Hádka

Tine si uvařila čaj a vzala si k sobě do pracovny psa. Pokaždé když tam usedne, sroste se stolem i dřevěnou židlí s opěradlem ve tvaru ypsilon, které ji tlačí do zad. Jen pokud sedí hodně vzpřímeně, má pocit, že se na ní dá sedět. Vždy když si na židli postěžuje, poradí jí Simon, ať si koupí novou. O tom ale nikdy vážně nepřemýšlela. Svou práci má ráda takovou, jaká je, a nehodlá ji měnit. Překládání je stabilní vášní, která na ni stále čeká.

Zapne počítač, otevře nový dokument a chvilku sedí s rukama nad klávesnicí. Pak je nechá dopadnout a střelhbitě se rozepíše.

Při psaní na psa zapomene. Ten dlouho leží pod psacím stolem tiše jako myška. Najednou ale zvedne hlavu a psí známka zacinká o podlahu.

„Co se děje, Brumlo?“

Pes vrtí ocasem.

Zašramotí klíč a dveře se otevřou. Simon se vrací domů. Pověsí si bundu a uklidí pohorky do botníku. Dlouhá léta ho běhala přivítat vždy, když přišel domů. Teď ji napadne, že by měl on chodit za ní. Tine si klekne před psa a dlouhými tahy ho hladí po srsti. Jestli Simon vejde dovnitř a zeptá se jí, jak se má, nebude schopná mu to říct.

V předsíni se ozvou kroky a chvíli nato Simon krátce zaklepe na její dveře.

„Dále,“ zavolá a zaklapne počítač.

Simon nakoukne dovnitř.

„Sedíš tady úplně potmě,“ utrousí. „Nepotřebuješ trochu světla?“ Rozsvítí lustr.

„Nestihla jsem vymyslet, co si dáme k večeři.“

„No, to vidím.“

„Už jdu,“ prohlásí. „Myslím, že bysme si prostě mohli vytáhnout něco z mrazáku.“

Simon vejde dovnitř. To se mu vůbec nepodobá. Posadí se do křesla, přehodí nohu přes nohu a opře si hlavu. Víčka má přivřená.

„Trochu jsem psala,“ prohodí jakoby nic. „Napsala jsem Sofusovi.“

„Sofusovi?“ Povytáhne obočí.

„Napsala jsem mu jen krátkej dopis.“

„Nenapsalas mu žádnou hloupost, že ne?“

„Myslím, že ne.“

„Nedivil bych se, kdybys podlehla pokušení a napsala mu nějakou pitomost.“

„Myslím, že jsem to tak hloupě zas nenapsala. Dlouho jsem o tom přemýšlela. Přemýšlím o každičkým slově.“

„To nic neznamená. Spíš bych řekl, že naopak.“

„Ani nevíš, co jsem napsala.“

„Tine, proč se musíš vždycky bránit tímhle stylem?“

„Proč musíš vždycky útočit tímhle stylem?“

Simon si nahlas povzdychne a ztěžka si přejede rukou přes tvář.

„Pokusme se to udržet v nějakejch mezích,“ pokračuje. „To neříkám jen kvůli tobě, ale i kvůli sobě.“ Jenže Tine ho neposlouchá.

„Nemůžeš přece vědět, co jsem mu napsala. Co když je to něco úplně neutrálního?“

„Když jde o Sofuse, tak není neutrální vůbec nic.“

„To je fakt.“

„Musíme ho prostě nechat na pokoji.“

„To já nedokážu. Vždyť je to náš syn.“

„To jo, ale nechce o nás nic vědět.“

„Seš si tím jistej? Možná čeká, že mu podáme pomocnou ruku.“

„Pomocnou ruku?“

Tine neodpoví.

„Podle mě zní dost hrůzostrašně, když říkáš, žes o tom dlouho přemýšlela.“

„Ale ty ses do mě pustil ještě dřív, než jsem to řekla.“

„Panebože,“ zasténá Simon. „Kéž bych sem nikdy nevešel. Fakt jsem slyšel nějakej varovnej hlas, kterej mi říkal: Zadrž. Nechoď tam. Kéž bych ho jen bejval byl poslechl.“

Tine mlčí.

