Myšlení o nepřizpůsobivém médiu

Dělat knihu, která si bere za cíl být úvodem do teorie komiksu, znamená otevřít hned několik bojišť najednou. Nejde jen o to nějak uspořádat různorodé přístupy k myšlení o komiksu a zasazovat je do širších souvislostí. Znamená to také se k nim kriticky stavět, přehodnocovat je a upozorňovat na jejich slabiny. A konečně to také vybízí k problematizování samotných základních principů teorií uměleckých forem, hluboce zakořeněných návyků spojených s teoretizováním o umění. Jde o médium, které svou vlastní historií, reputací, ale i formou mnoho z těchto návyků podrývá nebo přinejmenším obnažuje jejich dosud skryté působení. Autoři knihy V panelech a bublinách. Kapitoly z teorie komiksu, Pavel Kořínek, Martin Foret a Michal Jareš, prakticky před žádnou z těchto polemik neuhýbají.

Stigma braku

Komiks je specifické a svým způsobem ne­­šťastné médium v několika ohledech. Ne­do­káže zastřít hybridní povahu za sebe kladených navazujících statických obrázků (obvykle) doprovázených textem, čímž může provokovat teoretiky pasoucí po zcela svébytné (a mnohdy chimérické) esenci každého daného média. Po většinu své historie byl řazen mezi „nízké“ umělecké formy a považován za infantilní nebo brakovou zábavu. Oproti filmu nebo videohrám navíc není tak úzce spojen s technologickým pokrokem, který by zakládal jeho prestiž – neexistuje v něm nic jako skok od němého ke zvukovému filmu nebo od arkádových automatů k osobním počítačům a domácím konzolím. Konečně je také na tržní úrovni v zásadě spojený s jinými médii, konkrétně s časopiseckým a knižním, což je dáno tím, že je (tištěný) komiks fyzicky připomíná.

Teoretizovat o komiksu tak v mnoha případech zároveň znamenalo a stále znamená ho hájit před jinými, „silnějšími“ médii se stabilizovanějšími teoriemi, autonomnějšími trhy a prestižnější pověstí. Teorie se proto často mění v apologetiku, což je posun, který ve skutečnosti jen utvrzuje „podřízenost“ komiksu. I tento aspekt autoři knihy zohledňují a dokážou se k němu stavět kriticky. Například se několikrát vymezují vůči formátu „graphic novel“, který je sice spojený s umělecky ambiciózními komiksy, ale v kontextu celých komiksových dějin představuje naprostou anomálii oproti převládajícímu „spotřebnímu“ seriálovému artiklu, jenž je určen zpravidla pro děti a mládež.

Vzepření teorii

Autorům navíc pomáhá, že průběžně aplikují teoretické koncepce na českou produkci, která představuje výrazně odlišný vzorek oproti tomu, s nímž pracují američtí nebo západoevropští badatelé. Klubácké komiksy nebo třeba zapomenuté jednopanelové stripy Filip, pes & spol. Vlasty Švejdové vybízejí k revizi zavedených pohledů na žánry nebo na samotný sekvenční princip komiksového média. Stejně tak vyostřený postoj KSČ ke komiksu jakožto úpadkovému západnímu formátu představuje pozoruhodný a výrazný mocenský diskurs. To všechno kniha samozřejmě jen naznačuje na malém hutném prostoru, nicméně je dobře, že to vůbec dělá. Zejména pobídky ke zkoumání komiksového trhu, vlivu praxí souvisejících s komiksovou produkcí, distribucí, propagací a recepcí na výsledná díla, ale také odlišnosti různých národních historií tohoto média ukazují badatelům důležité směry, které mohou výrazně korigovat závěry „čisté“ teorie.

Unikavost komiksu, jeho hybridnost, obtížná definovatelnost, přizpůsobivost různým platformám, ale i historické sepětí s dětskými čtenáři a konečně také samotný „obrozenecký“ boj za jeho uznání coby plnohodnotného umění nejsou ve skutečnosti nedostatky, ale přednosti. Pro akademiky je to sice zdroj problémů, ale síla komiksu spočívá mimo jiné i v tom, jak se teorii vzpírá a nutí ji, aby se proměnila k jeho obrazu. Z knihy V panelech a bublinách je cítit právě tento boj tvárného a pružného média s pevnými rigidními teoretickými kategoriemi a metodami. Výsledkem střetů je živé, podnětné a neukončené myšlení o médiu, které je dobrodružné tím, že je na něm stále co objevovat.