Zřejmě nejznámější současná povstalecká skupina FARC se po absolvování mírových rozhovorů s kolumbijskou vládou rozhodla složit zbraně a vstoupit do legálního politického boje. Kolumbie je přitom stále zemí, kde se vraždí aktivisté a obyvatelstvo ohrožují drogové kartely spolu s eskadrami smrti. Dokáže tamní vláda splnit sliby, k nimž se zavázala?
„Budiž dnešek posledním dnem boje,“ prohlásily Revoluční ozbrojené síly Kolumbie, známé pod zkratkou FARC, jedna z nejstarších guerillových skupin na světě, ve svém komuniké z 23. června 2016. Následující den v Havaně zástupci FARC a kolumbijské vlády za přítomnosti generálního tajemníka OSN a řady latinskoamerických prezidentů podepsali mírovou úmluvu.
Krvavá cesta k příměří
Není to poprvé, co se revoluční síly a kolumbijská vláda snaží dosáhnout příměří. K prvnímu vážnému pokusu došlo v roce 1984, kdy byly podepsány takzvané dohody z Uribe. Guerilla se pak rozhodla založit vlastní legální politickou stranu Unión Patriótica (Vlastenecký svaz). Její tragický osud je známý: po prezidentských volbách v roce 1986 se spustila násilná kampaň vedená částí bezpečnostních sil, polovojenských oddílů a narkotrafikantů, která vyvrcholila zavražděním obou předsedů strany Jaime Parda Leala a Bernarda Jaramilla Ossy a dalších 3 500 členů a aktivistů strany. Soustavné vyvražďování straníků Unión Patriótica vedlo nakonec k obnovení ozbrojeného boje ze strany FARC.
Další rozhovory probíhaly v roce 1998, ovšem bez výsledku. Úspěch současného vyjednávání, jež trvalo více než čtyři roky, je založen na silné angažovanosti mezinárodního společenství i proměně atmosféry v Kolumbii. Po prezidentovi Álvaru Uribem, který vedl v letech 2002 až 2010 proti FARC vojenskou kampaň, se současný prezident Juan Manuel Santos rozhodl neusilovat o porážku FARC na bojišti. Mezinárodní společenství na sebe zase vzalo roli strážce dohod z Havany. Velká zkouška čeká na Organizaci spojených národů, která bude dohlížet na průběh procesu odevzdávání zbraní a tvorby bezpečných zón, kde budou koncentrováni guerilloví bojovníci vracející se do civilního života. Právě tvorba těchto bezpečných zón má předejít masakrování členů FARC a jejich sympatizantů, jak se to dělo v osmdesátých letech. Na dohodu tlačili i těsní spojenci Kolumbie, především Spojené státy americké, jejichž názor je v Kolumbii stále určující. Bojová kampaň prezidenta Uribeho by nikdy neproběhla bez podpory Spojených států v rámci takzvané války proti drogám. Orientace drogové politiky se za prezidenta Baracka Obamy lehce změnila, což pomohlo k otevření mírových rozhovorů.
Proti drogovým kartelům
Uzavření mírových dohod dává kolumbijské levici a sociálním hnutím naději, že dojde k jisté demokratické obrodě. Levice byla dlouho přítomností FARC penalizovaná. Každý radikálnější aktivista mohl být nařčen ze sympatií k rudým partyzánům. Ani v současnosti však není jasné, zda vláda dokáže zaručit základní bezpečnost opozičních sil a sociálních hnutí. Jak ukazují pravidelné zprávy sdružení Somos Defensores (Jsme obránci), útoky proti obráncům lidských práv a aktivistům jsou stále časté. V roce 2015 se stalo jejich cílem zhruba sedm stovek aktivistů a 63 z nich přišlo o život. Za první tři měsíce letošního roku bylo zavražděno dalších 19 aktivistů. Dopad na obyvatelstvo je ještě tragičtější. Za většinou úmrtí stojí polovojenské oddíly a narkokartely. V osmdesátých letech byly tyto síly těsně spjaté se státním aparátem, dnes je však situace komplikovanější. Síla drogových kartelů se rapidně zvětšila a často konkuruje státní moci. Mnohé polovojenské oddíly se osamostatnily. Korupce a pocit sounáležitosti mezi oficiálními ozbrojenými silami a polovojenskými oddíly navíc podkopává úsilí o jakýkoliv boj s organizovaným zločinem.
Samotná mírová dohoda představuje jakousi listinu tužeb a přání, včetně poněkud vágních projektů, na nichž se obě strany shodly. Ve stěžejních kapitolách o pozemkové reformě a drogové politice se vláda s FARC dohodla na plánu rozvoje rurálních oblastí, který by měl nahradit současný, převážně represivní přístup k pěstitelům kokainu. Měly by tak skončit nálety s herbicidy. Nový plán pozemkové reformy a rozvoje venkova by pak měl zemědělcům kompenzovat ztráty způsobené dobrovolným přechodem na pěstování nedrogových plodin. Jak však přiznávají i sami vyjednavači FARC, k novelizacím zákonů a vyčlenění fondů musí teprve dojít.
Obě strany se dále shodly, že se boj proti drogovým kartelům musí zaměřit na „velké ryby“ a také na praní špinavých peněz a korupci, nikoliv na pěstitele, malé uživatele a pouliční dealery. Budoucí přístup trestního práva k držení, konzumaci a distribuci drog ovšem nebyl definován. Lze pochopit vůli obou stran nesvazovat mírovou dohodou témata, která by měla být předmětem otevřené demokratické debaty. Nízká kvalita kolumbijské demokracie však budí obavy, zda k takové debatě vůbec někdy dojde. Dohoda tak v této fázi představuje především pokus, jak demobilizovat guerillu. Vláda se zavázala k ochraně odzbrojených bojovníků, k amnestii těch, kteří nejsou obviněni ze zločinů proti lidskosti, k demobilizaci jiných neoficiálních vojenských složek a k vytvoření smíšených hlídek dohlížejících na klid zbraní. Ukončení mimořádného stavu způsobeného civilní válkou je pro demokratickou dialektiku vždy prospěšné. Jaký ale bude pozitivní dopad na kolumbijskou společnost, ukáže teprve čas.
Autor je dopisovatel italského listu Il Manifesto.