kvůli svým

podlouhlým tenounkým očím

jež jsem považoval za tykadla

luční kobylky

 

Sklonil jsem se tedy k ní

a poznal v ní jednu z těch myšlenek

se zelenou kápí jež dokážou překvapit

Nejsou zbloudilé

právě naopak

avšak nakládají s myslícím

natolik zvláštním způsobem

že je nutné podrobně popsat

ústrojí kterým jsou jímány

 

Prostřední víčko

– je jich totiž několik –

je skloněné dozadu a dolů

takže se nachází právě proti

hornímu víčku

a je s ním částečně spojené

Dvě postranní víčka

jsou až do půlky

také spřažená

takže vypadají jako

vidlička trčící ven

To byly právě ty

roztřepené konce

které jsem pokládal za tykadla

luční kobylky

 

Zakuklená zřítelnice

se o ně opírá

 

Tak leží celé oko myšlenky

inverzně proti pohledu

Připomíná rovněž noční lampičku

protože se otevírá jenom zřídka

Samotný akt dívání se odehrává

uvnitř

těkavě a stále

a jakmile skončí

oko se posune dál

mezi vidličky

 

Určitě ho tam nikdo nečekal

a přece v tom místě

přirozeně spočinul

můj pohled

 

protože jinudy

by tam nevnikl

 

Následné podráždění bylo extrémní

Dokonce i zavanutí myšlenky

i sebemenší tlukot srdce

ho zatlačí dovnitř

jako kdyby ho poháněla

nějaká hnací síla

uchvátivší pohled myslícího

a ucpávající ještě víc

těžké duševní propadlo

 

Sotva byl hlouběji vsán

začal si můj pohled razit

cestu výš a výš

 

Tam, kde se okraje víček

přehnuly přes sebe

je nahoře jasněji

 

To je bezpochyby důvod

proč jsem mohl spatřit

jak můj pohled bloudí

všemi možnými směry najednou

 

jediný možný způsob jak uspět

je přestat myslet

 

(Uvnitř myšlenky

nebylo téměř místo)

 

Objeviv se nahoře

otíral se z nezbytí

sám o sebe

a zůstal věrný

svému způsobu vidění

který už není úplně tentýž

 

Celý ten podivný manévr

který zase hned začal

ve druhém oku

nedává zdánlivě podnět

žádné výměně pohledů

 

Může se však stát

že naše pohledy najdou

v dvojité hlubině oka

trošinku

vizionářských výměšků

 

Doufejme, že jim bude dopřána

alespoň

taková náhrada

 

Ty co se obvykle

nechají

bleskově okouzlit

byly jako oslepené

tajnými slzami

a z jejich důlků se ozývalo

přerývané sténání

 

Samozřejmě

že to je naprosto

extrémní příklad

 

Zkoumavému pohledu

se skoro nikdy nepodaří

vniknout do oka myšlenky

ostatně není tam nic

co by ho mohlo upoutat

 

Jen s krátkozrakými

se nakládá jemněji

navzdory počátečním

tvrdým nárazům

a po třiceti minutách

se mohou opět vrátit

což je lepší

než aby tam byly drženy na doživotí

 

Pro některé

je to příklad dlouhého věznění

 

Teprve fakt že akt dívání je u konce

spustí

mechanismus vyprošťování

ale ti darebové

nepostupují jen a jen vpřed

a pokud se po cestě naskytne

sebemenší překážka

oko myšlenky se už neotevře

 

Myšlenka, kterou jsem viděl, byla právě taková

 

V jejím oku nebylo žádné světlo

ale vyzařovalo zastřený přísvit

který vábil

 

Jenom když představové žlázy

vyloučí trochu neviditelné šťávy

kterou se od sebe

občas odliší

proniknou pohledy

velice hladce

 

Musí se jen spustit

souběžně s mrkáním

dvěma oblouky tuhých řas

rostoucích šikmo dolů

 

Pohledy mohou projít

přitisknou­li se

k ohebnějším koncům

zpátky se ale vrátit

nemohou

neboť ty konce

jsou skloněné

jen k jedné straně

 

Přebývají tak

v malé komoře

ve středu vlastního vidění

a jak se v záchvatu paniky

snaží dostat ven

pokrývají se obrazy

 

V tu chvíli se objeví

ta uhrančivá strana propadla

protože jakmile

se vynoří dostatečné množství obrazů

schopné okouzlit oko

proužky řas

se uvolní, smrští

až se do sebe uzavřou

a za této situace

už myslícím zhola nic nebrání

aby se vymanili

 

Mohou uplynout

dva tři dny

než jsou úplně volní

protože vyvolat obrazy

jen tu a tam

k otevření oka (propadla)

nestačí

a třídění ne­obrazů

musí se odehrávat

trvale

 

 

Sfinga Oidipus

 

Jménem

psanců

včerejška

 

jménem

psanců

dneška

 

se vyvázlý osvětimský vězeň

a vyvázlý esesák

dohadují

 

u frankfurtského tribunálu

 

Jak se dá odsoudit jménem zákona

zločin spáchaný jménem zákona

 

Jak se dá omluvit jménem zákona

krev prolitá jménem zákona

Otázka

předčí odpověď

 

a obviněný

opustí box

 

Ani odpuštění

ani trest

 

Na doživotí*

 

* Hirošima…

 Budapešť…

 Kongo…

 

 

Koho vidíte?

 

Nevidíme nikoho

 

Občas vidíme někoho

 

pokud ne jako někoho kdo je viděn

alespoň jako někoho

kdo je občas viděn

Občas vidíme někoho

ale většinou

nevidíme nikoho

Když vidíme někoho

nevidíme nikoho

ale nikdo neví

že když nikoho nevidíme

je pořád někdo vidět

Je jasné že se vidíme

neboť se občas vídáme

ačkoli ne vždy abychom se viděli

a ještě méně abychom viděli

že se nevidíme

Jako kdyby nikdo neviděl

Někdo však přece ví

že se nevidíme

a že přesto někoho

Občas

vidíme

Jako kdybychom nikoho neviděli

a přesto někoho

viděli

V zásadě ale

nevidíme nikoho

ani když někoho vidíme

a když někdo ví

že nikoho nevidíme

 

Ze sbírky Paralipomènes (Le Soleil noir, Paříž 1976) vybral a přeložil Michal Novotný.

Ghérasim Luca (1913–1994) byl převážně francouzsky píšící básník, výtvarník a teoretik, zakladatel rumunské surrealistické skupiny. Roku 1952 uprchl z Rumunska přes Izrael do Paříže, kde spolupracoval mimo jiné s Hansem Arpem, Paulem Celanem či Maxem Ernstem. Jeho poezie usiluje skrze slovní hříčky a řízené blábolení o obnovu fyzické a zvukové podstaty básnického jazyka. Autorovy pozoruhodné vokální performance jsou zachyceny na CD Ghérasim Luca par Ghérasim Luca, vydaném v roce 2001 José Cortim. Svým dílem Luca inspiroval řadu současných francouzských básníků a umělců, například Juliena Blaina, Joëla Hubauta či Christopha Tarkose. Počátkem roku 1994 byl Luca vystěhován z bytu a jakožto osoba bez dokladů se dostal do neřešitelné situace. V únoru téhož roku spáchal sebevraždu skokem do Seiny.