Poezie španělských básníků, kteří byli přítomni událostem občanské války, je plná vášní, emocí a naděje. Je ódou na vítězství v boji, ale také na rodnou zemi i její města, která se do historie zapsala jako tragická bojiště: „Myslím na zemi, již zaprodali/ od řeky k řece, od hory k hoře,/ od moře k moři.“
Rafael Alberti
Trysk
Země, země, země má španělská,
ty širé, pusté, prázdné pláně.
Koníčku bělostný, běž,
svého jezdce nes
ke slunci a luně.
Jen utíkej,
jen utíkej,
až do moře je zadupej!
Zní, duní a burácí jak srdce
pod kopyty ta země španělská.
Bělostný koníčku, běž,
svého jezdce nes
jak mořská pěna.
Jen utíkej,
jen utíkej,
až do moře je zadupej!
A ať nikdo nestojí ti v cestě;
nikým je i smrt, když ji osedlají.
Bělostný koníčku, běž,
svého jezdce nes,
přes zemi svoji.
Jen utíkej,
jen utíkej,
až do moře je zadupej!
Jsem z pátého regimentu!
Zítra opustím svou vesnici,
opustím domov, rodinu.
Zdravím tě! Kam jdeš, pověz mi.
„Jdu k pátému regimentu!“
Čeká mě pochod bez vody,
pod kopci, přes pláně půjdu.
Slyším zpěv slávy, vítězství.
„Jsem z pátého regimentu!“
Mezinárodním brigádám
Zdaleka jste přišli… Co ale dálka znamená
pro vaši vznešenou krev, která bez hranic
zpívá?
Den co den volá vás jménem nutná smrt
studená
ve městech, vesnicích, na polích, loukách
a cestách.
Přišli jste ze země veliké, ze země malé,
z končiny, již na mapě jen slabě vyznačili.
Ze stejných kořenů vyrostlí, spěli jste dále
vedeni týmž snem, pak beze jmen jste
dorazili.
Vojáci, vždyť vy neznáte ani barvu hráze,
která váš nezlomný závazek pevně objímá.
Se zbraní navzdory uniformované zkáze
bráníte zemi, jež vás jako padlé přijímá.
Zůstaňte, přejí si strom i pláň, to přání patří
též světelným částicím živícím jediný cit,
který mořem zmítá, jen slyšte, jak volá: bratři!
Vy jménem svým dáváte Madridu vzmoct se
a skvít.
Antonio Machado
***
Madrid, Madrid! Tak dobře tvé jméno zní,
jsi vlnolam, jenž všem bouřím odolá!
Země se rozestupuje, hromy hřmí,
ty se usmíváš s olovem v útrobách.
Madrid, 7. listopadu 1936
Denní rozjímání
Tváří v tvář ohnivé palmě,
která do ticha večera
upouští vadnoucí slunce,
sám v této zahradě míru,
zatímco jarní Valencie hltá
vody Guadalaviaru
– Valencie štíhlých věží,
nebeské město Ausiàse Marcha,
štěpí svoji řeku v růže,
ještě než v moři se ztratí –,
myslím na válku. Vír války
žene se jak hurakán
pustinami od horního Duera,
rovinami, jež dávají chléb
přes plodné pláně Extremadury
na tento sad a citroníky,
od chladných asturských pláží
na slané a slunné bažiny.
Myslím na zemi, již zaprodali
od řeky k řece, od hory k hoře,
od moře k moři.
Valencie, únor 1937
Lísterovi, veliteli vojsk na Ebru
Tvůj dopis – ach, bdící srdce vznešené,
nepoddajný Španěli, tvrdá pěsti –,
mě usmiřuje, hrdinný Lístere
s tělem, které mi jen brzkou smrt věstí.
Tvé psaní se hřmotem mi dorazilo
ze svatých bojů na iberském poli;
také mé srdce se zas probudilo,
když se pach prachu s rozmarýnem spojil.
Tam, kde mořské mušle ukazují všem
deltu Ebra, kde na chladném předpolí
rve se, trhá a puká španělská zem,
od hory k moři ať hlas můj hlaholí:
„Já sám zemřel bych klidně a spokojen,
kdybych vládl perem jak ty pistolí.“
Manuel Altolaguirre
Proslov
Madride, Evropy střede,
oso dělnického boje,
celý svět tě dnes sleduje,
musíš se odít svátečně;
hrdinství své oblékni si,
ozdob se velkými skutky,
tvé zpěvy se rozezní,
tvá sláva ať nad jiné ční.
Když se město takto tyčí
před zraky světa ve slávě,
pyšní se tím, co jej krášlí,
musí prokázat svou chrabrost,
a pokud ve tváři zrudne,
nebude to kvůli hanbě;
bude se rdít, jen když v bitvě
bojovným zápalem vzplane.
Sápe se na tebe lůza,
sukně trhají ti zrádci,
krkavci z oblaků zvrací
cizácké pumy a střely.
Do vlajky zahal se, bojuj,
triumfuj, získej si vavřín.
Aby ti, kdo tě sledují,
se smutkem nezapomněli.
Paměť
Kde jsou vzpomínky, jestli upadl jsi
v pusté zapomnění ty, který jsi býval
sadem nebo lesem, polem bitevním?
