Z pravidelného vystoupení Miloše Zemana na Valném shromáždění OSN se stal prostředek, jímž český prezident stvrzuje svůj význam, jakési potvrzení o důležitosti státníka, který i na světovém fóru přichází s důležitými a neotřelými sděleními a výzvami. Český prezident v New Yorku každoročně pronáší svou verzi poselství městu a světu – a svět se nestačí divit.
Už loni, když Zeman přišel s výzvou, aby se mezinárodní společenství spojilo v boji proti terorismu a „pomocí dronů a helikoptér“ zničilo centra teroristické sítě zvané Islámský stát, vyznělo jeho poselství poněkud dutě. Právě v té chvíli totiž probíhaly vojenské operace nad územím Daesh, při nichž americká armáda za pomocí dronů a helikoptér útočila na centra teroristů přesně tak, jak to žádal Zeman. Když letos tutéž výzvu hlava českého státu pronesla znovu, bylo už to nejen duté a mimoběžné, ale především trapné. Zejména když k tomu prezident dodal, že Česká republika má své vojáky v Mali a Afghánistánu a vůbec na rozdíl od ostatních tak nějak bojuje proti terorismu systematicky a důsledně.
Samochvála smrdí a smrděla i v New Yorku. Bít se v prsa před celým světem za to, že pošleme pár vojáků, většinou vojenských policistů či lékařů, do konfliktních zemí, je opravdu směšné. Zvláště když všichni vědí, kolik peněz Česko dává na svou armádu a jak už od svého vstupu do NATO marně slibuje, že začne plnit dohodnutou částku dvou procent z výkonu svého hospodářství (zatím je to procento jedno). Ještě hůře tato samochvalná slova zněla poté, co prezident a celá česká delegace v New Yorku vynechali zasedání speciálního summitu padesáti zemí, které aktivně řeší uprchlickou krizi. Proč tam Česko nebylo, je ale zřejmé – protože uprchlickou krizi, která je z velké části vytvořena konfliktem v Sýrii, kde působí i teroristé, proti nimž brojí český prezident, aktivně neřeší! Co by tedy na konferenci zaujatých a aktivních dělalo? Bojovat slovy a vtipnými rétorickými figurami před kamerami nám docela jde, když ale dojde na činy, zůstáváme v tichosti stranou.
Česká vláda odradí každého uprchlíka, který by do Česka chtěl přijít, proto jsou české detenční tábory prázdné. Politici maximálně pošlou na makedonské hranice padesát policistů, dají dvacet milionů korun bulharské vládě, zaplatí elektrárnu na naftu v utečeneckém táboře v Jordánsku, a to ještě především proto, aby se Češi nemuseli dotknout utečeneckého problému přímo a na své půdě. Tyto finanční dary a výpomoci jsou ovšem směšně malé v porovnání s tím, co je potřeba. Odpovídá to nicméně dlouhodobé angažovanosti Česka v humanitární a rozvojové pomoci po celém světě. Už od listopadu 1989 bojujeme s tím, kolik peněz můžeme dát na pomoc jiným, slabším a potřebnějším. A zda vůbec něco dávat máme, když jsme na tom sami byli tak špatně a nejsme na tom zas tak dobře ani dnes. Za celých sedmadvacet let se nic podstatného v tomto ohledu nezměnilo, vždy jde jen o zlomky našeho rostoucího bohatství. A účast ve světové humanitární politice je tím posledním, co by české politiky zajímalo – přes všechny ty řeči o lidských právech a zavazujícím odkazu Václava Havla.
Česká republika nejen za vlády ČSSD, ANO a KDU-ČSL, ale prakticky neustále bere svět jako zdroj bohatství, které bychom si mohli přivlastnit buď šikovným politikařením, nebo výhodným obchodem. Bojujeme jako všichni ekonomicky za své zájmy, ale odmítáme se namočit v něčem, co by nás mohlo stát nejen síly, ale i jisté morálněpolitické riziko. České politice je zkrátka vlastní jakási „nezaujatost světem“, kterou občas zakryjeme moralizujícími větami či bombastickými vystoupeními prezidentů. A právě v těchto souvislostech je třeba vykládat vystoupení Zemana v OSN.
Zeman vyzývá celý svět, aby bojoval všemi silami proti kruté ideologii násilí, ve své vlastní zemi ale odmítá přijímat lidi, kteří kvůli bezohlednosti teroristů státních i nestátních musí utíkat z domovů. A nejen to: on před nimi staví ploty, posílá na hranice vojáky a dokonce je a priori považuje za potenciální zločince, i kdyby šlo o děti nebo ženy. Opravdu, těžko si představit větší cynismus než moralizující tón českého prezidenta, který se vysmívá obětem války a zlehčuje jejich utrpení, a přitom se tváří jako velitel globální armády, jenž je odhodlán udělat vše pro záchranu světa.
Zemanovo newyorské vystoupení vyvolává lítost. Nikoli však pouze lítost nad chřadnoucí a bohužel stále směšnější postavou české hlavy státu, která škodí pověsti naší země i sama sobě. Je to také lítost nad bezohledností českého politického prostředí a nad licoměrností, která od začátku uprchlické krize ovládla celou domácí politickou scénu i velkou část občanské společnosti. Možná by měl prezident vyzvat národ především k boji proti lhostejnosti, která se v nás skrývala tak dlouho, až z ní vyrostla ošklivá hnědá obluda. Zaútočme na ni, pane prezidente, koordinovaně, chceteli, „by drones and helicopters“.
Autor je šéfredaktor Českého rozhlasu – Vltava.