obsese minulostí
#13/2017

Étos mapování

Věčné odkládání smyslu

Takzvané mapování, které se v současnosti rozmáhá ve světě umění, jde podle autora následující úvahy ruku v ruce s historizací přítomnosti. Důsledkem je nezřídka také odklad kritického výběru a hodnocení, což vede mimo jiné k prohloubení propasti mezi uměním a širokou veřejností.

Jak rádo a často se dnes nejen ve světě umění mapuje. „Když něco mapujeme, vypadá to daleko líp, než když analyzujeme, popisujeme, vyprávíme, studujeme, dokumentujeme,“ říká Vladimír Just. Jenže zatímco se hlídač floskulí možná spokojí s estetickým vysvětlením, my bychom neměli. Oblíbenost slova „mapovat“ nejspíš souvisí s proměnami významu ctností, jako jsou například pečlivost, důslednost a nestrannost, které u mapování intuitivně předpokládáme. Jako étos mapování bych chtěl proto označit tendenci povyšovat tyto pomocné ctnosti do role řídící, když v zájmu mapování odkládáme anebo se zcela vzdáváme hodnocení současnosti. Protože byť i jen zkusmo dořekneme, co étos mapování ze své povahy vytrvale pouze načíná, rozvine se před námi jeho trpké tajemství – implicitní nevraživost ke kritice.

 

Kulhající poznávání

Každé mapování, každé systematické pořizování záznamu obestírá aura chvályhodnosti. Vždyť od kohokoli, kdo se k této činnosti odhodlá, čekáme, že své preference nechá dobrovolně za dveřmi, aby nepokřivil zachycovanou skutečnost. Zaujmout od věci uctivý odstup a zmapovat ji takovou, jaká doopravdy je nebo jak se stala, znamená podat nezakalené, věcné a indexovatelné svědectví o skutečnosti. Mapa je k ničemu, pokud nedrží slib určité úplnosti nebo pokud nezachází se stejnou úctou se všemi svými částmi. A pokud má mít mapa co nejširší uplatnění, nemůže její tvůrce předjímat, kam se podle ní mají budoucí uživatelé vydat.

Viditelně i skrytě tvoří dnes mapování rozsáhlou dynamiku digitální senzorické infrastruktury, která pokrývá skutečnost v historicky bezprecedentním rozsahu. Zde se každý jeden kus techniky – od kamery, mobilu či fotoaparátu až po serverové farmy a obrovské databáze – řídí jednou konzistentní a optimální logikou záznamu a přenosu. Jelikož však podstata techniky není výhradně technická, digitální technologie nemizí z našeho života ve chvíli, kdy ji odložíme nebo vypneme. Neměli bychom proto setrvávat v omylu a myslet si, že možnosti, které technologie skýtá, očekávání, která vzbuzuje, a záruky, které dává, existují pouze v našich hlavách. Tyto předpoklady nejsou o nic méně skutečné než to, na co si lze sáhnout. To, co je na digitální technologii nehmatatelné, a přesto velmi podmanivé, často účinkuje jako možnost nekonečného odkladu smyslu.

Jakožto svébytný étos se mapování prosazuje teprve tehdy, když zapomíná na svoji služebnou povahu a chce velet. Étos mapování je ctností knihovníků, kteří chtějí vést školy, je to ctnost katastrálního úřadu, který chce stavět města. Co přesně znamená tento druh zapomnětlivosti, vyjadřuje Friedrich Nietzsche ve své druhé nečasové úvaze O užitku a škodlivosti historie pro život (1874, česky 1902), když tvrdí, že každý životu sloužící zájem o historii musí stát na třech nohách: antikvářské, kritické a monumentální. Zatímco antikvářská historie představuje paměť v nejširším významu slova, historie kritická jakožto hledisko rozumu a historie monumentální s „požadavkem, že velké má být věčné“ mají zaručovat smysl. Pokud se naše úsilí opírá pouze o dvě či snad pouze o jednu z těchto nohou, upadáme do nesmyslného bloudění a život popírajícího jednání, tedy do špatného nihilismu. Ačkoli inspirován filologickou zkušeností, kritizuje zde Nietzsche všechny druhy „kulhajícího“ poznávání, které se nekriticky oddávají tomu, čemu dnes říkáme také „sběr dat“.

A přesto: mapování lze ještě stále chápat jako zájem o historii. Protože mapování se má k přítomnosti stejně, jako se má starožitnictví k minulosti, můžeme vzít Nietzscheho kritiku antikvární historie, tzn. historie bez kritické a monumentální opory, a vztáhnout ji na současnost. Počínaje postmodernou se nejen v sociologii hodně mluví o takzvaném prézentismu, ahistorické perspektivě a životě ve „věčném teď“. Například ještě nedávno historikové odmítali zkoumání nedávné minulosti jako „pouhý žurnalismus“. Jak si ale všímá Jean Leduc v knize Historici a čas (Historiens et le temps, slovensky 2005), dnes se na ni soustředí většina doktorských disertací na katedrách historie, a dokonce se jí zabývají celé instituce. Na pozadí této širší reorientace v oblasti poznávání nachází étos mapování úrodnou půdu v prostředí digitálních praktik a technologií, s jejichž pomocí dnes můžeme už se současností nakládat, jako by to byla historie.

