Letos věnoval festival animovaného filmu Anifilm jednu ze svých sekcí aktuálnímu tématu migrace a uprchlíků. Došlo v ní na pohřeb Ľudovíta Štúra i na pašování ovcí v pásmu Gazy.
Letošní ročník Anifilmu dokázal, že se animovaný film dokáže vyjádřit i k nejožehavějším problémům současnosti. V cyklu Kde domov můj? dostaly prostor snímky spojené tématy migrace, domova a národa.
Opera o marockém pomeranči
Slovenským zástupcem byl hodinový pokus o animované dokudrama True Štúr (2015) autorskorežijní dvojice Noro Držiak a Michal Baláž. Film kombinuje stylizované herecké výjevy se sugestivní černobílou animací ve stylu Sin City (2005) a Aloise Nebela (2011). V době, kdy nejen na Slovensku citelně stoupá pivní forma nacionalistického běsnění, se autoři pokusili o moderní, inteligentní, hravou a především nijak nacionalistickou poctu velké osobnosti slovenských dějin, a to prostřednictvím detektivní zápletky, ve které fiktivní postava jménem Hronský pátrá po nejasných okolnostech Štúrova života. Vedle vážnějších scén stavějí tvůrci groteskní výjevy, jež do celku šťastně zapadají (souboj Štúr versus Zay – videoherní vyobrazení sporu dvou významných buditelů). Animované pasáže bohužel stojí výrazně nad úrovní poněkud mdlých hereckých výkonů.
Něco podobného platí i pro jeden z vrcholů této festivalové sekce, belgické autobiografické drama Barva pleti: medová (Couleur de peau: Miel, 2012). Film vychází z autentických vzpomínek kreslíře jménem Jung, jenž byl coby pětiletý jihokorejský sirotek adoptován belgickou rodinou. Jungovo vyprávění se šťastně vyhýbá sentimentálnímu citovému vydírání, tvůrce svůj osud líčí s nadhledem a sdělností přístupnou jak pro dětského, tak pro dospělého diváka. O co lépe se povedly animované pasáže (funkčně kombinující pozadí ve formátu 2D s trojrozměrnými postavami), o to hůře dopadly hrané scénky, v nichž se skutečný Jung smiřuje se svým osudem během putování po rodné Jižní Koreji. I přes svůj čitelný význam do filmu příliš nezapadají a oproti animovaným pasážím působí značně sebedojímavě.
Do současné geopolitické situace dokonale pasuje také tři roky stará Líza Citrónová a Marocký Pomeranč: zrychlená lovestory (Lisa Limone ja Maroc Orange: tormakas armulugu, 2013). Nevtíravě zábavný muzikál (či spíše opera) se sociálněkritickým tématem natočil v estonské produkci režisér Mait Laas, který zde zkombinoval ruční loutkovou animaci s 3D. Líčí lovestory titulních hrdinů na pozadí tažení uprchlíků, které ani v nejmenované „svobodné zemi“ nečeká lehký osud, a také otevřeně kritizuje kapitalistickou velkovýrobu (hrdina je donucen k práci v továrně na kečup). Jeho vyústění se pak nese v revolučním duchu.
Sám na moři s komiksovými bublinami
Opomenout nelze ani některé krátké filmy. Vyloženě mistrovským dílem je íránský Tunel (Tunnel, 2012) režisérky Maryam Kashkooliniiové. Za pomocí drsné expresivní animace sledujeme strastiplnou cestu pašeráka ovcí, která – jak se dozvíme v závěru – je inspirována skutečnými osudy lidí z pásma Gazy. K osudu uprchlíků v kontextu upadající západní buržoazie se vztahuje lotyšsko-estonská černá groteska Vila Antropof (2012), jež dokazuje, že i pochmurnou kauzu lze pojmout absolutně nekorektně, a přitom seriózně. Nejaktuálnějším příspěvkem se pak stal experiment Léto (Estate, 2016) francouzského tvůrce Ronnyho Trockera, inspirovaný autentickou fotografií ze španělské pláže. Postavy zde sledujeme coby znehybnělé objekty sloužící jako symbol totálně zastaveného času. Snad jen škoda, že jediný český zástupce v cyklu, pětiminutová alegorie o hranicích jednoho prostoru Borderlines (2015) od Hany Novákové, se jevil oproti zahraničním počinům poněkud nevýrazně. Snad příští ročníky přinesou v tomto směru lepší výsledky.
Jednou z hlavních událostí festivalu vztahující se k tématu migrace bylo přiblížení tvorby Čechoameričana Paula Fierlingera. Ač jde o výtvarníka a režiséra animovaných filmů ve světě vcelku respektovaného, u nás je jeho jméno poměrně neznámé. Z jeho starších snímků byla na festivalu uvedena působivá autobiografie Kresleno z paměti (Drawn from Memory, 1995), v níž melancholickým, nikoli však zatrpklým způsobem rekapituloval život člověka, který nikdy nepoznal vlast. Ve světové premiéře byl na Anifilmu uveden Fierlingerův nejnovější počin, dvouhodinový opus Slocum sám na moři (Slocum at Sea with Himself, 2015). Tato adaptace autobiografického románu amerického mořeplavce Joshuy Slocuma vznikala za velmi těžkých finančních podmínek. Z úsporných důvodů Fierlinger nezvolil pro film doprovodný komentář a nechal postavy komunikovat prostřednictvím komiksových bublin. Z nouze se stala ctnost – tento formát ve spojení s klasicky minimalistickou Fierlingerovou kresbou dodal snímku nečekaný nádech nekonvenčního bizarního humoru, oživující poutavou, leč poněkud otřepanou zápletku.
Autor je filmový publicista.