Tématem číslo jedna byly ve Francii v posledních týdnech jednoznačně odborářské stávky proti novému zákoníku práce, které po celé zemi ochromily veřejnou dopravu. A jak to při podobných akcích bývá, veřejnost se rázem rozdělila na dva tábory, z nichž jeden protestní akce podporuje, zatímco druhý odborářům spílá. Hlasy z obou táborů přinesl 27. května deník Le Monde. Otiskl polemiku socioložky Danièle Linhartové a bývalého poradce prezidenta Sarkozyho Raymonda Soubiea. Zatímco Linhartová v textu nazvaném Boj proti manažerské koncepci práce nešetřila vůči navrhovanému zákonu kritikou, Soubie ve svém článku zpochybnil sílu protestního hnutí, v jehož čele stojí odborářský svaz CGT. Socioložka Linhartová upozorňuje, že navrhovaný zákon povede k sociálnímu dumpingu a v konečném důsledku ke zhoršení pracovních podmínek. Současné stávkové hnutí vnímá jako důkaz, že představa o rezignovaném francouzském dělníkovi, kterou šíří největší francouzský svaz zaměstnavatelů Medef, se nezakládá na pravdě. V dnešních stávkách Linhartová vidí něco výjimečného. Pracovní prostředí podle ní od osmdesátých let čelí útokům takzvané manažerské politiky, která se zakládá na systematické individualizaci řízení zaměstnanců. „Práce se postupně stala soubojem samotářů, kde je každý každému konkurentem.“ Odkud tedy dnešní stávkové hnutí čerpá sílu? Z trvalého zhoršování pracovních podmínek. Manažerská logika si totiž žádá neustálé změny k horšímu, které mají narušit zavedené pořádky vyhovující zaměstnancům. Raymond Soubie pohlíží na věc jinak. Poukazuje na to, že na rozdíl od protestů proti důchodové reformě v roce 2010 se současná stávka neodehrává v ulicích, ale uvnitř firem, kde má CGT tradičně silné postavení. Odbory nehledají podporu u sociálního hnutí, stačí jim zablokovat veřejnou dopravu a rafinerie a v ten moment dostávají vládu pod ohromný tlak, myslí si Soubie. Francouzský syndikalismus je sice v útlumu, ale nátlakové akce podobné těm současným dokážou získat stoupence i mezi těmi Francouzi, kteří jsou zneklidněni stávající politickou a ekonomickou situací země. CGT volí konfrontační strategii, protože je v úzkých a potýká se s úbytkem členů v mnoha důležitých společnostech. Soubie má tedy o motivacích odborů jasno: chtějí získat podporu nespokojených občanů.
Internetový časopis Mediapart zaměřil v článku Carine Fouteauové z 20. května pozornost na fungování nového azylového zákona, který vešel v platnost 1. listopadu minulého roku. Zákon každému uprchlíkovi, který chce požádat v Paříži o azyl, stanovil povinnost zaregistrovat se u neziskové organizace France terre d’asile. Ta ale může denně přijmout pouze padesát lidí, a tak se před jejím sídlem tvoří ohromné fronty – uprchlíci zde čekají i několik měsíců. Přitom loňský zákon měl ambici zjednodušit azylové řízení. Úřady dnes mají povinnost přijmout žadatele do tří dnů od chvíle, kdy obdrží registraci od France terre d’asile. Jediným viditelným důsledkem ale je, že fronty už se netvoří před státními úřady, nýbrž před budovou zmíněné organizace. Procedura se nijak nezrychlila, spíše naopak. Neziskovka na protest proti této situaci 18. a 19. května stávkovala, aby tak ministerstvu vnitra dala najevo, že proces registrace uprchlíků je třeba zrychlit. Nezaregistrovaní uprchlíci pro úřady v podstatě neexistují a policie je může kdykoli vykázat z francouzského území. Jako lidé bez dokladů nemají rovněž právo na hmotnou a finanční pomoc nebo na bydlení. Zdlouhavé čekání na registraci také v nemalé míře ovlivňuje, jak případy žadatelů úřady nakonec vyhodnotí. Kvůli administrativním průtahům jsou totiž složky utečenců postoupeny do „zrychleného řízení“, ve kterém mají menší šanci získat status uprchlíka. Vyjádření pařížské starostky poslední květnový den ale nově příchozím uprchlíkům přece jenom dalo jistou naději. Anne Hidalgová slíbila, že nejpozději za šest týdnů vyroste na severu Paříže přijímací středisko, které by mělo přicházejícím utečencům sloužit jako útočiště.
Redakce populárního levicového týdeníku L’Obs prochází složitým obdobím. Aude Lancelinová, zástupkyně šéfredaktora a vedoucí názorové rubriky, byla v půlce května nenadále odvolána ze své funkce. Značná část redakce i některé veřejně známé osobnosti, které Lancelinové vyjádřily podporu v prohlášení uveřejněném v tisku, za tím vidí politickou objednávku. Jak vysvětluje ve vydání z 26. května deník Libération, redaktorka mohla doplatit na to, že její názory jsou – rok před prezidentskými volbami – v porovnání s dnešní vládní politikou výrazně levicovější. L’Obs se přitom otevřeně hlásí k sociálnědemokratické linii a vládní Socialistické straně. Na dozorčí radě 11. května z úst jednoho z akcionářů časopisu dokonce zaznělo, že bývalá zástupkyně šéfredaktora ve své rubrice publikuje „nedemokratické články“. Rozhodnutí propustit Lancelinovou vzešlo od šéfredaktora Mathieua Croissandeaua. Ten výpověď zdůvodnil jako „manažerské rozhodnutí“, které prý vyplynulo z toho, že „řízení redakce nefungovalo dobře“. Libération dodává, že vyhazov Lancelinové přichází poté, co loni prodej týdeníku klesl o 13 procent a propadá se i sledovanost internetových stránek časopisu.