Black Mask
Slavní i zapomenutí autoři „drsné školy“
Sestavil a přeložil Pavel Medek
Plus 2016, 344 s.
Skvěle vystavěný výbor dosud nepřeložených povídek pionýrů „hardboiled fiction“ pocházejících z časopisu The Black Mask začíná Dashiellem Hammettem a končí Cornellem Woolrichem, coby další pilíře slouží Prentice Winchell a John D. MacDonald a mezi nimi jsou rozhozeny různorodé perly šestákové nádhery (Erle Stanley Gardner a Raymond Chandler chybějí). Například povídka Miltona K. Ozakiho Mrtvola nekopala má tak mazanou a spektakulární pointu, že by slušela i detektivu Štikovi. Ozaki je ostatně v medailonu představen jako spisovatel nezáměrného humoru, „překřížených metafor a prapodivných přirovnání“. Ray Cummings zase nabízí natolik samolibě toporný popis surreálného triku s diamantem, že se nedivíme poznámce editora: „V pozdějším věku kvalita jeho psaní upadala, a tak začal spolupracovat se svou ženou a dcerou.“ Skutečně jímavá je miniatura Williama Colea – mužský pohled do duše zraněné femme fatale. Přehlídka chlapských flirtů se čtenářem je vypiplaná s překladatelskou, editorskou a nakladatelskou vášní, kniha je vysázena ve dvou sloupcích, prý i záměrně na horším papíře, jsou tu původní ilustrace, ilustrované iniciály, a dokonce i redakční perexy. Oba úvody si přečtěte nakonec: očekávatelné spojení touhy téma uspořádat (Kdo má úplnější seznam pseudonymů?) a kradmého vciťování se do postavy čmuchala tak lépe vynikne. Je to zkrátka proklatě solidní práce.
Libuše Bělunková
Monika Kompaníková
Na sútoku
Artforum 2016, 152 s.
Za svůj minulý román Pátá loď (2010, česky 2012) obdržela Monika Kompaníková nejvýznamnější slovenskou cenu Anasoft Litera. Bylo by překvapením, kdyby se mezi finalisty neobjevila i tentokrát: útlá próza Na sútoku je zručně napsaná a zároveň příliš nevybočuje. Nápady by přitom nechyběly – v prvních kapitolách zaujme střídání dvou typů písma ještě dříve, než v nich rozeznáme příběhy dvou postav, jejichž souvislost se zdá být zprvu jen vnějšková: dvě ženy, jedna osmiletá a jedna po třicítce, jsou poznamenány vyrůstáním po boku osamělých, mlčenlivých, nepodnětných otců. Soutokem, na který čekáme, se má stát školní besídka a kapitola sázená kombinací patkového a bezpatkového fontu. Cit pro detail a pro nitro žen, které tlak okolností nutí být silnějšími a houževnatějšími, než by chtěly, má však za následek snad až příliš hluboký ponor do privátní sféry. Zejména starší z obou hrdinek vnímá vnější, veřejný svět především jako zdroj překážek a obtíží. To, co jí na něm vadí, se však v knize míhá jen anekdoticky – ve scéně z právnické poradny, vlakového kupé či školní besídky. Jen těžko se propracováváme k náhledu, že úzkosti a znechucení, které v takových místech zažíváme, a klauzura v soukromí (nefunkční) rodiny jsou dvě strany jedné a téže mince. Předčasně dospívající dívce to možná dojde dřív: „Myslela som si, že pocit šťastia sa naplno rozvinie vtedy, keď naokolo nebudú žiadne prekážky, len otvorený priestor, no nestalo sa tak. Sloboda v osamelosti šťastím človeka nenaplní.“ Dobře. Ale dál?
Michal Špína
Karl R. Popper
Otevřená společnost a její nepřátelé II.
Přeložila Jana Odehnalová
Oikoymenh 2015, 430 s.
Během druhé světové války napsali dva vídeňští rodáci dvojici velmi vlivných textů, v nichž se vášnivě vyrovnávají s tím, co vnímají jako hrozbu svobodě. Prvním, publikovaným v roce 1944, byla Hayekova Cesta do otroctví, druhým, vydaným o rok později u stejného nakladatele, Popperova Otevřená společnost a její nepřátelé. Oba si berou na mušku hrozbu totalitarismu z pozice, která je jim vlastní: Hayek vychází z ekonomie, Popper z filosofie vědy. Ekonom však napsal pouze varovný pamflet, byť sebevlivnější, zato filosof vědy vytvořil dvousvazkové dílo kritizující velké postavy filosofie, a to nelítostně a místy i jedovatě. V prvním svazku se vypořádal s Platónem, v druhém přišli na řadu Hegel a Marx a na úvod to schytá i Aristotelés. Popper kritizuje v prvé řadě Hegelův a Marxův historicismus, tedy snahu předpovídat další vývoj dějin. Větším padouchem je ale Hegel, a ač Marxův historický determinismus je také zkritizován skrznaskrz, občas jsou autorovi Kapitálu vyjádřeny i sympatie. Paradoxně v zápalu boje Popper předestírá dějiny jako věčný boj přátel svobody proti jejím nepřátelům a tento manicheismus je sám o sobě silnou filosofií dějin. Podobně nečekaně se tento kritik historicistické iracionality hlásí k iracionalistovi Schopenhauerovi – vlastně pouze proto, že kritizuje Hegela. Ve své době relevantní kritika prorockého nároku sovětské ortodoxie tak nejvíce kulhá právě ve svém zápalu, který byl ovšem plodem své doby, tedy dějinných okolností.
