Soudě podle knihy publicisty Davida Stubbse byla polovina devadesátých let ve Velké Británii obdobím pohody, velikášství a naivity. Vzhledem k tomu, že k hlavním hvězdám tehdejšího ostrovního popu patřili Oasis, Blur a Spice Girls, svědčí hudební mainstream ve prospěch Stubbsovy teze. O čem jednou bude vypovídat popová produkce roku 2016?
„Je celkem sedm lidí, kteří dávají naději mladým lidem této země. Já, můj mladší brácha, Guigsy, Bonehead, Alan White, Alan McGee a – Tony Blair,“ nechal se v únoru 1996 slyšet Noel Gallagher na předávání hudebních cen Brit Awards. Vlastně nebylo příliš překvapivé, že notoricky neskromný leader Oasis přidal ke členům a manažerovi své kapely jedním dechem i předsedu tehdy opoziční Labour Party. Blair manchesterského hudebníka pocházejícího z dělnické třídy okouzlil podobně, jako si získal miliony jiných Britů. Jeho energické vystupování a optimismus byly v kontrastu s koženými konzervativci, kteří už tehdy moc dobře věděli, že se jejich éra v Downing Street 10 blíží ke konci. Když o rok později labouristé skutečně vyhráli parlamentní volby, pozval Tony Blair na slavnostní recepci i bratry Gallagherovy, byť se – jak se později ukázalo – trochu bál, jestli neztropí nějaké výtržnosti. Politik ale Oasis, kteří byli v polovině devadesátých let považováni za nové Beatles, potřeboval. Měli stanout v čele jeho nové „kulturní fronty“, nazývané „Cool Britania“, jejímž úkolem bylo přetřít konzervativní obraz země novými zářivými barvami.
V roce 1996 se zkrátka ještě zdálo, že Británie stojí na pokraji nové éry, a Blair s Oasis tuto naději zosobňovali. Jenže historie se nakonec vydala úplně jinou cestou. Kulturněspolečenské okolnosti dvě dekády vzdáleného letopočtu rekapituluje v letos vydané knize 1996 And The End of History (Rok 1996 a konec historie) britský publicista David Stubbs, podle něhož byl tento rok důležitým zlomem v moderní britské historii i popkultuře. Zbytková euforie z pádu železné opory se tehdy transformovala v cosi nečekaně zlověstného a temného. Neblahé důsledky podle Stubbse prožíváme dodnes.
Oasis, Blur a Blair
Polovina devadesátých let se vyznačovala nebývalou lehkomyslností. Bezstarostnost doby skvěle odráží třeba americký komediální seriál Seinfeld (1989–1998), chlubící se označením „sitcom o ničem“, nebo slastně uspávací rytmy trip hopu. Byla to doba, která dokázala udělat hédonistické stadionové chorály i z delirického monologu alkoholika ve skladbě Born Slippy NUXX tanečních hvězd Underworld či ze sarkastické písničky Common People od alternativně rockových Pulp. Britové podle Stubbse tehdy žili v představě, že pád železné opony definitivně ukončil traumata bipolárního světa studené války a v politice přinesl konec rigidního rozlišování na pravici a levici. Tony Blair se měl stát průkopníkem centristické politiky „nové levice“, která odvrhla údajně zastaralé ideologie a nahradila je příslibem nekonečné prosperity. „Žili jsme v domnění, že už nejsou potřeba nemoderní revoluční hesla, že starý pořádek není nutné demontovat, protože přijal lepší, lidskou, starostlivou tvář, zosobněnou princeznou Dianou, zatímco dělničtí kluci z Manchesteru se stali naší novou aristokracií,“ konstatuje ironicky Stubbs.
