Masoch není maso

Od zakladatele moderní sexuologie Richarda von Krafft­Ebinga až po Gillese Deleuze byl fenomén Sacher­Masoch předmětem mytizací, sadovských syntéz a literárních devalvací. Ale Sacher­Masoch není „maso“. Strhující románová biografie Bernarda Michela, lakonicky nazvaná Sacher­Masoch, si klade za cíl obnovit slávu velkého literáta a především předložit důkazy o falši klevet, jež se táhnou déle než sto let a k nimž, jak dokládá tato kniha, hojně přispěla Masochem vybájenáWanda. Německy píšící rakouský aristokrat původem z Haliče Leopold von Sacher­Masoch je především hrdý nacionalista, filosemita a něžný milovník starších úctyhodných dam, neúnavně pátrající po svém ženském ideálu, prorok a poctivý pracant, liberál zaujatý společenským pokrokem, slovanskými mýty a historií. Snad kvůli tomu všemu je romantický následovatel Turgeněva a Gogola a současník Zoly či Dumase v literárních kruzích přehlížen, přestože jeho rozsáhlé a nikoli jednostranně zaujaté dílo svědčí o velikosti jeho ducha. Bernard Michel představuje Sacher­Masocha jako leckdy naivního idealistu, básníka nehynoucích romantických imaginací, a současně jako muže pevných zásad a vysokých ambicí, pro něž byl schopen obětovat cokoli. A přesto Sacher­Masoch nepůjde přes mrtvoly. Nechá se zničit jednou a zachránit druhou ženou. Do té míry je Michelova epická studie románem o spisovatelových divách a epistulárních múzách.

Antické i rustikální Venuše

Leopold von Sacher­Masoch je známý především díky novele Venuše v kožichu (1870, česky 1991), jeho dílo je však rovnoměrně rozděleno mezi prózu, žurnalistiku, dramatické pokusy a korespondenci. Michel čerpá z pamětí spisovatelova otce, starého policejního ředitele, Masochovy první ženy Wandy, dobových dokumentů, listin, křestních a oddacích listů. Čtenáře může občas popouzet množství regresí k historickým skutečnostem, od těch obecnějších formou popisů událostí, zejména okolo zásadních úběžníků Masochova života, až po téměř obskurní zákruty, do nichž se mnohdy románová kompozice zaplétá skrze mikropříběhy bezvýznamných sedláků, ženušek a důstojníků. Michel se tu nechává strhnout vypravěčskou slinou, portrétuje Masochovu milenku, jeho rozervanou duši romantika nebo předkládá erudovaný rozbor jeho díla.

S téměř sterneovskou komikou je líčeno Masochovo narození a jeho celoživotní láska ke zbožštělé kojné (jakož i koiné). Rozsáhlé popisy osvícensko­romantického rázu kopírují do značné míry styl samotného Sacher­Masocha i ideály jeho milovaného otce. S důrazem na mezní povahu spisovatelova původu sledujeme zárodek jazykového génia, v němž lze nalézt nikoli jeden svět, ale nekonečno snových světů, na jejichž rozhraní buduje syn policejního ředitele salonek vášní vystlaný kožešinou. Jeho lásky jsou Venuše, zprvu antické krásy, později rustikálního slovanského typu. Vztah k matce je v tomto smyslu popsán jako železný. Matka vlast i matka pokrevní jsou příze, z nichž Masoch tká jádro svých snů a ideálů. Naproti tomu Michel neopomíjí vytrhnout z kořenů mýtus o traumatu stran postavy spisovatelova otce. Je­li masochismus úchylkou, nekoření v žádném podobném otřesu z dětství. V tomto smyslu hovoří autor o intelektuálním konceptu Masochových vášní a jako takový jej také napříč celou studií hájí, jakkoli konečné rozhodnutí, zda je Masoch dítětem oidipovským, nechává otevřeně na rozhodnutí čtenáře.

