Letní olympijské hry se opět hlásí o pozornost. Kupkův motiv na pivních plechovkách a oblečení z londýnských her nebo Muchův sočský lipový list přejatý z první československé známky tentokrát vystřídala kresbička z podpisu „české lokomotivy“, Emila Zátopka. „Dosud se vždy v olympijských letech sportovci nechali inspirovat umělci. (…) Pro rok 2016 se naopak umělci inspirují sportovcem,“ uvedl předseda Českého olympijského výboru. Autoportrét běžícího Zátopka grafik vylepšil tím, že mu dodal úsměv, aby z něj byla cítit radost – neúspěšně, tváří se spíš zlomyslně. Jako by postavička věděla, že dělá naschvál, že je potiskem na vysmívané kolekci oblečení pro olympijské reprezentanty a kresba jí ještě přitěžuje, protože ji nebezpečně přibližuje oblíbeným suvenýrům – tričkům z devadesátých let s motivy malůvek Keitha Haringa.
Ani galerijní kulturtrégři nechtějí zůstat pozadu, cítí olympijskou příležitost a chápou se šance – jistě milý doplněk ke vstřebávání her před obrazovkou nebo v olympijském parku Rio Lipno. Není to ostatně nic nového: výstavy umění doprovázely v minulosti vedle olympiád i sokolské slety. Štafetu letošních sportovních výstav odstartovali už v prosinci v MeetFactory, kde se výstavou Kdo hraje? drželi současného umění. Dvacáté století rekognoskovala Alšova jihočeská galerie v Českých Budějovicích (Adrenalin! Umění a sport v českém umění) a Galerie města Pardubic (O sportu). Plánovaná výstava založená na badatelském výzkumu, která měla proběhnout už loni v Národní galerii ve spolupráci s Akademií věd, se posouvá na rok příští. Za největší pozornosti tak pomyslný štafetový kolík – nebo spíš olympijskou pochodeň – převzal DOX. Jak se téma setkává s proklamovanou politicky angažovanou výstavní dramaturgií galerie, je sporné, ale léto přeje odpočinkovým žánrům.
Ani tentokrát nezklamal David Černý a po klikujícím double deckeru pro Londýn 2012, který v DOXu také chvíli parkoval, přichystal další artfór – pomalu se pohybující rozvrzané běžecké nohy trčící ze zdi. Jejich instalace v olympijské „fan zone“ jistého nákupního centra působí znepokojivě. Něco tísnivého, řeklo by se s Freudem o těchhle přízračných robotických údech. Nohy jsou, jak jinak, narážkou na Zátopka a těžké boty místo běžeckých jsou patrně aluzí na Zátopkovo armádní angažmá. O poznání očekávatelněji než v obchoďáku už končetiny působí v galerijním prostoru, ve zvláštní zátopkovské kóji na výstavě Sportu zdar! v DOXu.
Novinář Petr Volf a ředitel DOXu Leoš Válka tu na základě knihy Sport je umění koncipovali rozsáhlou výstavu (největší ze všech zmíněných a podpořenou Českým olympijským výborem), která se věnuje sportu a umění v druhé půlce 20. století. Je z převážné části mixem očekávatelného a známého, blíže k současnosti pak představuje neúměrné množství anachronicky působící malby. Chybět nemůže koryfej sportovních malířů Michael Rittstein se Sportovní epopejí, vytvořenou pro Londýn 2012. Naopak naivnímu malíři, bývalému boxerovi a finalistovi televizní soutěže StarDance Rosťovi Osičkovi se vystavením po boku klasiků konečně dostalo stvrzení kvality.
Nicméně pokud mottem olympiády je progresivní „Rychleji, výše, silněji“, výstava v souhrnu odpovídá spíše povelu „Čelem – vzad!“. Konzervativismus ostatně trápil vztah umění a sportu v minulosti nejednou. Příkladem je socha Odyssea vrhajícího oštěp od Jakuba Obrovského, která v roce 1932 získala v sochařském olympijském klání stříbrnou medaili (předstihlo ji tehdy sousoší s dramatickým námětem knockdownu). Kalokagathia, z níž se stala oblíbená záminka pro zachycování obnažených atletů, ostatně sloužila jako východisko pro většinu výtvarného umění, které soutěžilo na olympijských hrách v první polovině 20. století.
„V dnešní době se stal sport neoddělitelnou součástí života moderního člověka, působí na rozvoj těla i ducha a jeho estetická stránka nalézá proto v umění svůj přirozený výraz,“ napsala v časopise Výtvarná kultura nejmenovaná kritička v roce 1979. Moc se toho nezměnilo, „přirozený výraz“ v umění dodnes nachází krajina, láska, válka, herci a zvířata, ale to nikoho neospravedlňuje tvořit monotónní tematické výstavy. Sport uměním staromilsky estetizovaný na druhou a „oduševnělý“ uměleckým ztvárněním je nuda. Zajímavější je, když se střetává s politikou – tak jako v případě jedné z nejznámějších sportovních plastik u nás, t. č. ukryté zrakům veřejnosti: nahatého Veslaře Hermanna Zettlitera z majetku Adolfa Hitlera.
Autor je historik umění a bývalý házenkář.