Studna ve mně, ze mě, proti mně

Pohled v pádu. Kůže se vyhrnuje k ramenům. Hrdlo je úzké. Úzké a dlouhé. Vzduch v té chodbě píská. Nervy zapouš­tějí kořeny okolo páteře. A páteř bují, napíná malé kužely světla, proniká vlhkou nocí, rozsvěcí rudé membrány, kde krev zachovává klid, jako v očekávání. Potom se všechno stírá, pomalu, jakoby gumované zespodu.

Existuje nahoře, a dole. Existuje dutá koule, v které se vrtí oko. Koule zauzlovaná jak pytel. Krk je přeseknutý, ale mícha zůstala neporušená a ta mícha se prodírá hustou vrstvou mraků usazených v té bezbolestné ráně. Ráně tvořící šev. Nerv drnčí o otevřenou mřížku prstních článků. Bránice ztvrdla. Srdce je potichu. Chapadla vyražená z jater prozkoumávají poušť. Kosti se cínují hořkou námrazou, aby odstranily vlhkost masa. Mám hlavu plnou očního rosolu.

 …………… v pravidelných odstupech, podél celé míchy, prstence stínu. Nervy se nezapínají, i když oko doráží. Každý lalok je teď nezávislý a soustředí svůj život ke spánkům. Mezi nimi tahle bělost, kde je pohled zbytečný. Jsou průzkumníci v mém hrdle, ale pod lopatkami neexistuje v neprůhledném těle nic. Nos vdechuje prázdnotu. Pusa je sešitá. Jediná myšlenka. Oko. Lalok. Lalok. Nerv. Kost. Vzduch.

Všechno, co se ve mně podobalo očekávání, se zřítilo do výdutě břicha. Prázdnota bez zábran sněží do prázdné hrudi. Proděravělá tvář se vystlala jedinou sítnicí a ta obrovská očnice je upřená na modravý rub pohlaví. Dutý k dutému. Prázdno napnuté od jedné výdutě k druhé. Nervy se pokoušejí objímat to maso zbavené tenké kůže. Srdce uhelnatí. Játra jsou špikovaná deštěm písku.

Ruce

zauzlené kolem mého krku, aby zardousily prázdno.

Od břicha po krk se vypjal prostor. Vyrašila kůže. K sobě připoutaný, saju svůj vnitřek, prázdním se v sobě. O něco později obratlová kost mineralizuje všechny své švy. Pohled mrzne. Krev

nicméně znovu vystoupá tepennými zdymadly a nechá na kůži vyrašit růžovou houbu úsměvu. Mojí podstatou je být pořád já.

Gesta, ale ještě v mnohem větším počtu náznaky gest. Vrchovaté tělo. Strupy rozkládající kost pod masem. Záludné drápy, jako by tělo zrádně zrazovalo samo sebe. Zevnitř. Žádný počátek. Žádný konec. Nepřichází to zdálky ani zblízka. Je to stín stínu, který je roztřepeným rubem toho, co vrhá stín. A vyřezává to studnu. Stoupá v ní pohlaví. Oči se do ní řítí. Studna ve mně, ze mě, proti mně.

