Jsou nějak děravé obrazy, jichž se nám od nepodařeného puče 15. července dostává o Turecku. Je to jako ta Werichova pohádka o královně Koloběžce První, která uzurpovala moc, když se jí podařilo přijet-nepřijet a oblečená-neoblečená odevzdala králi dar-nedar. Slyšeli jsme mnoho o puči-nepuči, o puči naprosto zpackaném. Nebo naopak o puči perfektně sehraném k posílení moci toho, jenž měl být pučisty svržen. Cui bono? Ten to byl, komu to slouží: Recep Tayyip Erdoğan, první přímo volený turecký prezident, sultánský – tak mu rádi nadáváme – autoritář a islamizátor v jedné osobě. I jinak horliví vymítači spikleneckých teorií jsou si náhle jisti, že Erdoğan se spikl, aby provedl puč, jenž ho pozvedne k absolutní moci na úkor demokracie, světského státu a geopolitických zájmů Severoatlantické aliance.
Erdoğan nakrmil Turky i svět démonickým „strůjcem pokusu o převrat“ a svým někdejším politickým spojencem Fethullahem Gülenem, žijícím v americkém exilu. „Světové společenství“, tedy Spojené státy a Evropská unie, pak nakrmilo svět černým portrétem doposud významného spojence, nyní však autokratického pekelníka Recepa Tayyipa Erdoğana. Ten od roku 2002 stojí v čele regionální mocnosti, která si odteď bude doma i v zahraničí dělat, co uzná za vhodné. Například se islamizovat a současně putinizovat, což by byla opravdu pozoruhodná kombinace. Jsme tu rovnýma nohama v dalším pokračování známého Orwellova románu. V roli Emmanuela Goldsteina, proti němuž pořádal románový Velký Bratr masové „dvě minuty nenávisti“, před námi vystupuje jednou Fethullah Gülen (v režii Erdoğana), podruhé pro změnu sám Erdoğan (v režii Západu). Jistěže všichni všechno popírají (Washington jakoukoli účast na puči, který Bílý dům jednoznačně odsoudil až v okamžiku jasné porážky). Když jsou současná „ministerstva pravdy“ v takovémto rozmachu, není při posuzování dějů nikdy dost opatrnosti.
Nad Erdoğanovým znovuzrozením z pučistického popela skutečně – a zcela oprávněně – stydne krev v žilách. Rozsah represí možná už trhl všechny rekordy a změna povahy režimu může být nakonec přelomová. Ale odkud a kam vlastně přechází Turecko, je dokonale zamlženo, protože samotná transformace a její příčiny, cíle či důsledky jsou oběťmi selektivních výkladů.
Není správné líčit současné masivní čistky v armádě, státní správě, justici a ve školství jako cosi zcela bezprecedentního. Spektakulárních pučů zažilo poválečné Turecko mnoho: puč „progresivní“ v květnu 1960, při němž byl sice zastřelen premiér, ale po biči přišel cukr v podobě ústavy s minimální mzdou a s právem na práci, stávku a odborovou organizovanost; puč proti vlivu radikálních levicových skupin v březnu 1971, kdy generálové zakázali překládat Marxe, Lenina a Sartra; a konečně brutální pravicový puč v září 1980, který se nejvíce podobal současným čistkám a při němž bylo 650 tisíc zatčených osob vystaveno mučení (179 z nich týrání nepřežilo) a 210 tisíc odsouzeno vojenskými soudy (z toho 517 k trestu smrti). Tehdy však bylo Turecko pro svobodný svět dokonalou neudálostí, neboť Sovětský svaz krátce předtím vtrhl do Afghánistánu a hradba jižního křídla NATO se lidskými právy rušit nenechala.
A pak zde máme „sametový puč“ z února 1997, při němž si premiér Necmettin Erbakan, stoupenec „islámských hodnot“, sbalil ve vládě fidlátka, když mu armáda sdělila, aby tak laskavě učinil. Demokracie a právní stát v Turecku zavoněly pak mnoha květy poté, co ústavní soudci verdikt pučistů potvrdili s poukazem, že v tureckém sekulárním státě jsou náboženství a státní moc neslučitelné (naši lidovci by se divili). Sametový puč? Jak se to vezme. O rok později bylo v zemi – jak nedávno dosvědčila turecká socioložka a feministka Pinar Seleková – na čtyřicet tisíc politických vězňů. O sametu se v tamní „demokracii“ nikdy nedalo vážně hovořit, i kdyby neexistoval krvavý kurdský problém.
Jasnozřivou sondu do tureckých událostí jen tak neprovedeme, zůstane-li pro nás nezpochybnitelným bodem opory takzvaný kemalismus. Mustafa Kemal Attatürk, jenž od roku 1923 westernizoval Turecko osvícenskými ideály, nezavedl jen nějaký nepříliš demokratický režim. Bylo to cosi mezi jakobínským terorem, násirovskou diktaturou a stalinskou totalitou. Pohůnkářská industrializační byrokracie tam splynula nikoli s jedinou stranou, ale s armádou, která pak i po válce zůstala za pluralitní afiší s lidskou tváří hlídacím psem s vyceněnými zuby. Kemalisté rozpustili lid a zvolili si jiný. A v tomto mocenském akváriu – se stejnou ignorancí života reálných Turků – se shromáždila také většina turecké levice, od stalinistů přes maoisty až po reformisty. Tato levice však, s jedinou výjimkou spojenou s kurdským vzepětím, zůstává kůlem v plotě. Není žádným překvapením, že se konzervativní (nikoli fundamentalističtí) islamisté shromáždili v Erdoğanově Straně pokroku a rozvoje (AKP), která počínaje rokem 2002 už třikrát drtivě zvítězila v parlamentních volbách. Díky míchání islámských tradic s proevropskou westernizací, sociálně citlivého konzervatismu s ekonomickým neoliberalismem a národních kořenů s globálním trhem získala AKP podporu chudých lidí a dělníků v průmyslových aglomeracích. Právě tito lidé si 15. července lehali před tanky a zastavili je.
Možná se Erdoğanův režim vyvine v obyčejný fašismus. Ale lid, který dokázal, že se nebojí pučistických tanků, se nebude bát už nikdy žádných.
Autor je politický komentátor.