Epos postrádající kouzlo

Nový film animačního studia Laika

Laika se zaměřuje na dokonale propracovanou loutkovou animaci a svými filmy konkuruje i takovým mainstreamovým studiím, jako jsou Disney nebo Pixar. Nový snímek, variace na japonské legendy Kubo a kouzelný meč, ovšem pokulhává především po scenáristické stránce.

Americké studio Laika natáčí loutkové filmy animované tradičním způsobem snímání „po okénku“ na takové úrovni, že jsou od soudobých počítačem rozhýbaných rodinných velkofilmů takřka k nerozeznání. O trhavosti, půvabných „nedokonalostech“ ruční práce nebo technologických limitech nemůže být řeč. Své řemeslo dotáhli zdejší animátoři, osvětlovači, řezbáři, kameramani a jiní filmoví inženýři k absolutní dokonalosti. Tím připravili loutkový film o pověst archaické a okrajové zábavy pro návštěvníky artových kin a festivalů a postavili Laiku po bok společnostem, jako jsou Disney nebo Pixar. I přes nominace všech svých děl na Oscara se ale studio zatím žádnou zlatou soškou pochlubit nemůže a stejně tak, na rozdíl od svých konkurentů, nemá ani miliardové tržby, jakkoli jeho snímky rozhodně nejsou prodělečné.

 

Temné příběhy loutek

Protože příčinou relativního neúspěchu ne­­ní technologie ani výtvarná stránka, která je u Laiky tradičně velmi propracovaná, je třeba hledat slabiny ve vypravěčství. Tvůrcům ze studia Laika je nutno přiznat snahu o vlastní cestu a originální náměty. Debut Koralína a svět za tajnými dveřmi (Coraline, 2009) byl adaptací knihy Neila Gaimana a klidně by se dal popsat jako pohádkový horor. Následoval snímek Norman a duchové (ParaNorman, 2012), příběh o chlapci, který vidí duchy a pomáhá jim. Tento film, odehrávající se v osmdesátých letech minulého století se všemi tehdejšími popkulturními výdobytky, také pracoval s hororovými prvky a do rodinné zábavy je přimíchával spolu s poetikou sitcomu a parodií. Tajemno a temnota sehrály svou roli i ve třetím filmu, nazvaném Škatuláci (Boxtrolls, 2014), kde jsou sirotci ve viktoriánské Anglii zachráněni nečekaně sympatickými krabicovitými tvory z podzemí.

V případě letošní novinky Kubo a kouzelný meč se scenáristé Marc Haimes a Chris Butler vydali pro inspiraci zatím nejdál a svou zálibu v lehce strašidelných příbězích zasadili do starého Japonska – patrně ve snaze stvořit nový epický mýtus. Zároveň však chtěli vyprávět příběh založený na komplikovaném rodinném vztahu, který by byl blízký srdcím dětí i rodičů, a ještě do druhého plánu zapracovat tezi o tom, jak velmi důležité jsou pro nás, tedy pro lidstvo, právě příběhy. Propojit všechny tyto obdivuhodné ambice se bohužel podařilo jen částečně. Naopak se zdá, jako by tvůrci z Laiky ve svém doposud nejdelším snímku pozapomněli na tempo a dynamiku.

To, co zprvu znělo jako bohatý a pestrý námět, se tak snadno mění v poněkud statický film, plný zbytečně natažených dialogů, které jsou monotónně přerušovány generickými akčními scénami, jímž chybí napětí. Oslnění výtvarným zpracováním loutek – například obřím kostlivcem se ­svítícíma ­očima nebo dračím japonským bohem – samo o sobě nestačí.

 

Nespojitá zastavení

Kubo a kouzelný meč vypráví o chlapci, kterého jeho nebeský děd, jakýsi měsíční bůžek, připravil o oko, protože chlapcovým otcem byl člověk, navíc mocný samuraj, který ohrožoval nebeské bytosti. Blouznící matka, donedávna taktéž nadpřirozená, ukrývá Kuba před nocí, aby ho její otec a dvě sestry nemohli najít. Kubo chodí ven jen přes den a za pomoci kouzelného šamisenu a oživlých skládanek origami vypráví vesničanům pohádky o svém chrabrém otci a jeho soubojích. Je jasné, že se nemůže skrývat dlouho, a tak je brzy donucen vydat se na dobrodružnou cestu, při níž má získat tři kouzelné artefakty – meč, brnění a přilbici, s jejichž pomocí by mohl svého děda vyzvat na souboj a třeba i nějakým tajuplným způsobem získat zpět svého mrtvého otce.

Ačkoli ale scénář, v němž Kuba provází starostlivá bojovná opice a legrační broukovitý samuraj s vymazanou pamětí, obsahuje všechny ingredience, z nichž se stavějí epické příběhy, dílu chybí tah a figurám životnost, kterou by si mohly diváka získat. Rodičovské dialogy a poučky jsou sice trefné, ale v momentech familiérních hádek a vtípků ztrácí film potřebné epické měřítko. Celkově se dá říct, že se režiséru Trevisi Knightovi nepodařilo vytvořit dostatečně soudržný film – Kubo a kouzelný meč nepůsobí jako jedno velké putování, ale spíše jako série nespojitých zastavení, při nichž se opakují motivy, ale také dochází k podivným charakterovým proměnám snad všech hlavních figur, vyjma samotného Kuba. Nečekané metamorfózy postav, docela běžné v japonském anime, jsou opodstatněny jen zpola a pouhou inspirací asijskou kulturou je nelze obhájit. Japonský vliv se totiž omezuje na výtvarné pojetí, motiv origami a tematiku velmi zjednodušené samurajské tradice. Děj pak působí kostrbatě, nahodile a svět, v němž Kubo žije, ztrácí na uvěřitelnosti, neboť je v něm možné zdánlivě cokoli.

 

Síla intimity

Studio Laika sice nedokáže natočit formálně nedokonalý film, ale v kanalizaci starého Londýna, v ospalém americkém městečku osmdesátých let nebo ve chmurném domě za tajnými dveřmi, kde se dětem přišívají místo očí knoflíky, se dokáže pohybovat s větší jistotou – tyto zdánlivě malé prostory a intimní příběhy pak úspěšně převádí do epických rozměrů. Pokus o nový japonský epos sice nabízí řadu velkolepých záběrů, jakými jsou vzdouvající se vlny rozbouřeného oceánu či okouzlující posílání lampionů po řece, nebo krásně animovaných scén, k nimž patří třeba ty s tančícími a bojujícími origami, v konkurenci tak scenáristicky prokomponovaných snímků, jako je Disneyho Zootropolis (2016), ale nedokáže obstát. Přes všechny tyto výhrady nicméně platí, že Laika stále přináší na trh s masovou zábavou více vkusu a nadšení pro hru než většina konkurence a její filmy i nadále rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co v současné animaci vzniká.

Autor je filmový publicista.

Kubo a kouzelný meč (Kubo and the Two Strings). USA, 2016, 102 minut. Režie Travis Knight, scénář Marc Haimes, Chris Butler, kamera Frank Passingham, střih Christopher Murrie, hudba Dario Marianelli. Premiéra v ČR 6. 10. 2016.