DXMGNG - na oprátce

Nad střechou pražského Centra současného umění DOX se už několik let otáčí rudá lebka. Je dobře vidět třeba z ruského kola na Matějské pouti na nedalekém Výstavišti. Lebka, kterou je možno také považovat za „pouťovou“ atrakci, je – spolu s opulentním graffiti na fasádě a „Ježíšem Kristem z tenisek“ – symbolem galerie, jež se netají snahou přilákat co největší počet návštěvníků. Podbízivost těchto rádobyuměleckých gest na mě působila vždy trochu směšně. Při pohledu na současné dění ve dvou našich největších galeriích to ovšem už tak směšně nevyznívá.

Před Veletržním palácem se objevila vážná konkurence ostatním holešovickým volnočasovým aktivitám. Sochy médii obdivovaného Aj Wej­weje si rychle získaly oblibu nejen místních obyvatel. Spojení „jdeme na zvířátka“ tak od letošní zimy už neznamená jen cestu do ZOO. V Brně se zase můžete „jít sklouznout“ nejen na dětské hřiště, ale i do Moravské galerie. Důležitější než samotné mediálně vděčné instalace je přitom otázka, jakou zprávu jejich prostřednictvím umělecké instituce vysílají.

V případě Moravské galerie, která od podzimu láká návštěvníky do Pražákova paláce nejen na nové expozice, ale také na několikametrovou skluzavku, není třeba o smyslu inovací příliš pochybovat. Od nástupu nového vedení dochází k postupným a systematickým změnám, které z galerie udělaly otevřenou instituci, prezentující se sebevědomým a atraktivním způsobem. Navazuje na to nejlepší z předchozího vedení a zároveň neodkládá změny, do kterých se obdobným institucím obvykle nechce (vznik dobrovolného vstupného, rozšíření agendy doprovodných programů, zkvalitnění PR). Většina realizovaných záměrů má obdobu v kvalitních zahraničních institucích, nejde tedy o žádné pokusy na návštěvnících. Naopak, galerie se zařazuje do standardu evropských institucí, které si přesně uvědomují, proč a pro koho vznikly. A medializovaná skluzavka, vedoucí mezi dvěma patry galerie, do této koncepce dobře zapadá.

Oproti tomu DOX bude muset hledat novou identitu. Nedávno ztratil dva důležité pilíře, na nichž stál od svého vzniku v roce 2008. Odešel kurátor Jaroslav Anděl a z webových stránek zmizelo z kolonky „partneři“ jméno Zdeňka Bakaly. Na první pohled se může zdát, že se pro DOX nic nemění, přestože je zřejmé, že je z nemalé části závislý na soukromých zdrojích. Změny uvnitř DOXu nakonec opravdu nemusí hrát zásadní roli. Neočekávaný problém přišel odjinud. Ještě nedávno zoufale obstarožní Národní galerie totiž začala po letech znovu přitahovat návštěvníky. A to je pro DOX nová situace.

Mladoboleslavská Škodovka se kdysi rozhodla řešit svou katastrofální situaci zdánlivě radikálním způsobem: nový model, Favorit, navrhoval italský designér a na první pohled vypadal jako auta na Západě. To stačilo, aby na něj zájemci čekali mnoho měsíců. Předražené domácí auto chtěl každý – všichni toužili po pátých dveřích a velkých hranatých světlech. Národní galerie zvolila obdobnou strategii. A opět jde o řešení z nouze. Dávno ztracenou vizi a směřování sice nenašla, objevila však recept, jak na sebe upozornit. Její model, nazvaný Grand Opening, je Favoritem se všemi klady i zápory. Čím dál spektakulárnější večerní akce dokážou zamaskovat jak díry ve zdech, tak ty v rozpočtu. Galerie je stále víceméně v týchž problémech, v jakých byla již před lety, ale nové vedení se na rozdíl od svých předchůdců rozhodlo pro jinou strategii. Místo nářků a stížností na nedostatek peněz mění vnější tvář instituce. A zdá se, že to zabírá. Navenek se prezentuje úspěch a sebejistota. Zástupy návštěvníků na „vyhaj­povaných“ vernisážích jsou prostě ta nejlepší reklama.

Jenže zatímco zmíněná skluzavka je jen detailem koncepční práce Moravské galerie a lebka na střeše DOXu hravým symbolem suverénní instituce, sochy před Veletržním palácem, stejně jako opulentní vernisáže, stále jen maskují skutečný stav chátrající budovy a dlouhodobě podfinancované instituce. Všechny tři galerie sledují stejný zájem, totiž přilákat nové návštěvníky, a tím i investory, podporovatele, sponzory. To je, především pro Národní galerii, nová situace. Zájem návštěvníků sice nepatrně stoupá, další tah je ale na zřizovatelích. Galerie potřebují jejich pomoc. Bez ní mají zmíněné atrakce životnost těch na Matějské pouti.

Autor je člen Společnosti Jindřicha Chalupeckého.