Matěj Metelec
Antonín Kůrka, Milan Řezáč, Rudolf Macek, Jan Dolanský
Pavouci České republiky
Academia 2015, 624 s.
Edice Atlas nakladatelství Academia je asi nejlepším zdrojem poznání českých zvířat, hub, hmyzu nebo rostlin. Jednotlivé tituly připravují místní vědci, kteří píší jen o těch druzích, které je možné u nás opravdu potkat. Pavouci se na rozdíl třeba od čtyřdílných nočních motýlů vměstnali do jediné, o to objemnější publikace. Podobně jako v dalších svazcích této edice nechybí obecný úvodní přehled, v němž jsou pavouci rozebráni od hlavohrudi až po zadeček. Následují oddíly věnované hedvábí, rozmnožování pavouků, jejich lovu, pohybu i nepřátelům. Taková samice rodu Calymmochilus naklade své vajíčko na hřbet zadečku pavouka a poté přichycená larva zpočátku saje hemolymfu a později celého hostitele sní. V úvodní části najdete i pro další orientaci důležitou typologii míst, kde kteří pavouci žijí, a klíč k jejich určování. Větší část knihy pak tvoří atlasová část, rozdělená podle čeledí a dále podle druhů. Mezi nejznámější a nejobávanější čeledě patří samozřejmě pavouci křižákovití s patrnou kresbou kříže na zadečku. Doma nejčastěji narazíme na pokoutníky tmavé a domácí, snovačky domácí (mezi snovačky patří i jedovaté černé vdovy), třesavky sekáčovité nebo velké (ty svou kořist vysávají pomocí malého otvoru na končetině a dožívají se až tří let) a také malé zápředky domácí s osmi očima. Svět pavouků je zkrátka pozoruhodný a díky této publikaci mu budete o kousek blíž.
Tereza Zubatá
Belgica
Režie Felix Van Groeningen, Belgie 2016, 126 min.
Premiéra v ČR 7. 7. 2016
Belgické drama o dvou bratrech vlastnících hudební klub Belgica je podmanivé a svým způsobem odtažité zároveň. Chytlavý soundtrack skupiny Soulwax spolu s působivou kamerou, skvěle pracující s šerosvitem a umělým světlem v lokacích, dává snímku potenciál strhující audiovizuální zkušenosti. Citlivě připravená je i charakterizace postav obou bratrů, která začíná už u jejich rozdílné fyziognomie (mladší Jo má subtilnější postavu a hlavně je definovaný tím, že vidí jen na jedno oko). Přesto je nový počin Felixe Van Groeningena zároveň trochu prostinký a zdlouhavý. Belgica příliš zapadá do žánrové škatulky filmů o klubech a drogách, jako jsou Klub 54 nebo Go. Noční party klub se tu nejdřív prezentuje jako hédonistický eden, místo rovnosti, štěstí a svobody, nicméně později dostává kluberská idyla trhliny kvůli různým nedostatkům lidských povah. Tenhle party idealismus ale působil trochu naivně i v devadesátých letech, kdy byly podobné snímky nejvíce v kursu. Samotné drama je navíc jednak konvenční a předvídatelné, jednak na ploše dvouhodinové stopáže dějově velmi řídké, takže film má velmi rozvolněné tempo, co chvíli ředěné opojnými, ale utopickými scénami užívajících si návštěvníků. Klub Belgica je vůbec spíš snový prostor než promyšlený mikrokosmos, který by mohl sloužit jako členité hřiště pro různá civilní dramata.
