Za necelý měsíc se ve Spojených státech amerických bude volit nový prezident. Po první televizní debatě se může zdát, že Donald Trump v živé diskusi jen těžko drží krok s Hillary Clintonovou. Jenže sympatizanti kontroverzního kandidáta se v mnoha ohledech nerozhodují racionálně.
Postava Donalda Trumpa jako prezidenta „se logicky zdála být posledním krokem před úplným pádem na dno. Vytvořili jsme ji, protože dotvářela obraz Ameriky, která se totálně zbláznila,“ řekl v Guardianu před pár měsíci scenárista Dan Greaney o šestnáct let staré epizodě seriálu Simpsonovi. „Amerika je teď Hlava XXII. Pokud nešílíte, jste cvoci!“ napsal týden po první prezidentské debatě na svém twitterovém účtu komik a moderátor Bill Maher. Skutečný autor Trumpovy autobiografie Umění udělat dohodu (1987, česky 2006) Tony Schwartz nedávno prohlásil, že kdyby dnes psal knihu znovu, měla by úplně odlišný obsah a název by zněl Sociopat.
Popularita lháře a imbecila
Události posledních týdnů ukazují, že o Trumpovi dnes už zkrátka není možné vést seriózní diskusi. Nelze mávnout rukou nad jeho osobním charakterem a soustředit se na jeho politickou agendu, protože jednak se obě sféry podmiňují, jednak by to znamenalo legitimizaci něčeho naprosto bezprecedentního. Oba kandidáty nelze vnímat na stejné úrovni, ať jsou vaše politické preference jakékoli.
V srpnu Trump prohlásil, že pokud vyhraje Clintonová, bude to důkaz zmanipulovaných voleb. Šlo o neopodstatněné obvinění, kterým připravil půdu pro „anarchii a zvůli“, jak to nazval sponzor republikánské strany Michael Epstein. Vzhledem k nemalému množství násilných incidentů způsobených Trumpovými příznivci jde minimálně o velkou nezodpovědnost.
Krátce před debatou přišel Trump s tvrzením, že Clintonová v kampani z roku 2008 rozpoutala kontroverzi ohledně rodného listu prezidenta Baracka Obamy. Následně řekl, že on nyní celou záležitost „ukončil“, a nonšalantně prohlásil, že Obama se v USA skutečně narodil. Clintonová přitom nic takového neudělala; byl to především on sám, kdo v posledních letech několikrát zpochybnil místo Obamova narození (prezident USA totiž nemůže být narozen mimo Spojené státy) a sbíral tak politické body u Obamových odpůrců.
Web Politico posléze provedl pětidenní analýzu veškerých Trumpových proslovů a rozhovorů od 19. do 23. září a napočítal v necelých pěti hodinách 87 nepřesností a lží. Republikánský kandidát tedy v průměru každé tři minuty a patnáct sekund řekl něco nepravdivého. Americká veřejnost je ale natolik rozdělená, že mnozí jeho příznivci jsou ochotni přenést se téměř přes cokoli, co Trump řekne nebo udělá. Někteří voliči jsou natolik oddaní republikánům, že ho volí, „přestože je imbecil“. Na druhou stranu některé konzervativní noviny, které dlouhá léta nepodpořily demokratického kandidáta, například Arizona Republic (od roku 1896) nebo Cincinnati Enquirer (od roku 1916), tak nyní činí. Prorepublikánské USA Today napsaly, že „Trump opakovaně ukazuje, že postrádá trpělivost, znalosti, stabilitu a čestnost, kterou Amerika od svých prezidentů potřebuje“.
Geniální neplatič daní
Začátkem října zveřejnily New York Times Trumpovo daňové přiznání z roku 1995, v němž uvedl téměř miliardovou roční ztrátu kvůli špatnému hospodaření. Ta mu pomohla vyhnout se placení velké části federální daně z příjmu po dobu osmnácti let. Ještě před zveřejněním na to Clintonová v debatě narazila, načež se Trump impulzivní odpovědí, že ho to „dělá chytrým“, nepřímo přiznal. Trumpovi stoupenci Rudy Giuliani a Chris Christie neváhali člověka, který přijde v jednom roce o 916 milionů dolarů a pomocí legální skuliny se vyhýbá placení daní, nazvat geniálním. Někteří voliči jsou ochotní jít až tak daleko, že radši přiznají vlastní hloupost (neboť platí daně), než aby kritizovali svého kandidáta.
V první televizní debatě i po ní se Trump dopustil několika lží. Popřel, že by kdy prohlásil globální oteplování za Čínou zosnovaný podfuk, což vzápětí média vyvrátila zveřejněním jeho tweetu z roku 2012. Clintonovou obvinil z války v Iráku, třebaže o intervenci rozhodla republikánská vláda George Bushe mladšího. Dále tvrdil, že vyhrál podebatní hlasování na televizi CBS, které se ve skutečnosti vůbec neodehrálo.
Absurdní byl moment, kdy oznámil, že na oponentku mohl tvrdě zaútočit, ale neudělal to. Druhý den v pořadu Fox & Friends přiznal, že na ni chtěl vytáhnout milenky Billa Clintona, ale povznesl se nad to, což jeho syn, Eric Trump, nazval „odvahou“. Na mítinku v Pensylvánii ale neměl problém dělat si legraci ze zápalu plic své oponentky, a navíc ji osočil z nevěry. Twitterová tiráda ve tři ráno, v níž se prezidentský kandidát pouští do „slutshamingu“ a „fatshamingu“ Miss Universe 1996 Alicie Machadové a apeluje na veřejnost, ať si pustí její domácí pornovideo (které neexistuje), už překvapí málokoho.
Zatímco Clintonovou lze kritizovat racionálně (neopakujeli člověk dokola „emaily“ a „Benghází“), Trump stojí mimo běžné sféry. Paradoxně to je pro mnohé pozitivum. Spousta lidí se cítí být současným establishmentem zrazená a Clintonová pro ně zosobňuje jeho pokračování. Volí pak jedinou alternativu, ač jí mohou být sami zhnuseni. Nazvat Trumpa lhářem, šikanátorem či podvodníkem (Trump University, zneužívání peněz z charity) už není zaujatost, ale pojmenování empirických fakt. Je otázka, zda to bude stačit.
Autor vystudoval sociální a kulturní antropologii na FHS UK.