Revoluční aspekt

Značná část publikace je věnována létům 1846–1848: zachycuje nejen Masochovy vášně pro sedlácké povstalectví a zrod revolučního ducha změn, které přinesl rok 1848, ale i jeho revoltující léta na univerzitě a zatvrzelost v osobitém přístupu ke studiu a literární činnosti. Michel sleduje silně individualistickou postavu Sacher­Masocha nikoli nestranně, přesto pečlivě s ohledem na množství pramenů, které v knize přímo cituje. Mnohdy nechává promlouvat sám sebe silným autoritativním hlasem, ačkoli pro důležité soudy ponechává prostor čtenářovu egu.

Tak jako je revoluční Masochův národní a politický duch, je revoluční i jeho vztah k ženám. Každý vztah se ženou je jedinečný. Každé milostné dobrodružství je výjimečné. Fascinuje ho obrácená role muže a ženy ve světě touhy. Jindy nadřazený muž líbá nohy božské Venuše. Novou teologii zpečeťuje novum milostného kontraktu, jemuž navzdory Masoch trvá na neslučitelnosti lásky mezi mužem a ženou.

Michel se neustále vrací k Venuši v kožichu, která do jisté míry zastínila ostatní spisovatelova díla. Zdůrazňuje podstatu textu, jíž není síla Venušina, nýbrž síla Severinova, síla poddaného. I zde je Masoch revolucionářem, neboť komplikuje vztah pána a raba, jinak redukovaný na dominantní sílu zmocnitele, která má být překonána vzpourou rabovou. Toto drama krom jiného dovedně ošperkuje svébytným humorem podle logiky klasické komedie. Jde o důkaz, že jeho dílo je více než jen romantická tragédie o mužském sebeponížení. Tragikomický hrdina má za pána paní, tak jako Kafkův Řehoř Samsa svou sestru. Jak hrdina, tak jeho situace a humor, s jakým je popsána, zrcadlí Kafkovo dílo důvěrněji, než se na první pohled může zdát, přestože autory od sebe odděluje generace. Nepředjímá však Sacher­Masochův rukopis modernistickou představu o světě? Michelovi se zajisté zdá, že ano. A odkaz spisovatelových fantazií je pokaždé jiný a mnohem hlubší, než jaký nabízejí klasičtí vykladači jeho i naší doby. Přestože je paní v dominantní pozici vůči rabovi, je to ve skutečnosti téměř vždy Sacher­Masoch, kdo tahá za nitky milostných hrátek. Výjimkou je snad jeho první žena, Wanda von Dunajew. A lze­li Michelovi něco vytknout, je to právě zaujatost vůči Wandě. Jako by jí, stejně jako Sacher­Masoch, nedokázal odpustit lži a intriky, jež nezapomínala do celého slavného manželství vetkávat. S trochou imaginace čteme mezi řádky Michelovo rozčilené spílání.

Vypsat se z podoby

Je tedy kniha Bernarda Michela co do motivace proměnit čtenářovu arbitrární představu o Sacher­Masochovi, popřípadě zvrátit jedno velké historické paradigma, úspěšná? Bylo naznačeno, že v kontextu vykladačů Sacher­Masochových prací jde o revoluční dílo. Nejenže nabízí důkladný obraz Masochova života se všemi potřebnými kontexty vylíčenými do nejmenších detailů, jako by se skutečně v důsledku jednalo o kroniku toho kterého města, v němž se spisovatel zrovna pohyboval, ale také se zabývá všemi možnými obviněními, jimž Masochova pověst čelila více než století od jeho smrti. Důsledné popisy krajiny, v nichž nechá Michel promlouvat samotného Sacher­Masocha, kulminují svou obrazivostí v dramatických popisech událostí kolem roku 1846. Jako klíčovou dírkou nahlížíme do iluzivních panoramat dekadentních budoárů, v nichž Leopold von Sacher­Masoch líbá nožky ovdovělých dam, aby pak v sousední pracovně od brzkých ranních hodin téměř do půlnoci neúnavně zapisoval každý detail té groteskní scény, jako by se měl vypsat z podoby. Jako by mu šlo o život, což podle Michela není zcela nepravděpodobná hypotéza.

Autorka studuje filosofii.