„Bejt s tebou, Tine, znamená nechat si naprosto exkluzivně vymejt mozek.“

„Buď zticha.“

„Zašlo to tak daleko, že si představuju, že mi vylovíš mozek z lebky, přežvejkáš ho, převrátíš naruby a profackuješ a teprve pak mi ho narveš zpátky jak zplihlej hadr.“

„Nebudu tě poslouchat.“

„Jako ten nejzplihlejší hadr. Hodněkrát vymáchanej. Je to jen utěrák. Víc z něj nezbylo.“

„Je mi tě tak líto.“

„Svoje zahořklý komentáře si strč někam.“

Tine rozsvítí lampičku na psacím stole.

„Chodíme prostě v kruhu,“ poznamená Simon. Postaví obě nohy na koberec. Černé vypulírované boty a nad nimi pěkně tvarované nohy. Pevná stehna.

Druhý den ráno panuje v ložnici příjemná atmosféra. Okno je pootevřené a ve vzduchu visí svěžest. A sníh. Rolety jsou vytažené a kaštan venku je bíle obtěžkaný. Zezdola z ulice k nim doléhá sněžný pluh. Stále sněží, to lze vidět pod pouliční lampou.

Protože jinak je ještě tma. Simon stojí u okna a v jedné ruce drží šňůrku od žaluzie. Zaslechne, že se Tine pohnula, a otočí se.

„Dobré ráno,“ pozdraví ji. „Vyspala ses dobře?“

Usmějí se na sebe.

„Kolik je hodin?“ zeptá se Tine.

„Šest.“

Když šli večer spát, pořád se na sebe zlobili. O svých nedorozuměních spolu nikdy nemluví.

Ale tak to u nich chodí, že se třeba probudí do sněhu, nového dne a nové naděje.

„Co takhle si o víkendu někam vyjet? Jen my dva,“ navrhne Simon.

„Tak jo.“

„Už jsem se zašel podívat na předpověď počasí. Má prý bez přestání sněžit.“

Znovu se otočí k oknu. Pohled na něj ji naplní pocitem něhy.

„Nepůjdeš ke mně?“ zeptá se Tine.

„Nasnídáme se,“ zamluví to Simon.

Tine vyleze z postele, obleče si župan a dojde pro noviny. Rozsvítí, uvaří kávu a každý se posadí na svou stranu stolu. Jako by se ponořili do klidu, který je neochvějný a který nikdo nemůže narušit.

*

Tři dny takřka nepřetržitě sněží. Hromady sněhu na ulicích rostou a po cyklostezkách se nelze dostat skoro nikam. Na pěších zónách je plno kožených ušanek, bílé páry stoupající od úst a na pohled šťastných lidí. Z řeky se páří. Prodavači oříšků a palačinek mají plné ruce práce a pod jejich slunečníky a baldachýny je světlo až do pozdního večera.

V neděli ráno vyjede Simon s Tinou za tmy z města. V jednu chvíli je nebe černé, ale za okamžik se nad zálivem vynoří žhavá červená linka a roste tak rychle, že Tine na sedadle spolujezdce vidí z okénka, jak kousek po kousku přibývá. Jako by se dívala do kaleidoskopu. Nebe se otočí a barvy se změní. Zoranžoví, zezlátnou, zmodrají. Neumí ty barvy pojmenovat, ale připadají jí nádherné.

„Podívej se na ten obzor,“ prohodí. Všem ostatním by řekla nebe, jenže Simon nemá rád slova, která můžou skrývat city. Chápe ty její jako vlastnost, jako nějaký otok, který musí potlačovat, aby nepřesáhl patřičné meze.

Ale teď prohodí: „Pěkný,“ a vezme ji za ruku.

Po hodině se hluboko pod nimi objeví moře. Projedou městem, které je přes zimu zavřené, kolem zasněžených drah minigolfu a kempů a zahnou po štěrkové cestě na pláž. Led z ní přelezl na moře, kde se zlámal. Pokryl lavičky, čluny i vlnolamy, na kterých po kolmých stranách vycenil dlouhé zuby.

Na jedné straně ulice stojí nízké domky se střechami daleko přesahujícími jejich zdi. Na druhé straně se nachází několik šedivých skladišť a kůlen z vlnitého plechu, opuštěná varna asfaltu a sušárna. Projedou kolem chat zasazených do trsů pobřežních travin až na parkoviště na konci silnice. Vystoupí, zamknou a Tine si hodí na záda batoh.