 

Kritika úřadu zbavená

Osvojili jsme si nové stroje, aby nám pomohly s mapováním. Paradoxně však toužíme mapovat víc než kdy v minulosti. Nepořizování záznamu a nearchivování se stává novým tabu – výrazem donebevolajícího barbarství. Étos mapování, stejně jako antikvářská historie, obhajuje svůj hyperinkluzivní přístup i k těm posledním drobkům s tím, že se „můžou jednou hodit“. Étos mapování i antikvářská historie vysvětlují nekonečné odkládání smyslu připravováním půdy pro arbitry, kteří mají teprve přijít.

Domnívám se proto, že étos mapování je tím, co se skrývá za dvěma refrény, které dlouhodobě znějí českým světem umění, jejichž souvislost však nemusí být zřejmá.

Ten první volá po kritice, která nepřichází.

Druhý poukazuje na izolovanost světa současného umění od širší veřejnosti.

Kritika světu umění dodává jeho kritický i monumentální moment, když funguje jako trojjediný akt výběru, hodnocení a interpretace. Jedině kritika dokáže rozčísnout nekonečno na horizontu mapování, jež se tak často halí do smířlivých tvrzení, že „teprve čas ukáže“ a že „možných interpretací je víc“, nebo do nedůtklivých námitek o subjektivitě výběru či nesmyslnosti hodnotícího srovnávání. Étos mapování kritice sice skládá slib věrnosti, za jejími zády k ní však pěstuje nechuť. Za určitou hranicí nekriticky pojaté důslednosti při mapování umění totiž vzniká protimluv jakéhosi „rovnostářství vkusu“, když se vším současným nakládá jako s kandidátem na historický význam: všichni mají právo na účast v loterii o příští slávu, nikomu se nesmí bránit v tom, aby jej kritika zhodnotila někdy v budoucnosti.

Mapování samo o sobě znamená zbavit kritiku dočasně a zcela legitimně úřadu. Získá­li však mapování povahu a vliv étosu, nástup kritiky odsouvá donekonečna, protože jí přenechává pouze rozhodování o drobcích na kraji stolu, tedy o tom, co ještě má smysl mapovat a co už ne.

A proč étos mapování souvisí s izolací od širší veřejnosti? Protože mapování, jež trvale odkládá kritiku, slouží pouze těm, kteří již vědí, kam se vydat. A hledat v databázi umění jeho smysl je jako otevřít telefonní seznam, aby si člověk našel přátele. Jenže brát si tento druh demokracie za vodítko znamená jednat neumělecky. Protože ani umělec, ani kritik nikdy nemapují. Vždy hodnotí – i kdyby jen výběrem toho, čemu věnují svoji pozornost.

 

Paměti katastrálních úředníků

Vposledku se to má s étosem mapování podobně jako s prokrastinací, když najednou v sobě odhalíme touhu k přepečlivému úklidu pracovního stolu, jen abychom oddálili začátek práce. Místo kritiky – její nekonečná příprava. Umělců je stále víc, množství vznikajícího umění stoupá. A když uměním může být cokoli, když málokdo suverénně rozlišuje a říká, co umění je a co není, když na mnoha úrovních dochází k estetizaci našich životů, a když má tento robustní trend sám o sobě nesmírnou hybnost, přidávat se na jeho stranu už nepomáhá. Jenže v tomto jde étos mapování s dobou, když pod záminkou starosti o umění nabízí sepraný a širší veřejností právem odsouditelný obraz jeho výjimečnosti.

Tendence mapovat, zaznamenávat, publikovat a archivovat je dnes zcela spontánní a všudypřítomná. Dělat víc by však nemělo znamenat víc téhož. Dělat víc by nemělo znamenat pouhé systematické prodlužování té nejvšednější tendence dneška. Dělat víc pro diskurs umění dnes znamená usilovat o jeho rafinaci, přistoupit na politická rizika osobitosti a vyprofilovat se. Jedině tak lze komunitu rozvíjet místo toho, aby byla pouze konzervována. Má­li být kritika opravdu rovnocenná s uměním, jak věřil Oscar Wilde, měli bychom chtít kritiku, která v umění nachází odrazový můstek k vlastní tvorbě. Zatímco recenze je pouhou reakcí a mapování umění prakticky odkouzluje, jedině kritika dokáže „prohloubit jeho mystérium“. – Nakonec je to především rozhodnutí o tom, jestli chceme po sobě zanechat příběhy na způsob sedmi divů světa, anebo paměti katastrálních úředníků.

Autor je kritik.

 

Text je přepracovanou částí eseje, jenž vznikl na podnět a za finanční podpory Artyčok.TV.