Nehoda autobusu s čínskými turisty na Tchajwanu přiměla komentátory z portálu Taiwan.cn k uveřejnění textu nazvaného Studená Cchaj Jingwen, který přebrala na svůj web agentura Nová Čína a další oficiální média. Připomeňme, že sebevražedná havárie autobusu se před dvěma měsíci stala osudnou čtyřiadvaceti turistům z pevniny (a kromě toho tchajwanskému průvodci a samotnému sebevrahovi, totiž řidiči). V situaci, kdy čínskotchajwanské vztahy ochladly po zvolení Cchaj Jingwen za prezidentku ostrova, se čínský komentátor pouští do emocionální metainterpretace její údajné lhostejnosti k obětem nehody, která je na pevnině brána jako symbol agresivního přístupu ostrova vůči pevnině a jejím obyvatelům. „Původně to vypadalo, že nehoda autobusu odhalí jenom určitá nebezpečí při cestování na Tchajwan, ale odkrylo se mnoho lidského hnusu a sobectví,“ napsal čínský komentátor. A ptá se: „Kdy ukázala Demokratická pokroková strana nejelementárnější lidskou starost a péči? A proč si Cchaj Jingwen myslí, že by právě ona nemohla být důvodem, pro který pevninští Číňané přestanou jezdit na Tchajwan?“ Údajný prezidentčin chlad a sobectví se tedy projevují nejen v přístupu k pozůstalým tragické nehody, ale také v jejím přezírání vlivu podobných incidentů na obživu Tchajwanců tyjících z turistického ruchu, jenž do velké míry stojí právě na pevninských Číňanech. „Zatímco dříve si Číňané na internetu povídali o tom, že nejkrásnější na Tchajwanu jsou jeho obyvatelé, dnes se mnohdy dočteme, že na takové místo, jako je Tchajwan, nikdy v životě nepojedou. A když prezidentka Cchaj Jingwen nakonec na tragédii přece jen nějak zareagovala, bylo to jen pár studených řádek na internetu: ‚Chtěla bych vyjádřit nejhlubší zármutek nad mrtvými přáteli z pevniny (…) Empatie tchajwanských obyvatel by si neměla brát servítky, nechme ji naplno projevit.‘ Pěkná empatie! Cchaj Jingwen, cožpak si nepamatuješ, že když přijely rodiny pozůstalých zařizovat záležitosti spojené s pohřbem jejich mrtvých příbuzných, ani jednou ses neukázala?“
Agentura Nová Čína se 19. září na svém webu v rubrice Zacíleno na data zabývala tématem oživení cyklistické dopravy ve velkoměstech a hlavně v Pekingu, „hlavním městě někdejšího království jízdních kol“. Pekingská městská komise pro rozvoj a reformy totiž pár dní předtím prohlásila, že Peking bude stát v čele návratu k jízdním kolům. Heslo zní: „Ze čtyř kol zpět na dvě.“ V souvislosti se zrychlováním životního tempa v čínských velkoměstech byla opuštěna kvalita pomalé dopravy, silnice se rozšířily a přibylo aut, která města ucpala, a ztratila tak v tomto prostředí svou funkčnost. Vrcholu využití jízdních kol bylo dosaženo během osmdesátých a devadesátých let, a potom začal podíl cyklistiky na dopravě rapidně klesat. Ještě v roce 2000 se na kole uskutečnilo skoro 40 procent všech cest, o čtrnáct let později už to bylo jen asi 16 procent. Čína si nicméně oproti rozvinutým zemím stále udržuje vysoký průměrný počet jízdních kol na sto domácností ve srovnání s průměrným počtem vlastněných osobních automobilů: 65 kol, 31 automobilů. Pro příklad: ve Francii je to 59 kol a 83 automobilů, v Anglii 50 kol a 74 aut, v USA 53 kol a 88 aut. Článek dále uvádí, že Čína může být po právu pyšná na svůj systém veřejných jízdních kol: mezi prvními místy na celosvětovém žebříčku měst s nejvyšším počtem veřejných bicyklů je z mimočínských měst pouze Paříž. Umístila se na pátém místě s 23 900 velocipedy, zatímco první Wuchan má 90 tisíc a druhé Changčou 78 tisíc kol. Ovšem Peking je s 22 tisíci koly až na sedmém místě. Zmíněna jsou i negativa: síť kol je zatím přese všechno řídká a nelogicky řešená, kola jsou často poškozená a systém registrace také není bez chyb.
„Hluboký lidský příběh“ přinesl Deník západní Číny (West China Daily) 18. září v článku, který následně přetiskovala i další média. Píše se v něm o muži, který na bezmála půlstoletí spojil svůj život se stélou krále Wena z dynastie Severní Čou, starou zhruba 1 400 let. Stéla se nachází v Chrámu kamenného Buddhy u jihovýchodního okraje Čchengtu, hlavního města provincie Sečuan. „Tato stéla je dnes odborníky považována v oblasti odvodňované Dlouhou řekou za nejstarší a nejzachovalejší kamennou stélu z časů severních a jižních dynastií.“ Pan Siao Tchajfa, který „na stélu hledí, jako by hleděl na starého přítele“, vzpomíná na své první setkání s tímto pro něj osudovým místem. Stalo se tak jednoho srpnového dne v šedesátých letech, kdy dostal coby místní hlídač od nadřízeného za úkol stélu ochránit. Když k ní došel, několik mladíků do ní zrovna začínalo vyrývat znaky. „O chvíli později, a bylo by po ní!“ říká Siao Tchajfa. Mladíkům zplna hrdla vynadal a ti se dali na útěk. Časem se kvůli účinnější ochraně místa přestěhoval přímo do chrámu. Díky archeologickému výzkumu se postupně hodnota tohoto místa stala známou i mezi obyvatelstvem, a Siao se tak se svými podrobnými znalostmi stal průvodcem po památce, kterou měl na starosti. „Kdykoli přišel někdo odjinud, pan Siao vždycky udělal poctivý výklad. Říká: ‚Pokud si tyhle věci z časů našich předků zničíme, prostě je nebudeme mít.‘“ Škoda, že se jeho samozřejmého přístupu nedostává lidem na vyšších místech.