Protáhnou se křovím, přeskočí potůček a ocitnou se na pláni. Tady nejsou žádné domy ani silnice, jen bílá pěšina pod nohama. Možná ji vyšlapala zvěř nebo ji vytvořili lidé. Uvážou si přes obličeje šátky.

Ze začátku je jim zima, pak se ponoří do ticha, a protože je nic neruší, působí to jako rozhovor. Racci se nechávají unášet po větru a mrštně se otáčejí. Na hraně ledu polehávají skupinky kachen a hus. Slunce stoupá, ale nehřeje. Okolo jedenácté hodiny vejdou do lesa. Na kraji u vody rostl jen nízký dubový porost, dál v závětří jsou ale stromy větší. Posadí se na kládu a vytáhnou z batohu termosku. Tine si poposedne těsně k Simonovi a on ji nechá.

„Takhle bysme se měli mít pořád,“ pronese Tine.

„To jo,“ odpoví milým tónem.

„Co kdybysme si občas někam vyrazili? Já bych ráda do Stockholmu, do švédskýho národního divadla. Mohli bysme tam zajet v lednu. Jen na víkend. Co ty na to?“

„No to je dobrej nápad,“ odpoví Simon. Tine mu stiskne paži a on znovu položí ruku na její, stejně jako v autě.

Naobědvají se v udírně ve městě, do kterého dorazí v jednu. Dají si úhoře a lososa a panáka. Po těle se jim rozlije teplo, takže si svléknou oteplováky i svetry, až nakonec zůstanou sedět jen v košili a pečou se.

„Jé, my se máme,“ raduje se Tine.

„Objednáme si ještě jednoho panáka,“ navrhne Simon.

Po jídle a alkoholu jsou ospalí a musí se skoro přinutit vstát. I to mají společné. Simon trpělivě čeká, než si Tine odskočí, a mezitím jí podrží bundu. To ji zahřeje u srdce, protože ji mohl prostě přehodit přes židli.

Po cestě městem zastaví a koupí si pro každého pizzu na doma. Na vaření večeře už je moc pozdě. Pak si Simon všimne, že v televizi běží nějaký film, a navrhne, aby se najedli na gauči. To vyvolá takřka nespoutanou náladu. Tine si při nošení talířů prozpěvuje, naznačí mu polibek a Simon na její projevy nic neřekne.

Simon s pohledem přikovaným k obrazovce přehodí paži přes opěradlo pohovky, rukou se jen dotkne Tininy. Už je po půlnoci.

„Tak jak jsi na tom? Nepůjdeš si taky lehnout?“ nadhodí Tine.

„Ne.“

Tine se s trhnutím zvedne a odejde do koupelny. Velice zdlouhavě si čistí zuby a chystá se. Po celý den se jí myšlenky kutálely, kam se jim zachtělo, a teď si skoro není schopná dočistit zuby a začít se odličovat, protože neví, jestli má, až vyjde z koupelny, zahnout vpravo nebo vlevo.

Zavře za sebou a vykročí doprava směrem k ložnici. V půlce cesty se otočí a vrátí se do obýváku. Uvnitř se svítí a televize běží beze zvuku. Simon tam není. Zaklepe na dveře jeho pracovny a pootevře.

„Ahoj.“

„Ahój,“ protáhne Simon a zvedne na vteřinu hlavu, ale hned se zase pohrouží do obrazovky.

„Co děláš?“

„Co potřebuješ?“

„Jenom mě zajímalo, co děláš.“

„No, to přece vidíš.“

„A pak jsem ti taky prostě chtěla popřát dobrou noc.“

„Dobrou noc.“

„Půjdeš si lehnout brzo?“

Simon zasténá. „Prosímtě, vždyť jsme si udělali pěknej večer.“

„To je pravda,“ připustí rychle.

„To fakt nemůžu mít ani chvíli klid? Musíme se permanentně dvacet čtyři hodin denně nutit bejt společenský?“

„Promiň.“

Tine se odplíží přes předsíň do vymrzlé ložnice. Nerozsvítí si a svlékne se potmě. Háčky na podprsence se ne a ne rozepnout, zase přibrala. Nahá se před ním neukázala už tak dlouho, že ji to úplně naštve. Občas má chuť popustit uzdu vzteku a vzít to od podlahy. I to by šlo.