Sonety smrti

1

vodu oheň

hlavu do varu

dřou nožem maso

a je to těžítko

lebka hrací koule

krk škrtíme

ti co prásk prásk

koupí díru do

vnitřnosti

čistá práce

a oni plivou

za ruce k stropu

závaží k noze

připojí drát

na jazyk

2

když řvou ucpat hubu

řez žiletkou

to z nich zas vypáčí

cáry mozku

kolem hlav

oko je kalamář

dost rychle prázdný

na kůži berem kleště

velkej mejdan

kulka

mašíruje tvář

no a co

berem jim jen život

nic víc

zatímco my

3

rozrušit bolest

sluje zákona

rozebíráme člověka

hřebík do pyje

ať se protáhne uretra

a teď mi vykuř

jiným náhle tečou oči

škrcení za škleb

smějí se svým smíchem

naříznou kůži na čele

a trhnou

loupem říkají

neboť děsit je

morální čin

rozumný proti hrůze

4

provaz na krk

spoutaný jak vepř

řve vzteky strachy

šlehají ho bičem

pořád příliš života

opuchlé nohy obří tlapy

típají o ně cigarety

všichni kati oslavují

bitím bodáním řezy

zdechlina říkají

s vlastní hnilobou slitá

fofrem dobijte ho

nabodněte tu svini

pošlem ho rovnou

zpátky mámě do kundy

5

a pod drátky

syrovost těla

hoblujeme je říkají

nožem otvíráme nové

pusy a rudé chropoty

hrubá sůl místo zubů

a rozchechtané rány

tělo musí blít jména

zabijte mu mlčení

jak je hlava v svěráku

prosakuje tajemství

trocha slin a krve

soply myšlenek

vyšlehne šílenství

rázem ztupí hrdlo

6

nic než moč a hovna a chrchly

žer říkají a tlačí mu hlavu

k podlaze a na ni nohu

už by chtěl zkapat

jen vzdech leze ven

lijou kýbl vody

a na pyj napojí elektrodu

křeče řev rvané srdce

smích a ohulte to

kroutí mu varlaty

žere ho to zaživa

hajzl proč ho nesejmem

ranami pěstí kopanci

končí to škopkem chcaní

až do nežízně

7

tělo drané drápané

a stůl rychle rudne

víme jak na výdrž říkají

tak zapoj paměť nebo

bolest niterná stvůra

rozhryzává nervy

nahý s rukama u nohou

s lahví vraženou v zadku

zrazen vlastním vzdorem

a s hlavou v plamenech

my přece nejsme tak zlí

přestaň blbnout a měj

rozum

přidávají šťávu

rány do břicha

8

co zub to rána kladivem

jakoby krvácející bláto

teď krouží kolem důlků

modrá kůže pak černá

s trčícími konci kostí

úplné syrové těsto

vyděšené oči potí idiocii

líp ho dorazit říkají jsme lidi

s holemi v rukou bijí

tvrdými údery celé tělo

lámou nohy klohní

masitou bryndu hrůzný

zvratek a běsní

a smíchy řvou

už je propečenej

9

popadnou dívku a mlátí

a nožem jí trhají šaty

úplná nahota rigoly krve

osahávají poutají k stolu

cpou špinavý hadr do pusy

znásilňují řiť prachovkou

řehtají se a pouští proud

tělo se škube břicho pne

tak do ní vrazí pivní láhev

šoky tu věc zapouští hloub

zábavně se přitom zmítá

náhle otírají tvář pusu

neřvi všeho necháme

na chvíli nebo napořád

a ty mluv

10

levá noha už rozdrcená

dvěma prkny v heveru

jazyk vytažený udicí

chycený na drát kolem krku

trochu hoblují hruď

a řežou uši

lijou misku octa

do živého

rozdírají stehna škrabkou

co všechno si navymýšlíme

a často k ničemu říkají

na konci dne už spěcháme

všichni dělají kiksy chce to

pořádný držáky ať nám

zbujní představivost

11

zbytky co dorazí pálkami

rozbité krvavé zmrzačené

už to nesmí být někdo

lavor kyseliny líně teče

na obličej na ruce

další čekají v řadě

s páskou přes oči

pořád chrchly zvratky

smích a tupé rány

vrtačka trhá čelo

tak se vyhánějí zlé myšlenky

vidět slyšet to je první trýzeň

zavřou tě do cely tady a teď

celé tělo rozžvýkané

mezi tísní a strachem

Z francouzských originálů Extraits du corps (Minuit, Paříž 1958) a Sonnets de la mort (Fissile, Les Cabannes 2006) vybral a přeložil Petr Zavadil.