Krajina po bitvě našich voleb přešlapuje očekáváním, jaká se ve druhém kole vyvrbí konečná skladba senátu. Alespoň politologové si myslí, že občanům hoří tváře z volebních výsledků. Ty ale nehoří už ani stranickým sponzorům, léta uvyklým investovat do nadějných adeptů moci a do výstavby cestiček k ohniskům rozhodování. Parlamentní partaje si u nás loni nahrnuly do pokladen nejméně korun od roku 2009, který byl rokem nejhlubšího propadu ekonomické krize.
Šlo o necelé tři čtvrtě miliardy. A většina této částky sestává z příspěvků ze zákona, tedy ze státního rozpočtu, z kapes daňových poplatníků, učitelů, ba i důchodců… Ubývá soukromníků a firem ochotných zainvestovat do vlastní budoucnosti „promazáváním“ politických stran. Zřejmě už i „horních deset tisíc“ – vedle dávno již rozčarovaných „dolních deseti milionů“ – přestalo věřit, že strany vůbec nějaké perspektivy garantují. Česko není v tomto směru ani výjimečné, ani nejrozviklanější. Stamiliony pánů i rabů ve světě jsou na tom hůř. Jakže to napsal Vladimir Iljič? Asi tak, že revoluce přicházejí nejen tehdy a potud, kdy a pokud spodní lid dosavadním způsobem žít nechce. Je také nutné, aby vrchnost už postaru – a to je nejdůležitější – vládnout nemohla. Ne, v tomto bodě ještě nejsme a jen tak nebudeme. Ale eroze zavedených způsobů manipulace veřejnosti i technik kastrace její suverenity je zjevná. Je ovšem až příliš často docela děsivé, čím jsou tyto způsoby nahrazovány. A jak snadno platí marše vykořeněných mas a ta nejprázdnější hesla jejich lídrů za dovršení skutečné svobody a přímé demokracie.
Tradiční strany ztrátu důvěry voličů a sponzorů řeší tak, že se častěji zadlužují na finančních trzích. Bankéři nesmí zvažovat politické ideje, bankám stačí předpoklad návratnosti, jištěný historickou vzpomínkou, že závazky svých vyšeptalých institucí se i zcela shnilý systém snaží za každou cenu vypořádat a oddálit tak své zmizení z dějinné trajektorie. Máme tak před očima jeden návratný motiv, bludný kořen naší doby. Strany se zadlužují u globálních lichvářů stejně jako státy, firmy a lidé. Všichni si žijí nad poměry, řekl by Kalousek. Kolikrát jsme tohle shůry slyšeli – a nejen o občanech Řecka, ale i o sobě samých? A kolikrát to v praxi zabralo? Skoro nikdy. A nezabírá to ani dnes, v době domácího růstu a rozpočtových přebytků, kdy se po letech opatrné spotřeby ženeme hasit konzumní žízeň. A bereme si spotřební úvěry, které byly v létě o polovinu vyšší než před rokem. Žijeme si nad poměry.
Vtip je v tom, že to jinak nejde. Že celý systém sám, společenské uspořádání, jehož reaktorem je kapitál, si nad poměry žít musí, aby se soukolí nezadrhlo, lépe řečeno: zcela nezadrhlo. Drhne už skoro desetiletí a bude to nadlouho, což nám vřava aktuální růstové euforie doma zatím zakrývá. Minulý týden Mezinárodní měnový fond (MMF) ve své poslední globální prognóze nechal odhady tlumeného růstu světové ekonomiky beze změn, výrazně však zhoršil do podprůměrných čísel růstový výhled pro Spojené státy, dávané až dosud za vzor ordoliberálně „merkelizovaným“ Evropanům. V atmosféře, kdy je situace finančního obra Deutsche Bank s „toxickými“ aktivy a americkou pokutou na krku přirovnávána ke krachu velebanky Lehman Brothers v září 2008, máme tu navíc – kromě života na úvěr a výhledu na dlouhodobou stagnaci – jen další návratný motiv: hrozbu ekonomické apokalypsy. Nedůvěra zdola i shora k zavedeným institucím proniká do veřejného prostoru právě z tohoto základního vratkého podloží.
Copak se v tom našem světě asi děje, voláli už i MMF z Washingtonu a JeanClaude Juncker z Bruselu po veřejných pracích, investicích a „pákách“ podle Keynese? Jak to, že když Jeremy Corbyn žádá něco velmi podobného, vede proti němu boj britský i labouristický establishment jako proti nebezpečnému revolucionáři? Děje se to, že lidé už nechtějí takto žít a jejich pohůnci nemohou aktuálními prostředky vládnout. Vylupují se ze struktur noví lídři. A ti dosavadní nejsou s to překonat strach, že i malá jiskra zapálí velkou step, že změnou dosavadních prostředků vládnutí přijdou vposled o jakékoli prostředky, převody a páky, včetně prostředků výrobních. Mají strach, že i slušně vychovaní Tsiprasové, Sandersové či Corbynové – a klidně i neurvalí Trumpové – strhnou lavinu.
Hlavní zaklenutí té shnilé budovy je vlastně přehledné. Docela vážně jsou vymýšlena regulační opatření na přesměrování investic z finančních trhů do produkční sféry nebo podobných užitečných činností. Jenže ty strašné prachy jsou v globálním kasinu právě proto, že předtím se jejich vlastníci poctivě, marně a neustále – znovu a znovu – snažili extrahovat z reálné, užitečné a „mravné“ ekonomiky zisk. Už je to nebaví. A nebaví je pomalu už ani neustálá volba mezi okamžitou ztrátou zisku z produkce hodnot na jedné straně a na straně druhé okamžitým ziskem z přerozdělování těchto hodnot dřív, než zase praskne další bublina a hodnoty směnné se promění přes noc v nulu.
Autor je politický komentátor.