eskalátor

Umělecký šéf divadla Husa na provázku Vladimír Morávek se bojí o demokracii, nikoli však trapnosti. Dodnes mi je divno při vzpomínce na herečky sloužící v parku pod Petrovem jako živé stojany na fotografie Václava Havla, mlsně obhlížené Karlem Schwarzenbergem. Divno je mi i dnes, o to víc, že se v situa­ci, kterou bych rád popsal, úplně neorientuji: umělecký spolek Ztohoven si vyžádal svolení Správy Pražského hradu a vyvěsil na stožár pod prezidentskou standartu červené trenýrky opatřené trikolórou, přičemž standarta na stožáru zůstala. Nikomu se nic nestalo, nikomu nic nehrozí a nikdo tomu nerozumí. Umělci tak vyjádřili solidaritu s brněnskými divadelníky v čele s Morávkem, kteří ilegálně vnikli na střechu zrušené věznice ve správě Muzea města Brna, strhli ze stožáru vlajku města Brna a namísto ní pověsili červené trenýrky bez trikolóry, za což jsou trestně stíháni. Trenýrky symbolizují špatné vlastnosti Miloše Zemana a brněnskou vlajku divadelníci rozstříhali na kousky a poslali náhodným adresátům, mezi kterými je náhodou i spolek Ztohoven, chystající na podporu stíhaných minioperu. Jo… takhle nějak to dává smysl. Už proto, že trapnější to snad ani… a hergot…

S.d.Ch.

Pod zástěrkou lidového humoru se schová kdeco. Milovníci folkloru nyní chtějí navíc komentovat současnost pomocí recese. Dramaturgové pořadu Už jsme tam, uvedeného na 71. ročníku Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici, se rozhodli zrekapitulovat vstup České republiky do Evropské unie. Rozhodnutí zdůvodňují následovně: „I scénický folklorismus může být angažovaný, může (a musí) přiměřenými prostředky tlumočit vox populi.“ Příklad takového tlumočení zřejmě vystihuje scénka interpretující lidovou tříkrálovou pochůzku. Trojici podezřele vypadajících osob sbalí celník. Z veršované slovní přestřelky se dozvídáme, že králové přišli za unijní hvězdou. Poté, co jim EU poskytla azyl, se v dalším jednání vracejí na pódium jako otrhaní bezdomovci s igelitkami, pijící okenu a mluvící s romským přízvukem. Opravdu rebelský počin na akci dotované z peněz Evropské unie. Kdo ještě doufá, že záměr autorů byl sofistikovanější, ať dočte do konce anotaci pořadu. „Parafrázujeme heslo francouzského humoristického časopisu Charlie Hebdo: My jsme Strážnice!“ Stal se folklorní festival obětí naivní víry v rozum od podlahy? Nebo je onou tragédií v pozadí zpožděná kocovina z internacionalismu padesátých let, doprovázená strachem, že zítra už se všude tančit nebude?

A. Bačíková

Po neúspěšném evropském ­šampionátu, v němž český národní tým vybojoval ve třech zápasech jen jednu remízu, se místní fotbaloví bafuňáři rozhlížejí po novém trenérovi. Současný kouč Pavel Vrba má sice stále platnou smlouvu, ovšem výroky typu, že samotný postup na Euro byl úspěch, zdejší špičky neoslnily a média začala spekulovat o jeho nástupci. Vedle obvyklých Jarolímů, Hašků či anonymních spasitelů ze zahraničí se znovu objevuje jméno Zdeňka Zemana, italského trenéra, jenž emigroval z Prahy v roce 1968. Podobně jako jeho jmenovec sídlící na Hradě je Zdeněk Zeman vášnivým kuřákem, na rozdíl od něj však mluví málo a uvážlivě. Svým odporem vůči prolínání medicíny a vrcholného sportu si nicméně nadělal spoustu nepřátel. „Fotbal, a sport obecně, se stal velkým byznysem, a když do sportu vstoupí velké peníze, tak se vždy najde někdo, kdo se chce vyšvihnout nad ostatní, i když na to nemá,“ říká trenér, dle kterého je fotbal především zábava. A nikoliv trh s dospívajícími miliardáři či katalyzátor národních vášní a hrdostí.

J. Horňáček

Prezidentské volby čekají naši zemi již za půl druhého roku. Seznam důvodů, proč by v čele státu již déle neměl být stávající prezident, by byl sáhodlouhý. Jenže výčet stávajících protikandidátů zatím dává důvod spíše k obavám z opakování souboje „Zeman versus Kavárna“. To, že v čele země stojí politik, jehož intelektuální schopnosti jsou evidentně za zenitem a jenž si k udržení popularity pomáhá ohranými bonmoty a rasistickou rétorikou, svědčí hlavně o vyprázdněnosti české politiky a zoufalosti voličů. Jména jako Jan Švejnar nebo Tomáš Halík by sice prezidentskému úřadu slušela, jejich šance oslovit větší část populace je však mizivá. Přitom česká společnost má řadu osobností, jež by mohly spojit znesvářené skupiny a vrátit na Hrad trochu důstojnosti. Mluví se o Michalu Horáčkovi. Stále je tu však šance mít konečně autenticky levicového prezidenta. Necháme si ji opět ujít?

O. Hudec

Britské unijní referendum se tak hrubě nepovedlo, že premiant západních hodnot stojí na hanbě s ustřiženými kšandami. Britské gentlemany dnes může ze zadních lavic peskovat kdejaký východoevropský ministřík. Někteří na to čekáme celý život: konec postkomunismu tady a teď. Přitom by se celý „brexit“ (zkratka podobající se svou ohavností or­­­wellovskému „angsocu“) dal sepsat jako psychodrama pro dva hlasy. Hlas elit: „Lidi, neblbněte! Hlasování měla být sranda jako obvykle, znáte to. My politici děláme, že víme, co a jak, a vy poddaní zas děláte, že nám to baštíte a že nás zodpovědně volíte. A když se to pak sečte, zas se spolu nějak domluvíme a jede se dál. Ale tohle jsme si nedomluvili! Koho mohlo napadnout, že ty naše kecy o tři sta padesáti mega týdně někdo vezme vážně?“ Hlas lidu: „Však my to vaše referendum brali taky jako dobrou prdel. Koho by napadlo, že to tak pěkně vyjde.“ Když Karel Čapek hledal vysvětlení pro kriket, paruky a jiné švihlé projevy britského tradicionalismu, předpověděl i brexit: pravý Angličan totiž nezkazí žádný šprým.

R. Rops­-Tůma