Ve Francii se dost možná probouzí pravicový terorismus, který zde měl silné zastoupení v minulosti. Příklady z poslední doby nicméně ukazují, že podoba pravicového terorismu přešla do další fáze, která nemusí být nutně příliš organizovaná.
Na konci května ukrajinské úřady oznámily, že na hranicích s Polskem zatkly mladého francouzského občana, jistého Grégoira Moutauxe. Mladík pocházející z rurální oblasti Meuse podle ukrajinské policie převážel ve svém autě takřka válečný arzenál: 125 kilogramů výbušniny TNT, dvě ruční protitankové střely, pět kalašnikovů a přes pět tisíc nábojů. Vojenský materiál zřejmě pochází z ukrajinských vojenských skladů, jež zásobují nemalou část evropského černého trhu se zbraněmi.
Za válkou na Ukrajinu
Moutauxova přítomnost na Ukrajině není zas tak překvapivá, protože se tento technik na inseminaci v jednom velkochovu řadí k francouzské neofašistické identitářské pravici. Hned od začátku konfliktu na Ukrajině se v bojích začali angažovat členové různých neofašistických uskupení, jak na ukrajinské straně, tak v barvách odtržených lidových republik. Jde v podstatě o velice podobný fenomén, jako jsou cesty do Sýrie, jež podnikají mladí muslimové. Na rozdíl od mladíků, kteří chtějí vstoupit do řad Islámského státu, se však tomuto jevu věnuje mnohem menší pozornost. V případě Ukrajiny jsou čísla nižší, mluví se maximálně o několika desítkách osob. Tajné služby jsou toho názoru, že teroristická hrozba ze strany radikální pravice není akutním nebezpečím pro Francii.
„O tom, komu byly určeny zbraně, se zatím moc neví. Jedná se o překupnickou síť, připravuje se teroristický útok, anebo je to objednávka nějakého sběratele?“ ptá se deník Le Monde. O něco jasnější představu mají, zdá se, ukrajinské tajné služby. Podle jejich informací se Grégoire Moutaux chystal provést během mistrovství Evropy ve fotbale zhruba patnáct atentátů. Ukrajinské bezpečnostní složky ale nevysvětlily, o co opírají svá tvrzení. Tak vysoký počet atentátů by zřejmě vyžadoval existenci rozsáhlejší skupiny militantů ve Francii. Na začátku června však došlo pouze k zadržení jednoho člověka z Moutauxova okolí, přičemž policie dosud neví ani to, zda má dotyčný také vazby na radikální pravici. O širší skupině se tedy zatím nedá mluvit.
Současně propojení extrémní pravice a organizované kriminality není přitom vůbec vzácné. Z této části politického spektra jsou často slyšet řeči o bezpečnosti občanů a jejich obraně, ale ve svém volném čase si neofašisté občas přivydělávají nelegálními aktivitami. Na to podle všeho doplatil i třiapadesátiletý Claude Hermant. Bývalého vojáka a žoldáka obvinila prokuratura z toho, že na černém trhu prodal islámskému teroristovi Amedymu Coulibalymu poloautomatické zbraně, se kterými pak provedl v lednu 2015 teroristický útok na košer obchod v Paříži. Hermant se brání tím, že ho Gendarmerie (vojenské četnictvo) použila k infiltraci sítě překupníků se zbraněmi. „Veškeré dodávky zbraní tak podléhaly autorizaci a schválení ze strany Gendarmerie,“ sdělil vyšetřovatelům Hermant, který taktéž neskrývá sympatie ke krajní pravici. Kvůli možné skandalizaci následně Gendarmerie uvalila na celý případ embargo.
Proměna pravicového terorismu
Zatím se nedá s jistotou říct, zda ukrajinské úřady podávají o Moutauxově zadržení pravdivé a ověřené informace. Jisté však je, že situace na francouzské radikálně pravicové scéně je nejméně přehledná za posledních třicet let. Pravicový terorismus má ve Francii bohatou historii, která vyvrcholila v šedesátých a sedmdesátých letech aktivitou Organizace tajné armády (Organisation de l’Armé Sécrete, OAS), bojující proti nezávislosti Alžírska. Od osmdesátých let je však pravicový terorismus na ústupu. Došlo k tematickému i personálnímu vyčerpání OAS a současně také k transformaci samotné radikální pravice. Zrození Národní fronty v roce 1972 a především skutečnost, že dokázala do svého středu začlenit různé radikálně pravicové síly, způsobily, že drtivá většina neofašistických militantů se integrovala do stranického života, což si vyžádalo rozchod s teroristickými metodami. Dnes však tento model přestal fungovat. Posun v politice strany pod vedením Marine Le Penové otevřel prostor na pravici, kde se to jen hemží různými iniciativami, spolky a hnutími. Ukazuje se, že ne každý příznivec krajní pravice je ochoten se vzdát antisemitismu či homofobie ve jménu volebních úspěchů.
Současný pravicový terorismus však nepotřebuje svůj politický prostor. Jak ukazuje případ Anderse Breivika, pravicový terorismus je spíše masovým trestným činem z nenávisti než politickým ozbrojeným bojem. V tom se podobá džihádistickému terorismu poslední doby, který také nemá žádnou strategii na prosazení svého politického cíle (například zavedení práva šaría v západních společnostech) a je spíše krvavým vybitím nenávisti. Nadchází doba, v níž mizí tradiční terorismus a jeho místo přebírají masové vraždy s mnohdy vágním ideologickým krytím.
Autor je spolupracovník italského listu Il Manifesto.