Turecký prezident Erdoğan využil neúspěšný pokus o vojenský převrat k zahájení rozsáhlých čistek. Nevydařený puč však nelze interpretovat jako souboj mezi sekulárními a islamistickými silami. A už vůbec ne jako pokus o demokratizaci země.
„Jeden národ, jedna vlajka, jedna vlast, jeden stát,“ hlásá transparent u jedné z mnoha istanbulských univerzit. Na mnoha poutačích čteme, že „moc patří lidu“. V istanbulském metru zase roztomilá zvířecí videa střídá přímočarý film: maskovaný sabotér se blíží k naddimenzovanému vlajkovému stožáru, přestřihne lano a obrovská vlajka, vrhající stín na celou zemi, rychle padá. Občané všech profesí a každého věku okamžitě zanechají práce a běží ke stožáru, kde vytvoří lidskou pyramidu a znovu vyvěsí sytě rudý národní symbol. Kdyby z plakátů na občany neshlížel prezident Recep Tayyip Erdoğan, nebylo by těžké uvěřit, že se v Turecku nedávno odehrál úspěšný vojenský převrat.
Ozvěna minulosti
V pátek 15. července se pozdě večer po sociálních sítích bleskově rozšířila zpráva o skupinách vojáků, kteří zablokovali mosty přes Bospor. Vzhledem k nedávným – již téměř obvyklým – teroristickým útokům se tanky na magistrále spojující evropskou a asijskou část Istanbulu zdály být jen poněkud přehnaným protiteroristickým opatřením. Potom se ale nad Ankarou a Istanbulem začaly ozývat zvuky stíhaček a helikoptér a premiér Binali Yildirim vydal prohlášení, že se jedná o nepovolenou vojenskou aktivitu. Před obchody po celé zemi se velmi rychle vytvořily fronty lidí, kteří nezapomněli na bohatou historii tureckých vojenských převratů: Turecko v druhé polovině 20. století prošlo hned čtyřmi.
Tentokrát ale šlo o pouhou ozvěnu dob, které Turecko opustilo během více než dekády vlády Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP). Zatímco ještě v roce 1980 v Turecku vysílala jen jedna státní televize a armádě stačilo obsadit několik málo rozhlasových budov, dnes je zde nepřeberné množství soukromých stanic a Twitter je standardní součástí zdejšího zpravodajství. Ještě v průběhu večera se Erdoğan (poté co ve spěchu opustil rezidenci, ve které trávil dovolenou, aby ušel zatčení armádou) spojil se soukromou stanicí CNN Türk. Přes mobilní videohovor pak divákům vzkázal, že spiklenci za převrat zaplatí vysokou cenu. Mimochodem, i pučisté sami se podle posledních výsledků vyšetřování domlouvali přes aplikaci Whatsapp.
Na rozdíl od předchozích převratů se nyní do ulic vydaly davy lidí ochotných čelit tankům a obklíčit roztroušené skupinky vojáků hlídající strategické lokality. Všichni majitelé tureckých SIM karet totiž v průběhu noci obdrželi výzvu, aby vlastním tělem bránili demokracii a v nadcházejících dnech stáli na stráži. V průběhu noci se začala stírat hranice mezi policejními složkami a civilisty a ve chvíli, kdy už bylo víceméně jasné, že převrat neuspěl, nijak neoznačení muži začali lynčovat vzbouřené vojáky.
Přestavba armády
Kromě role telekomunikačních prostředků letošní červencové události odlišuje od předchozích převratů poměr armády a jiných bezpečnostních složek státu. V posledních letech se často zmiňovalo, že během vlády AKP armáda postupně ztrácí vliv a pravomoci, což by mohlo zabránit budoucím převratům. Tyto předpovědi se nyní do jisté míry splnily: armáda se sice o puč pokusila, během jediné noci však bylo zřejmé, že neuspěla. Přestavba armády nicméně neznamenala oslabení bezpečnostních složek, nýbrž přesun důrazu z vojska na četnictvo, různé policejní útvary a tajnou službu MIT. Když v roce 2015 na jihovýchodě Turecka vzplanul konflikt mezi kurdskými mládežnickými milicemi a státem, armáda z počátku vůbec nebyla nasazena. Až po několika měsících, kdy se speciálním policejním a četnickým jednotkám nedařilo ukončit boje, nasadila vláda armádní oddíly.
Jak důsledná přestavba bezpečnostních složek byla, se nyní ukázalo. Je možné, že večer 15. července původně vůbec neměl být okamžikem převratu, jenže poté, co se tajné službě MIT povedlo zachytit zprávy o konspiraci, pučisté zpanikařili a chaoticky vyslali do ulic armádu. Tankům se ovšem velmi rychle postavila ozbrojená vozidla policie a prezidentská stráž byla okamžitě vyměněna za zvláštní policejní jednotky.
Policejní stát
Pokus o převrat uspíšil postupný přechod z nemocné parlamentní demokracie k autoritářsky vedené prezidentské republice. Místo vojenské vlády se Turecko dočkalo policejního státu. Čistky po převratu se nedotkly jen armády, ve které bylo zatčeno přes osm tisíc vojáků. Bylo suspendováno přes tři tisíce soudců a státních zastupitelů a policii muselo opustit asi osm tisíc zaměstnanců. Ve školství počet suspendovaných zaměstnanců přesáhl 30 tisíc již pět dní po převratu.
Je ovšem nutné odmítnout výklad hovořící o protikladu sekulárních a islamistických sil. Podle tohoto výkladu prý převraty v Turecku nastávají ve chvíli, kdy islamisté ohrozí sekulární, demokratický pořádek. Zastánci této teze však zapomínají, že teprve převrat v roce 1980 připravil půdu pro vznik politického systému, ze kterého vzešel i politik Erdoğan. Pučisté osmdesátých let se totiž zasadili o změnu vzdělávacích programů podle ideje turecko-islámské syntézy, tedy ideologie založené na propojení nacionalismu a konzervativního islámu. Na základě této ideologie vznikl protiklad mezi těmi, kdo jsou hodni být plnoprávnými občany Turecka, a všemi „ostatními“ – tedy menšinami, k nimž patří Kurdové, Alevité a Arméni, a také intelektuály a stoupenci levice. Pro ty však nebylo podstatné, kdo z pokusu o převrat vyjde jako vítěz. V obou případech by totiž i nadále zůstali těmi opovrhovanými. Když byl před rokem ukončen mírový proces mezi státem a Stranou pracujících Kurdistánu (PKK), ti „ostatní“ se ocitli v noční můře, a jak vidíme nyní, z noční můry se hned tak neprobudí.
Autor dlouhodobě žije v Turecku.