Pokud žijí oči, jež spatřily tě
a v nichž dál přežívá tvá smrt i zkáza,
ať vylijí svou paměť do písčiny:
ať vsákne směs krve, ohně, oceli.
Toto místo jako by odsoudili
k věčné smrti bez nového života,
teď zmnožuje snad jenom agonii
nespočtu zde obětovaných mládí.
Paměť nechť ve větru opracovává
postavy rozohněných bojovníků
a dávné ratolesti ať vzpomínku
stíhají vprostřed pouště zapomnění.
Jilm znovu obráží
Nevidímli sám sebe,
zbývajíli ze mne už jen kořeny,
hledajíli zděšení ptáci marně
svá hnízda, své domovy
v truchlivé nepřítomnosti mých paží,
nemá se pro to plakat.
Vězte, že do ticha příštího jara
ze země znovu vytrysknou jako pláč
náznaky zeleně, příslib života.
Budu se skrývat v té mnohosti mládí,
v onom vavřínovém věnci krášlícím
kmen, jejž přeťala krvavá sekera.
Ze smrti rodí se zmnožený život.
Mnohé jsou taktéž paprsky úsvitu.
Ze španělských originálů vybral a přeložil Vít Pokorný.
Rafael Alberti (1902–1999), rodák z andaluského přístavu Puerto de Santa María, od mládí projevoval umělecké sklony: nejdříve pomýšlel na malířskou dráhu, posléze se však začal plně věnovat literatuře. Od třicátých let se jako člen komunistické strany aktivně podílel na politickém životě země, během občanské války patřil k představitelům antifašistické kulturní fronty. Od konce třicátých let žil v exilu (Paříž, Buenos Aires, Řím), do Španělska se vrátil až roku 1977. Albertiho prvotina Marinero en tierra (Námořník na zemi, 1925) byla odměněna Národní cenou za literaturu a sklidila velký ohlas. Básníkovo dílo následně prošlo mnohými proměnami, obecným rysem Albertiho poezie však zůstala inspirace rodným krajem, lidovým uměním, španělskými klasiky (Garcilaso de la Vega a další) i avantgardními směry. V některých sbírkách se projevuje také politická angažovanost či zkušenost s životem v exilu. Roku 1985 Alberti obdržel Cervantesovu cenu.
Antonio Machado (1875–1939) vystudoval v Madridu filosofii a během pobytu v Paříži na počátku 20. století navštěvoval přednášky Henriho Bergsona. Živil se jako středoškolský profesor francouzštiny (Soria, Baeza, Segovia). Byl přesvědčeným republikánem, v letech 1936 až 1939 republiku podporoval v řadě básní i publicistických textů. Těsně před dobytím Barcelony přešel na francouzskou stranu Pyrenejí a tam nedlouho poté zemřel. Machadovo dílo, tvořené především meditativní lyrikou, vyniká upřímnou niterností a filosofickou hloubkou, jíž odpovídají záměrně neokázalé básnické prostředky. Spisovatel se nezřídka inspiroval španělskou krajinou, folklorem a životem prostých Španělů, což prozrazuje i název klíčové sbírky Kastilské pláně (1912, česky 1962). Úvahy z dvacátých a třicátých let shrnuje dvousvazkové dílo Juan de Mairena (1936). Spolu s bratrem Manuelem napsal několik dramat.
Manuel Altolaguirre (1905–1959) je jedním z pozoruhodných andaluských básníků minulého století. Altolaguirrova poezie bohužel dosud nebyla plně doceněna – poněkud paradoxně i kvůli autorovým zásluhám o vydávání děl jiných avantgardních spisovatelů. Roku 1926 založil Altolaguirre spolu s básníkem Emiliem Pradem literární revue s příznačným názvem Litoral (Pobřeží), z níž se stal takřka tiskový orgán takzvané generace 27. V polovině třicátých let působil jako editor významného listu Caballo verde para la poesía (Zelený kůň poezie). Tento ambiciózní projekt chilského literáta a velvyslance Pabla Nerudy si kladl za cíl představit Evropě moderní španělskou a latinskoamerickou poezii a navázat užší kulturní kontakty mezi oběma kontinenty. V redakci pracovala též Altolaguirrova žena, básnířka Concha Méndezová. Manželé společně působili také ve Svazu protifašistických intelektuálů. Republiku podporoval Altolaguirre až do konce. Byl nejen editor a básník (přispíval do různých republikánských časopisů a sborníků), ale také dramatik a divadelní režisér. Začátkem února 1939 opustil Španělsko, ve Francii byl internován v koncentračním táboře a nervově se zhroutil. Krátce poté se mu díky pomoci Pabla Picassa, Paula Éluarda a dalších přátel podařilo spolu se ženou uprchnout do Ameriky – nejdříve na Kubu, později se usadili v Mexiku. V exilu se věnoval především filmu. Altolaguirre debutoval sbírkou Las islas invitadas (Zvané ostrovy, 1926). Jeho básnický jazyk je velmi osobní a duchovní. Autorův přítel Luis Cernuda, který se zasloužil o první souborné vydání Altolaguirrova básnického díla, jej srovnával s mystickou poezií svatého Jana od Kříže.