Zkoušela pěkné spodní prádlo. Zkoušela být krásná. Inteligentní, hodná i milá. Vtipná, drzá i divoká. Jenže všechny ty pokusy byly málo platné. Dobré obědy i překvapení, kterými se nakonec jen zesměšnila a která se nedají zapomenout, ani kdyby sebevíc chtěla. Chce to vůbec? Sakra, to je přece jedno, projede jí hlavou, když tu takhle stojí v tomhle těle a je v padesáti odsouzená k tomu, aby hořela jako neuhasitelný požár.

Mnohokrát na chvilku usne a zase se vzbudí. V půl druhé a ve čtvrt na tři si dojde na záchod a v půl třetí vejde do pracovny, kde Simon pořád ještě sedí s počítačem na klíně.

„Nepůjdeš si už lehnout?“ zeptá se ho. „Je spousta hodin.“

„Jo, už jdu.“

V očích se mu mihotá světlo obrazovky. Zaklapne počítač, odebere se do koupelny a zamkne se tam. Je tam tak krátce, že se nemohl stihnout umýt. Když vejde do ložnice, leží k němu Tine zády. Potmě se svlékne, lehne si a přikryje se peřinou. Nakloní se nad ni a políbí ji do vlasů.

„Dobrou noc,“ zašeptá.

Tine neodpoví. Když se mu po několika minutách prohloubí dech, prudce se k němu otočí, což mu má dát na srozuměnou, že něco není v pořádku. Jenže Simon nereaguje. Tine se posadí a začne bouchat do polštáře.

„Nemůžeš ležet v klidu?“

Bouchá ještě silněji.

„Co je to s tebou?“

„Seš jak kus ledu.“

Simon zasténá.

„Nevíš snad, že muž a žena, kteří jsou svoji, se spolu mají milovat?“

„Tine.“

„To je odlišuje od ostatních. To z nich dělá něco jinýho než přátele, bratra a sestru, sousedy. To z nich dělá muže a ženu.“

Simon se rozesměje.

„Na tom není nic k smíchu. Ty, kterej seš tak posedlej povinnostma a odpovědností. Je mi fuk, jestli se ti chce nebo ne. Je to tvoje povinnost a ty ji nekonáš.“

Vezme ji za paži.

„Tuhle jsem měla přeložit nějakou větu o líbání. Jaký to je, cítit mužský rty. To všechno jsem dřív znala tak dobře, že i kdybys mě vzbudil ve tři ráno, tak bych ti to vylíčila tisíci slovy a na sto způsobů. Ale teď jsem to nedokázala! A pak mi došlo, že umírám.“

„Prosímtě, zas nepřeháněj.“

„Ubližuje mi to! Trápím se! Ale teď ti něco řeknu. Znám jednoho chlapa, kterej by se mnou rád spal. Zatím jsem to neudělala, ale hodně se to blíží, to mi věř.“ Napije se vody. Simonova ruka jí na rameni ztěžkne.

„Co ti běží hlavou, když říkám takový věci?“ zeptá se ho Tine.

„Nelíbí se mi to.“

„Dobře,“ pronese ledově.

Zvedne se z postele a přistoupí k oknu. „Ne, není to pravda. Já chci bejt jen s tebou. Jen jsem to tak plácla.“

Simon zasténá.

„Chci jenom tebe. Nemyslela jsem to vážně.“

„Pojď sem,“ vyzve ji Simon.

Tine rozsvítí, opře se o okenní tabulku a pohlédne na něj, ruce založené na prsou.

„Co s tím uděláme?“ zeptá se Tine.

„Asi se budeme muset začít milovat častěji.“

Vyhlédne z okna. „Tak pojď sem a svlíkni mě. Dokaž, že to myslíš vážně.“

Jenže Simon zůstane ležet.

