Absence noci

Noc má zvláštní přitažlivost. Je tajemná a nevyzpytatelná. Najdeme v ní hloubku, ale i jistou plochost. Z hegelovské noci světa vystupuje naše subjektivita, aby se k ní jako k daimoniu neustále vracela a jednou se do ní opět naplno zanořila a splynula s kontinuitou bytí, s mnohostí univerza. Snad i pro tuto mnohovrstevnatou magickou moc noci se v posledních letech do noci vydáváme za kulturou, kterou během dne zřejmě nejsme schopni tolik vnímat. Noc se stává specifickým marketingovým tahákem kdečeho: máme Noc literatury, Noc kostelů, Noc muzeí, Noc divadel a nejnověji i Noc filozofie.

Umění, ale už i filozofie, zdá se, potřebují ozvláštnění noci, abychom je vůbec začali naplno vnímat. Jinakost atmosféry, zvláštnost okamžiku tmění, noční šedočerné přikrývky, která dává nové odlesky, nové vidění, ale i zatmívání věcí. Den už nestačí k tomu, abychom se k umění či k filozofii dostali, protože je příliš všední, příliš se v něm všechno navzájem podobá: všude texty a obrazy, obrazy a texty, v mnohosti stejnost, jeden jako druhý. Potřebujeme vytržení na povel, abychom si uvědomili, že něco jako umění se nás dotýká, že něco jako filozofie k nám promlouvá, ba co víc, přímo námi hýbe? Není taková potřeba vymanit se z každodennosti do noci něčím perverzní, když přece hned vzápětí na mnoho stovek hodin zase splyneme s všedností dne, kde nic jiného než Den nevnímáme? Není utíkání do noci, nota bene marketingově rámované, jen náhražkou skutečné životní temnoty, onoho démonického, o němž píše v Kacířských esejích Jan Patočka a které básnicky probádali Mácha nebo Poe, náhražkou, kterou už nejsme schopni vnímat jinak než jako simulovanou výjimečnou Noc?

Každá Noc – literatury, kostelů, divadel, muzeí, filozofie – se snaží vytvořit umělou situaci setkávání s uměním a filozofií. Simuluje jiné setkání s něčím, s čím se buď běžně vůbec nesetkáváme, nebo s čím se setkat bojíme. I Noc filozofie měla za úkol především dostat filozofy do veřejného prostoru v otevřenějších situacích než obvykle, zkrátka tak, aby s nimi lidé mohli přímo mluvit, případně se účastnit diskuse. Je to tak neobvyklé? Přesněji řečeno: není něco divného na tom, že to jako neobvyklé a mimořádné vnímáme?

Podobně se očekává, že během noci se tajemství nebudou vrstvit, nýbrž odhalovat. Že se zkrátka s uměním a filozofií setkáme hlouběji a srozumitelněji. I sami pořadatelé Noci filozofie jako jednu z motivací k pořádání své extraordinérní akce uvedli větší srozumitelnost filozofie pro veřejnost. Filozofii nerozumíme, a tak si prostě vyrazíme do noci, abychom konečně nějak porozuměli.

Celá marketingová strategie pořádání Nocí všeho druhu je pomýlená v tom, že se proměnou vnějšího rámce snaží změnit ten vnitřní. Změní­li se vnější fasáda do sebe zadumaných filozofických fakult v živou nástěnku mluvících a diskutujících filozofů­bavičů, může se zřejmě něco pohnout i v nás. A když se v Muzejní noci podíváme i do depozitáře, hned budeme mít k uchovávání archivních materiálů a vůbec všech stop dějin a Dějin jako takových jiný vztah. Obecně by tedy mělo platit: pokud ten, s kým se máme setkat, ale z odporu k jeho denní prezentaci, k samotnému dni či každodennosti vůbec nesetkáváme, dostatečně vtipně promění svůj vnějšek, jsme nejenom ochotni se s ním potkat, ale dokonce takové setkávání pod tlakem reklamy i zkušenosti vyhledáváme.

Umělecký statek či filozofická myšlenka, filozofická disputace či hádka, potřebují v této době vlídný převlek, abychom je byli schopni vnímat. A protože proud všelijakých Nocí zdá se být skoro nekonečný, z mimořádné situace se znovu stává všednost, ovšem s tím rozdílem, že podobně vtipnou, zábavnou, okouzlující, magickou noční prezentaci umění a filozofie očekáváme vždy, i během dne. Neustále. Jinak už nechceme rozumět. Ozvláštněné a jiné se stává stejným – podobně jako když dostatečně dlouho vidíme sérii reklam, které mají nakonec stejnou estetiku, kód, interpretaci. Kierkegaardova vize nivelizované společnosti…

Noc filozofie – ale i marketingová Noc čehokoli in principio – je tak ze všeho nejvíce důkazem neochoty rozumět. Neochoty vyjít ze sebe, překládat pro sebe jiné, ale zároveň přeložit sebe k jinému, protože zdánlivá mimořádnost „noční situace“ se stává nivelizovanou stejností společnosti zábavy a potěšení. Jsme ochotni přijmout umění i filozofii, ale stále častěji jen jako zábavnou, adrenalinovou vložku denního života. A protože tak bereme celý život, nezbývá pro skutečnou Noc a její tajemství žádné místo.

V nadbytku Nocí (ale i obrazů, slasti, textů atd.) se největším problémem veřejného diskursu paradoxně stává absence noci. Absence démonična, kterým se necháváme okouzlit a nést, ačkoli víme, že je nebezpečné a že mu úplně nerozumíme. Umožňuje nám ale přenést se jinam, než kde pevně stojíme, do míst, kde můžeme zažít otřes inspirace. Ostatně do „noci světa“ se ani jinak nevstupuje, buď v ní najdeme novou tvůrčí sílu, nebo v ní zemřeme. V těch našich Nocích plných kultury máme k zanikání možná mnohem blíž, než se nám může z rozjásaných a šťastných tváří účastníků zdát.

Autor je komentátor Hospodářských novin.