Poslanci turecké opoziční Republikánské lidové strany odhlasovali spolu s vládní Stranou spravedlnosti a rozvoje plošné zrušení imunity. Tím ovšem podrazili nejen prokurdskou Lidovou demokratickou stranu, ale i sebe samé. Turecko je na cestě k prezidentskému systému putinovského typu.
Spád událostí v turecké politice v uplynulém roce nabral obrátek, jako by někdo neustále přetáčel hodiny. Uskutečnily se dvoje parlamentní volby, ztroskotala mírová jednání mezi Tureckem a Stranou pracujících Kurdistánu (PKK), načež konflikt s kurdskou menšinou několikrát vzplanul, uhasl a nakonec se rozhořel naplno, perzekuce novinářů dosáhla úrovně vojenského převratu v roce 1980 a akademická svoboda je vážně ohrožena. Téměř rok po nadějném vstupu levicově orientované prokurdské Lidové demokratické strany (HDP) do tureckého parlamentu se zdá, že širokou alianci lidskoprávních a levicových skupin, úspěšnou zejména u kurdských voličů, potká osud zakázaných a rozdrcených kurdských stran.
Za vším hledej Erdoğana
V pátek 20. května turecký parlament odsouhlasil ústavní změnu, která umožní plošné odebrání imunity poslancům, proti nimž bylo zahájeno vyšetřování. K zásadní úpravě byla potřeba dvoutřetinová většina, kterou vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) zatím nemá. Hlasováním se vládní straně povedl zajímavý tah. Ani Strana nacionalistické akce (MHP), ani opoziční Republikánská lidová strana (CHP), které ústavní změnu podpořily, by totiž nehlasovaly pro přechod na prezidentský systém, o nějž usiluje prezident Recep Tayyip Erdoğan.
Složit dvoutřetinovou hlasovací většinu se povedlo díky využití animozit tureckých stran v kurdské otázce. Pro ústavní změnu hlasovalo 376 poslanců z celkových 550. To znamená, že za předpokladu, že AKP a MHP hlasovaly jednotně, muselo se zrušením imunity souhlasit 19 poslanců CHP. Avšak vzhledem k tomu, že se někteří kurdští poslanci AKP hlasování zdrželi a MHP v současné době není jednotná, počet republikánských hlasů bude mnohem vyšší.
Již od založení HDP málokdo věřil, že by se strana vyhnula státnímu postihu. Vždyť vedle marginálních levicových subjektů do strany vstoupily i legendy turecké politiky jako Leyla Zana, která v roce 1991 pobouřila establishment doplněním poslanecké přísahy o větu v kurdštině, nebo Ertuğrul Kürkçü, který na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vstoupil do ozbrojeného boje ilegální levice, za což byl čtrnáct let vězněn. Postupné ústupky AKP – od povolení používat písmena x, w a q, která jsou chápána jako kurdská, až po založení kurdskojazyčné televizní stanice – však mnohým dávaly naději, že tentokrát bude všechno jinak.
Po nedávných událostech v tureckém parlamentu je nicméně jasné jedno: každý krok, který AKP udělá, je nutné posuzovat z pohledu mocenských ambicí prezidenta Erdoğana. Ten již dlouho sní o přechodu na prezidentský systém putinovského typu. Dokud mohl získávat sympatie Západu a Kurdů odstraněním jazykově diskriminačních nařízení, směle postupoval tímto směrem. Když ale zjistil, že HDP posílila díky tomu, že podpořila mírová jednání mezi AKP a PKK, od mírové rétoriky rychle ustoupil. Z doposud žádaného zprostředkovávání mírových rozhovorů, které se dařilo lidově demokratickému politikovi Selahattinu Demirtaşovi, se stala odsouzeníhodná ilegální činnost.
Jak vytvořit teroristy
Seznam zahájených vyšetřování proti poslancům z HDP je dlouhý. Na pomyslném žebříčku je v čele předseda HDP Demirtaş, proti němuž je souběžně vedeno 71 vyšetřování. Vedle přečinu urážení státního prezidenta je obviňován i z teroristické propagandy, která je mezi poslanci HDP nejrozšířenějším důvodem obvinění. Součástí obvinění je dokonce jeho role prostředníka při mírových jednáních. Kontakty s vězněným vůdcem PKK Abdullahem Öcalanem a zbytkem vedení strany pobývajícím v severním Iráku jsou považovány za pokus o založení teroristické organizace a veřejné čtení Öcalanova dopisu vyzývajícího ke konci násilí má svědčit o sklonu k terorismu.
Mnohem víc však HDP v očích veřejnosti poškozuje nejasný postoj k současným bojům mezi tureckými ozbrojenými složkami a kurdskou Jednotkou civilní obrany (YPS) v městech na jihovýchodě Turecka. Naprosto nepochopitelně pro většinu obyvatelstva vyzněla účast poslankyně HDP Tuğby Hezer na smutečním obřadu atentátníka, který v Ankaře při pokusu o útok na vojenské zařízení zabil 29 lidí.
Klíč pro chování kemalistické Republikánské lidové strany (CHP) leží právě v naprostém nepochopení pro jednání HDP a neochotě opustit dichotomický diskurs, podle nějž jsou všichni Kurdové na straně PKK, a tudíž v opozici proti všem ostatním, kteří stojí na straně Turecké republiky. Hlasování pro plošné odstranění imunity vyšetřovaných poslanců je však krátkozraké. Parlamentní křeslo totiž neztratí jen odsouzený poslanec, ale o hlas v parlamentu přijde i strana, za kterou byl poslanec zvolen. Budouli poslanci HDP odsouzeni, hlasovací poměry se v parlamentu výrazně změní a AKP s velkou pravděpodobností získá ústavní většinu.
Že pro zrušení imunity budou hlasovat AKP a MHP, bylo zřejmé. Ale postoj poslanců z opoziční CHP svědčí o tom, že se nedokázali vymanit z dlouhodobých protimenšinových republikánských pozic. Nakonec si tak strana vytyčila cestu do bezvýznamnosti. I v nepravděpodobném případě, že by se MHP a CHP dohodly na opoziční spolupráci, totiž už v parlamentu bez HDP a s většinovou AKP nic nezmohou. A nebylo by divu, kdyby křesla postupně „ztratila“ i CHP.
Autor dlouhodobě žije v Turecku.