„Dokaž mi to.“

„Když na mě budeš tlačit, nic nezískáš. Nemůžeš nutit chlapa, aby s tebou spal. To bude mít přesně opačnej efekt.“

„Ty prostě jen NECHCEŠ. Za co mě trestáš?“

„Tine, seš strašně rozjetá. Trochu se zklidni.“

„No tak chceš se se mnou vyspat?“

„Ne.“

„Tak vidíš.“

„Ztratil jsem chuť na pěkně dlouhou dobu dopředu.“

„Ach jo,“ vzlykne Tine. „Já nikdy nic neudělám dobře.“

„No to snad ne, že by konečně trocha sebereflexe? Jen tak dál, Tine. Buď tak laskavá.“

„Ježiši, ty seš fakt patetickej,“ zaječí. „Je mi tě úplně líto.“ V tu chvíli ji jeho slova zase dopálí. „Na pěkně dlouhou dobu dopředu, jo? Víš, jak dávno to bylo naposledy? A teď mi tvrdíš, že to bude trvat ještě dlouho. Jak dlouho? Rok? Dva?“

„Nevyváděj tolik. Přestaň se chovat jako dítě. Nad náma i pod náma bydlej lidi.“

„Jo, dělej nás od nich tlustý podlahy i stropy.“

„Můžou tě slyšet.“

„To je mi u prdele!“ zařve Tine, Simon se vyřítí z postele a přibouchne okno.

„Neměl bys taky zatáhnout závěsy, aby sis mohl bejt jistej, že mě nikdo neuslyší?“

„Kdyby to pomohlo, tak jo.“

Simon k ní přistoupí a Tine ho odstrčí, až ho málem proti jeho vůli srazí na postel. Stojí, vrávorá a očima po ní metá blesky.

„Teď na mě nesahej,“ zasyčí Tine. „Jdi pryč. Vypadni! Nechci tě ani vidět!“

Popadne peřinu a odejde k Sofusovi do pokoje. Lehne si na jeho postel a zaboří nos do prostěradla. Už dlouho na něm neležel, ale ona ho nepřevlékla. Vztek je pryč, vrátil se strnulý klid, rozprostírá se v ní.

Nesvoboda jí šněruje krk. Ani jedno z východisek, která si dokáže představit, nikam nepovede.

Že se život dokáže stát tak ošklivým, že člověk nevnímá nic jiného než ošklivost. Že láska dokáže být tak ošklivá.

„Noc temná už minulostí je,“ zarecituje šeptem, „a moudrý den znovu se vrací. Nad rybníky a poli slunce zasvitne a zapějí radostně ptáci.“

Myslí na domeček se zahrádkou a mazlíčkem. Venku má květiny. Čte si knihu a pracuje na zahradě. Co víc si přát? Přijde ji někdo navštívit? Ne.

Kdysi ještě existovali. I jejich láska, naděje a víra existovaly. Jako by je obklopoval ostych, mírnost a vědomí toho, že je očekává láska. Ve chvíli, kdy se potkali, jako by se objali a řekli: Všechno tohle existuje.

Tine se zvedne a projde na ztuhlých nohách chodbou do ložnice. Když vejde, Simon se na posteli posadí.

„Ty seš vzhůru?“

„Jo.“

„Promiň, že jsem byla tak zlá.“

„Pojď ke mně.“

Vezme její ruku a přiloží si ji na tvář. Je teď měkčí než před dvaceti lety. Tine miluje jeho tvář, ústa i oči. Jeho vůni, která ji pokaždé přemůže. Láska k němu v ní vězí hluboko.

„Nedokážu se toho zbavit,“ ozve se Tine. „Častokrát jsem se rozhodla, že už mi budeš ukradený. Ale nejde mi to.“

Vezme její ruku do svých.

„Pojď sem,“ vyzve ji.

Schoulí se mu do náruče a zmizí mu mezi rameny a obličejem. Obejme ji. Lehce ji k sobě tiskne.

„No tak,“ zašeptá Simon. „Protentokrát už je to za námi.“

Oba je zaplaví únava. Simon usne a Tine pohne paží a cítí, jak jí do ruky vklouzl jeho měkký penis. Usíná s pocitem únavy, něhy i lásky. Napadne ji, že zítra si jen ona bude pamatovat tohle vědomí pouta, které se znovu zpevnilo a které se občas málem zpřetrhá a vytratí.

Z dánského originálu přeložila Markéta Kliková.