Antonín Tesař
Vanity Fair. Diplomanti AVU 2016
Národní galerie v Praze – Veletržní palác, 24. 6. – 7. 8. 2016
Zatímco v Londýně se můžete běžně setkat s tím, že si student umělecké školy musí zaplatit výstavní prostor, aby mohl veřejnosti představit svou absolventskou práci, diplomanti Akademie výtvarných umění v Praze mají už od roku 1998 (s krátkodobými výpadky) velkorysou příležitost ukázat své závěrečné práce na půdě Národní galerie. S posuzováním těchto přehlídek jakožto výstavního celku je tradičně problém, letos se ale výstava zdála nabízet i jisté kurátorské východisko. Tím se stalo výročí jmenování kreslířské školy (předchůdkyně Akademie) na státní uměleckou akademii. Když jsem uslyšela vyjádření kurátora, že součástí výstavy budou tentokrát i díla a archiválie dokumentující historii instituce, srdce mi poskočilo radostí v domnění, že se staneme svědky prolnutí starého s novým a že se snad z přehlídky, která ze své podstaty kurátorovi diktuje, koho a co má vystavit, díky tomu stane koncepčnější výstava. Bohužel se ale ona „intervence“ historie nedostala mezi mladé autory a zůstalo jen u komorního kabinetu, tvořícího výstavě jakýsi prolog. Větší prostor pro experiment byl tak nakonec přece jen umožněn mimo samotnou výstavu, totiž ve vtipně pojatém katalogu ŕ la módní magazín a na speciálním vinylu Vanity Fair. Sounds of AVU, který představuje aktuální hudební produkci studentů a absolventů Akademie. Doufejme tedy, že letošní ročník je spíše jen předzvěstí budoucího, skutečně inovativního přístupu k „diplomkám“. Mohli bychom se ho dočkat třeba za tři roky při dvousetletém výročí založení školy.
Tereza Jindrová
Paula Hawkins
Dívka ve vlaku
CD, OneHotBook 2015
Marketing knihy Pauly Hawkinsové Dívka ve vlaku byl postaven na přirovnání ke Zmizelé Gillian Flynnové. Jisté paralely existují, zejména v neuspokojivých vztazích, v nichž postavy obou románů žijí, nicméně zatímco Zmizelá má výrazný sociálněkritický rozměr, Dívka ve vlaku má blíž k tradičnímu thrilleru. O čtenářském úspěchu svědčí nejen celosvětově vysoká prodejnost románu, ale i očekávaná filmová verze a také tato audiokniha. Vypravěčky jsou tři ženy, Ráchel (Petra Špalková), Anna (Lucie Pernetová) a Megan (Tereza Bebarová), a všechny trpí nějakou frustrací – jako bychom pozorovali tři stadia vývoje nenaplněných životních očekávání. První fázi představuje Anna, zatím vlastně docela spokojená dívka: přebrala své sokyni muže, má s ním dítě a plánují šťastnou budoucnost. Druhé vývojové stadium zosobňuje Megan. V manželském vztahu je nespokojená, a tak si hledá další a další milence a žije svůj tajný paralelní život, který jednou musí prasknout. A do třetice je to samotná dívka ve vlaku, Ráchel, která o manžela (kvůli Anně) přišla a teď se potácí od jedné kocoviny k druhé, bez práce a jakýchkoli vyhlídek. Ráchel se v roli vypravěčky střídá s Annou většinou ve chvíli, kdy na sebe někde narazí. Jednu událost tak vnímáme dvojím pohledem. Megan je pak hlasem z minulosti, který se v jednu chvíli odmlčí a vrátí se na scénu, když se záhada s jejím zmizením začíná objasňovat. Audioknihu lze – především díky schopnosti udržet posluchače v napětí – doporučit coby příjemného, nenáročného společníka na letní večery.
Jiří G. Růžička
Radiohead
A Moon Shaped Pool
CD, XL Recordings 2016
Vydání každého alba je pro Radiohead náročným úkolem, od britské kapely se totiž očekává mnoho. Mimo jiné i to, že skrze nové písně bude udržovat kontakt se svou hudební minulostí. Ani skupina, která celou svou kariéru zasvětila hledání ideálního zvuku a výrazu, se totiž nemůže zcela odříznout od své počáteční definice. Ta slouží jako jakási ochranná známka a zároveň zakládá posluchačské očekávání, které ovšem nepočítá pouze s typickými rysy dosavadní tvorby, ale i s integrováním nových prvků a osobitým inovováním těch stávajících. Snaha Radiohead o neustálé štěpení vlastní identity do forem a struktur, které posluchače na jedné straně odkazují ke starším skladbám a na straně druhé je vystavují obměnám a experimentům, vzbuzuje respekt. Jde o příklad toho, co se ve filosofii a estetice nazývá „iterativnost“, tedy opakování spojené s jedinečností. Deváté album Radiohead opět přichází s melancholickými zvukovými krajinami kombinujícími rockové nástroje se studiovými efekty. Toto spojení posluchače znovu přesvědčuje o tom, že autorem syntetických zvuků není software, ale člověk, který jej ovládá. Zpěvák Thom Yorke, jehož hlasový projev se už více než dvacet let dynamicky proměňuje, přitom přesně vystihuje emocionální odstíny jednotlivých skladeb. Pokud melancholie v minulosti vybízela k lítostivému pláči, nyní evokuje koncept „sebevědomého smutku“. Radiohead nám tak naznačují, že úzkost ze současného světa nemá nic společného s niternou beznadějí.
Benjamin Slavík