Britové jsou podle Stubbse posedlí popkulturou, která jim slouží jako zrcadlo jejich existence. Rok 1996 se měl z dobového hlediska britské veřejnosti stát stejně slavným letopočtem jako rok 1966. Blair měl už záhy kráčet ve stopách strůjce sociálního konsensu a prosperity swingujících šedesátých let Harolda Wilsona; Oasis, kteří právě s Blur svedli hojně medializovanou „bitvu o britpop“, měli po dvou úspěšných albech konečně dobýt svět tak jako Beatles; a podobný historický úkol dostala i národní fotbalová reprezentace, která měla podle této analogie po třiceti letech zopakovat triumf na šampionátu, konaném navíc znovu v kolébce fotbalu. Jen namísto mistrovství světa tentokrát Londýn a další britská města hostila nejlepší týmy starého kontinentu. Po problémech s chuligány a po tragédii v Hillsborough v roce 1989, která zavřela anglickým týmům na několik let cestu do evropských pohárů, se fotbal pomalu vracel do pozice nejpopulárnějšího sportu v zemi a úspěch na Euru 1996 měl tento status potvrdit. Celonárodní nadšení živila fotbalová hymna Three Lions s refrénem: „Fotbal se vrací domů!“ Jenže po semifinále si refrén na stadionu Wembley nakonec místo domácích zpíval sektor německých fanoušků, jejichž tým porazil Anglii na penalty.
Vystřízlivění
Podobně jako fotbalová reprezentace ve Wembley měla celá Británie v roce 1996 pocit, že stojí jen krůček od něčeho velkého, historického, ale v rozhodující okamžik se očekávání nenaplnilo. S hitem Wannabe vtrhly na popovou scénu Spice Girls jako feministické komando pod vlajkou hnutí Girl Power, ale o rok později už pěly ódy na Margaret Thatcherovou a dělaly tuctový pop. Britpopové kapely měly znovuoživit kytarovou scénu, ale místo toho vznikly jen další kopie big beatu šedesátých let, jako Menswear a Ocean Colour Scene. „Zatímco rock v šedesátých letech odmítl minulost a traumata války a namísto toho chtěl stvořit novou tradici, britpop přišel jako hudba zrozená z minulých vítězství,“ píše Stubbs. Křečovitá snaha navázat na slavnou éru navíc upozadila to nejzajímavější, co se v britské hudbě dělo na žánrových okrajích, často spojených s karibskou minoritou a černou hudbou vůbec.
Vystřízlivění přišlo poměrně rychle, a to na všech frontách. Postideologický Blair záhy po svém zvolení v roce 1997 připravil velkorysé úlevy pro mediálního magnáta Ruperta Murdocha, jehož bulvární list The Sun měl na volebním vítězství Labour Party velký podíl. O rok později jeho vláda zavedla školné na univerzitách a v roce 2003 byl Blair vedle George Bushe mladšího hlavním zastáncem značně problematické invaze do Iráku. A Oasis? V roce 1996 odehráli v Knebworth Parku dva koncerty pro 250 tisíc lidí (zájemců o lístky bylo dokonce desetkrát tolik), o rok později ale bublina splaskla po vydání absurdně nabubřelého alba Be Here Now (1997), které navíc brzy mediálně zastínila smrt princezny Diany. Tato deska odstartovala strmý pád skupiny, doprovázený vleklými rozepřemi ústřední bratrské dvojice.
Gesto vymazání
O dvě dekády později čelí Tony Blair nepříjemným závěrům Zprávy o válce v Iráku vyšetřovací komise Johna Chilcota a odkaz Oasis se smrskl na obraz tragikomických blábolících figurek v péřových bundách. Skutečným hrdinou poloviny devadesátých let je nakonec spíše kytarista Richey Edwards z velšských Manic Street Preachers, který v roce 1995 za záhadných okolností zmizel a byl později prohlášen za mrtvého. „Edwardsovo zmizení bylo gestem totálního vymazání. Jeho konec, podobně jako smrt Kurta Cobaina, nebyl aktem protestu proti stavu světa, ale proti omezení života samotného, který se pro ně stal nežitelným,“ podotýká Stubbs. Pod povrchem dynamické, optimistické doby se začaly objevovat vážné trhliny, které se dále zvětšovaly v novém tisíciletí. Blair se vydal cestou neoliberalismu a odřízl Labour Party od tradičních voličů, následoval nástup nacionalistické strany UKIP a prozatím vše vyvrcholilo brexitem. Ovšem také britská populární hudba se po britpopové kocovině ponořila do temných časů, jimž vládly nekonečné talentové televizní soutěže. Rok 1996 vrhá podle Stubbse na současnost velký stín. Stín světa, který mohl vzniknout, ale nevznikl. A přitom vlastně stačilo tak málo.
Autor je hudební publicista.
David Stubbs: 1996 And The End of History. Repeater, Londýn 2016, 300 stran.