Evropský rap je tradičně pod vlivem zámořských vzorů. Zvláště kolektivy, které nerapují v angličtině, se tak ocitají na periferii žánru a stejnou pozici navíc leckdy zaujímají i ve společnosti. Přesto se některým projektům v posledním roce podařilo z pozice outsiderů oslovit také cizojazyčné publikum.
Rappeři, kteří se vyjadřují v jiných jazycích než v angličtině, bývají cizojazyčným publikem obvykle opomíjeni. Několik současných evropských projektů si ovšem pomalu získává posluchače i mimo své domovské země. Uveďme tři příklady: je to francouzská dvojice PNL, která svou stylizací narušuje rapový mýtus o dobrodružných životech spjatých s pouličním životem, kriminalitou a drogami, dále katalánský trapový kolektiv PXXR GVNG, tematizující bolestné procitání z příležitostných milostných vztahů, a konečně britský projekt Bala Club, tvořený potomky jihoamerických přistěhovalců a spojující současné beaty s romanticky laděnými texty. Všechny tyto skupiny vnášejí do evropského rapu nové perspektivy.
Gangsta melancholie
Kdo sledoval v průběhu loňského roku francouzskou hitparádu, narazil zřejmě na bratrskou dvojici PNL. Donedávna prakticky neznámí rappeři se svým albem Le monde Chico (2015) dosáhli vrcholu žebříčku iTunes – a to bez jakékoli propagace, jen díky sérii videí, která Ademo a N.O.S. umisťovali na YouTube. Zjistit o PNL něco bližšího není snadné. Na žádosti o rozhovor dvojice nereaguje a dlouho odmítala i koncerty. První živé vystoupení proběhlo loni v říjnu v pařížském Národním muzeu moderního umění, což také není zrovna typické. Dvojice jejíž název je zkratkou Peace N’ Lovés (tedy mír a peníze), se chce prezentovat především svou hudbou a videoklipy.
Právě prostřednictvím klipů poznáváme svět, v němž se PNL pohybují. Ademo a N.O.S. pocházejí z takzvaných betonových rájů v pařížské čtvrti Tarterêts. Ve svých videích se stylizují do role drogových dealerů, pěšáků, kteří to na ulici odnášejí nejvíce. Drobní kriminálníci z pařížských předměstí jsou ovšem rovněž živitelé rodin, o něž se musí starat. Z prostředí příměstských sídlišť mohou jejich obyvatelé jen těžko uniknout a je otázka, zda si to vůbec přejí – sídliště jsou totiž i jejich sociokulturním domovem. Komunita, v níž se pohybují, je pro ně vším. Když se bratrská dvojice rapperů v klipu ke skladbě J’suis PNL za své špinavé peníze vydá na dovolenou do vily na španělském pobřeží, zjistíme, že nezapomínají volat domů svému otci a kamarádům pošlou pohlednice.
Zdánlivě lze PNL přiřadit k tradici francouzského gangsta rapu. Dvojice však namísto typických dunivých basů používá autotune a vokální syntezátory. Hudba tak získává distinktivně melancholický charakter. Když Ademo v refrénu patrně největšího hitu Le monde ou rien pozvolna rapuje o své osamělosti, pohybuje se hodně daleko od polohy legend francouzského gangsta rapu, jako jsou NTM nebo IAM. Ve skladbě Oh Lala zase mluví o své závislosti na penězích, které potřebuje, ale rozhodně ho nečiní šťastným: „Vidím, jak slunce vychází, vidím, jak zapadá, a říkám si: co má být?“ Život drogových dealerů je v rapu často líčen jako heroický a plný dobrodružství. PNL místo toho mluví o nesnesitelné prázdnotě a neodbytném pocitu, že jim život proklouzává mezi prsty.
Milostná mafie
Když člověk najede kus pod Paříží na dálnici A75 a vydá se přes viadukt Millau na jih, za deset hodin dorazí do Barcelony, která je domovem kolektivu PXXR GVNG (Poor Gang). Jeho členové na svých mixtapech i na albu Los Pobres (2015) notně flirtují s atlantským trapem, patrné jsou ale i vlivy reggaetonu a popových dojáků. Členové PXXR GVNG podobně jako jejich americké vzory reflektují své drogové eskapády a úspěchy u žen. Lídr kolektivu Yung Beef se ve své sólové tvorbě pohybuje na území takřka milostných balad. Jeho textové alter ego Fernandito Kit Kat se zoufale zmítá v koloběhu letmých vztahů a nemůže dojít klidu. Poklidné rytmy reggaetonu nás ale utvrzují v tom, že se jeho situace jednou změní. Reggaetonu se ostatně pod jménem La mafia del amor věnuje celý gang. Příkladem této produkce je mixtape Xapiadoras (2015). Taneční hity střídají vážnější pasáže, pojednávající o ztracených láskách.
Na své desce A.D.R.O.M.I.C.F.M.S. 2 (2015) pak Yung Beef v lecčems připomíná posmutnělé rappery Yunga Leana nebo Bonese. Zatímco Lean před lety hledal sebe sama na dně láhve s ženšenovým čajem a v podřepu rapující Bones na svých mixtapech zkoumal, kam až sahá jeho nihilismus, Yung Beef prokládá své úspěchy na parties kocovinou a sebezpytem. Jeho netypický vysoký hlas zaujal i americké producenty – na největším hitu z celého katalogu PXXR GVNG s názvem Beef Boy spolupracovali Metro Boomin a Southside. I díky těmto kontaktům není vyloučeno, že iberský trap nezůstane nadlouho jen lokální záležitostí.
Květnaté texty
Na britských ostrovech jsou středem pozornosti především grimeoví MCs. Ne každému je ovšem vlastní agresivita Skepty nebo Novelista. Pro rappery, kteří své skladby neomezují 140 údery za minutu a chtějí mluvit i o jiných věcech než o tom, jaká je situace na předměstích, není jednoduché najít si na ostrovní scéně své místo. Londýnské taneční kluby jsou hodně uzavřené a nedávají příliš prostoru ani ženám, natož outsiderům, kteří vybočují ze zavedeného pořádku. Kolektiv Bala Club, jehož jádro tvoří rapper Blaze Kidd, producent Endgame a bratrské duo UliK a Kamixlo, se přesto začíná prosazovat.
Bala Club vzešel z prostředí jihoamerických přistěhovaleckých komunit (UliK a Kamixlo jsou chilského původu, Blaze Kidd má ekvádorské předky) a z jejich hudby je to znát na první poslech. Na mixtapu Exclusivo (2015) vypráví Blaze Kidd na pozadí reggaetonových beatů o životním stylu spjatém s tradičním latinskoamerickým žánrem bachata. V maskulinním prostředí britského hip hopu se romantická láska příliš nenosí, ještě více se ale vymykají květnaté texty UlihoK. Ten se za doprovodu elektronické hudby postupně posouvá do polohy zpěváka tradičních písní bachaty.
Zmíněné projekty vybočují z obvyklých žánrových schémat především svými texty. Ať už vyprávějí o životě drogových dealerů nebo o milostných útrapách rapujících adolescentů, svým outsiderským pohledem se vymykají z mainstreamové produkce a dělají současný evropský rap o něco otevřenějším místem.
Autor je redaktor magazínu Ditchmag.