Západní Sahara je jednou z posledních světových kolonií. Po mnohaletých teritoriálních bojích je dnes okupována Marokem. V oáze uprostřed pouště na jihu Alžírska se každoročně koná festival podporující boj západosaharských uprchlíků za nezávislost a návrat původních obyvatel do Maročany anektovaného území.
V sedmdesátých letech 20. století Španělsko opouštějící svou poslední africkou kolonii deklarovalo snahu uspořádat referendum o nezávislosti obyvatel Západní Sahary. Území s mimořádným nerostným bohatstvím (mimo jiné fosfáty) však bylo v roce 1975 obsazeno Marokem, které si Západní Saharu nárokovalo na základě předkoloniálních vazeb. Tím začal válečný konflikt mezi marockým alávitským královstvím a takzvanou frontou Polisario, osvobozeneckým hnutím saharského národa, jehož představitelé o rok později na území Západní Sahary vyhlásili Saharskou arabskou demokratickou republiku (SADR). Tento částečně uznávaný stát je však z větší části okupován Marokem.
Mezinárodní status Západní Sahary je momentálně součástí agendy OSN. Od roku 1991, kdy ozbrojená část konfliktu utichla, se však situace nikam neposunula, a není tedy divu, že uniká pozornosti světových médií, politiků i veřejnosti. Aktuálně nedochází mezi znesvářenými stranami k dalším ozbrojeným střetům, a zamrzlý konflikt tak na první pohled nepředstavuje ožehavý problém pro žádnou ze světových velmocí. Důsledkem stagnace mírových jednání mezi Marokem a exilovou vládou SADR je však více než 150 tisíc západosaharských uprchlíků zvaných Sahrawi (doslova „lidé z pouště“) uvězněných už čtyři desetiletí v uprchlických táborech na jihu Alžírska, kde žijí v extrémních podmínkách.
Lidé z pouště
Nezájem světa o tento konflikt se snaží nabourat skupina aktivistů a dobrovolníků organizovaných madridskou organizací CEAS-Sahara, která v uprchlických táborech, rozesetých v poušti leckdy i stovky kilometrů od posledního obydleného místa, od roku 2003 pořádá filmový festival FiSahara (Festival Internacional de Cine del Sahara). První ročníky se konaly v jednom z nejvíce obydlených táborů Smara, poté se festival přesunul do tábora Dakhla, který naopak patří těm k nejmenším a nejzanedbanějším. Nachází se v odlehlé oblasti na hranicích Alžírska a Mauritánie v srdci takzvané Ďáblovy zahrady. Denní teplota zde často přesahuje i padesát stupňů Celsia a místní obyvatelé jsou odkázáni na přísun humanitární pomoci alžírské vlády a OSN.
Označení „filmový festival“, v tom smyslu, jak jej chápeme v západním kontextu, je ovšem mírně zavádějící. Cílem akce je především aspoň jednou za rok přitáhnout pozornost světových médií k životům Sahrawi, kteří se stali oběťmi zapomenutého konfliktu a bez velkých nadějí na zlepšení situace přežívají v nehostinném prostředí Sahary. K velkým výkyvům teplot mezi dnem a nocí, nedostatku vody a zcela neúrodné půdě se ještě přidávají písečné bouře a kupodivu také povodně, jako naposledy v říjnu 2015, kdy byla extrémním dešťovým přívalem v jinak vyprahlé krajině zničena velká část ručně stavěných hliněných přístřešků.
V uprchlickém táboře
Jedinečnost FiSahary spočívá ve faktu, že se na rozdíl od valné většiny podobných protestních a aktivistických podniků koná přímo v ohnisku konfliktu, v místě, jež stále patří k nejméně bezpečným oblastem afrického kontinentu. Společně se Sahrawi z přilehlých táborů se festivalu každoročně účastní početná skupina zahraničních návštěvníků složená z novinářů, filmových profesionálů, hudebníků a dalších pozorovatelů. Jak jsem se mohl sám přesvědčit, účastníci jsou skupinově, spolu s organizačním týmem a technickou výbavou pro promítání, vypraveni z Madridu do alžírského Tindúfu a následně konvojem nákladních vozů a autobusů darovaných od baskických aktivistů dopraveni skrze vojenské základny až do tábora Dakhla. Cynicky bychom mohli tento počin považovat za zážitkovou turistiku pro hrstku vyvolených, ovšem realita je taková, že zahraniční účastníci pomáhají s organizací a fungováním akce, přičemž jim hrozí řada bezpečnostních a především zdravotních rizik.
Cílovým publikem jsou lidé z uprchlických táborů. Snímky promítané po setmění na návěs kamionu se dělí do kategorií zahraniční hraná díla, animované filmy, lidskoprávní dokumenty a je zde i sekce krátkých filmů točených samotnými Sahrawi. Místní kinematografie se pomalu rozvíjí díky filmové škole ve městě Bojador poblíž Tindúfu, již založila taktéž organizace CEAS. Mediální kampaň spojenou s festivalem každoročně podporují vybrané filmové celebrity. Vedle Vigga Mortensena a Penelope Cruz je nejvýznamnějším podporovatelem herec Javier Bardem, který se podílel na produkci dokumentárního filmu Sons of the Clouds (Synové oblaků, 2012), popisujícího život Sahrawi v uprchlických táborech, a zároveň byl hlasem CEAS na půdě OSN při jednání o znovuobnovení referenda za jednoznačné sebeurčení obyvatel Západní Sahary a jejich nároku na anektované území.
Organizátoři doufají, že se FiSahara jednou přesune na svobodné území Západní Sahary. Po nedávné smrti exilového prezidenta SADR Mohameda Abdal-Azíze a poté, co Maroko vyhostilo 84 zaměstnanců OSN, když generální tajemník Pan Ki-mun při návštěvě uprchlických táborů na jihozápadě Alžírska označil marocké působení v Západní Sahaře za okupaci, se ovšem zdá být cesta k návratu Sahrawi do jejich domova ještě dlouhá.
Autor se podílí na přípravě festivalu Jeden svět.