„A já mám na světě jedno přání: rozumu věrný být do skonání,“ říká se v jedné barokní písni. Pod to se dnes podepisují celé zástupy politických činitelů, agitátorů, komentátorů a glosátorů, kteří vzývají a omílají racionalitu do omrzení. Prý se dnes zcela vytrácí a lidé se nedovedou správně rozhodovat. Racionalita bývá definována jako účelné chování vzhledem k nějakému cíli – souvislost se zájmy a idejemi nelze popírat. Vzniká otázka, co je pro člověka skutečně výhodné, navíc s ohledem na faktor času, krátkodobost a dlouhodobost. Zabývá se tím i řada sofistikovaných psychologických experimentů. Aplikovanou racionalitu na mnoha konkrétních příkladech a modelech rozvíjí teorie her.
V politice to nestojí zas tak složitě. Co o věcech soudím a hlásám já, je racionální, co vypráví můj oponent, je čistá iracionalita. Politici to samozřejmě nemyslí vážně. Jejich aspirací není filosofovat o rozumu. Kdo udělá to, co mu doporučují oni, obstojí ve zkoušce a prokáže racionalitu zcela dostatečnou, ačkoli někdy není tak docela zjevné, zda ti, kteří přesvědčují, jsou také sami přesvědčeni. Operování s racionalitou tu odkazuje spíš k propagandistické, ideologické a mediální manipulaci. Kvůli této politováníhodné okolnosti však racionalita nepřestává být jedním ze zásadních témat zkoumání člověka a společnosti. Její podstatu, charakter a smysl by dozajista jinak uchopili biologové, psychologové, ekonomové, antropologové, filosofové i teologové. Své k tomu pochopitelně má co říct i umění ve svých různorodých podobách.
Jednou z významných postav seriálu Star Trek: Nová generace je android Data. Sestrojený podle pravidel robotiky, vynikající a neselhávající odborník, dobrý společník a vlastně prima chlapík, který ale postrádá lidské emoce. Dokáže emoci rozpoznat a sui generis jí porozumět, jeho schopnost empatie ale limituje povaha umělé inteligence. Vnímá tedy humor, leč nedovede si ho vychutnat: nesměje se. Ovšem přeje si to – v jednom díle mu Q, záhadná všemocná bytost, splní jeho touhu a Data se bláznivě rozchechtá. Hranice racionality byly, alespoň na chvíli, proraženy.
Je obsahem našich životů směřování ke stále větší racionalitě? Jak to bude na světě vypadat, až se lidská racionalita bude blížit absolutním hodnotám? Hájemstvím racionality se jeví být věda. Máme tedy řídit a prožívat své životy vědecky? Nezdá se, že by to lidé dělali – naše bytí naplňuje konání absurdní, prapodivné, pochybné, ztřeštěné, nebezpečné a zakazované. Lidé šplhají na nejvyšší hory, skáčou z mostů, berou drogy, bláznivě se zamilovávají, vybuchují smíchy skoro bez příčiny. Asi to pro ně přese všechno nese nějaký smysl, jehož se nechtějí a neumějí vzdát. K našemu základnímu nastavení patří komplexní prožívání včetně emocí primitivních i nejsložitějších, pozitivních i negativních, radost a nadšení stejně jako úzkost a strach. Emocionální je člověk vždy jedinečným způsobem, kdežto racionalita spíše předpokládá určitou stejnost. Proto je patrně jejím ideálním reprezentantem robot.
Racionální člověk představuje pochopitelně jen abstrakci. Soutěže o nejracionálnější exemplář lidského rodu se nepořádají. Také v racionalitě se lze docela dobře ztratit – imaginace nám vykresluje jedince, kterého úsilí o maximální racionalitu dožene k šílenství. Může to být pěkný námět na povídku či román. Dokonalá rozumnost předpokládá úplný chlad, oproštěnost od vnějších vlivů. Pro případ rozhodování bychom prý tedy asi měli mít možnost náš emoční čip vypnout.
Randiáni, přívrženci americké filosofky Ayn Randové, považují za iracionální a zhoubný jakýkoli altruismus a snaží se jej vymýtit. Marně. Toto náboženství hyperprůměrných sobečků nás ještě nepřemohlo. Na podporu egoismu sice není třeba organizovat zvláštní kursy, ale potřeba nezištného sdílení, solidarity a ochota převzít břemena druhých působí nevykořenitelně. K člověku patří touha po sebepřesažení směrem k vyšším hodnotám; transcendence však předpokládá a vyžaduje oběť. Transcendující člověk se vždy něčeho vzdává, třeba i sebe samého, třeba i vlastní individuality a vlastního života ve prospěch něčeho nadosobního. Odměnou je vítězství nad smrtí, pokud smrtí rozumíme také chaos, absurditu, prázdnotu a entropii.
Racionalita ve svých rozporech a antinomiích představuje stále záhadu a velkou otázku. Můžeme říct, že je racionální příroda? Kam nás ale potom vede? Nebo nás už nevede nikam, protože člověk je „prvním propuštěncem evoluce“, jak napsal jakýsi filosof? Co je zde to specificky lidské? A je racionalita univerzální a nadčasová, nebo polymorfní a proměnlivá? Zredukuje v jejím zájmu v budoucnu člověk své emoce a vzdá se například smíchu? Zatím jsou to jen spekulace, ale budoucnost se neúprosně přibližuje, daleko rychleji, než si ještě obyvatelé minulých desetiletí dokázali představit. Ruka budoucnosti po nás šátrá tak neodbytně, až z toho jednoho zalévá úzkost. Prozatím se musíme spokojit s diktem klasika o srdci, jehož důvody rozum nezná, a vírou, že ty důvody mohou být docela dobré. Abychom rozuměli věcem a byli lidmi, musíme být alespoň trochu nerozumní. A vůbec – možná bychom zase měli začít číst science fiction.
Autor je literární historik.