Divadlo La Fabrika uvedlo v říjnu inscenaci Virus. Norský soubor Jo Strømgren Kompani se pokusil formou tanečně-činoherní performance uchopit apokalyptické téma virové epidemie.
Poselství o samotě a dočasném virtuálním bezpečí přináší inscenace Virus norského souboru Jo Strømgren Kompani. Ve světové premiéře ho uvedla holešovická La Fabrika v druhé polovině října. Tvůrci pojali scénu i celé představení zvláštně neučesaným způsobem – využili lasery a laciný vizuál seskládaný z prvků, které si divák zařadí kamsi do druhé poloviny 20. století. Křiklavou umělost kulis doplňovaly i kostýmy účinkujících, zejména kosmická uniforma robotky, již představovala Portugalka Vânia Doutel Vaz. Jakkoli scéna samotná působila odbytě, stále mohlo být její provedení považováno za nadsázku a fungovat jako samostatná rovina sdělení, doplňující pohybovou a činoherní složku. Jen se přitom člověk nějak pořád nemohl zbavit dojmu, že se vše odehrává na obrazovce staré třiosmšestky…
Smyšlený jazyk
Doutel Vaz doplňovali Mikkel Are Olsenlund, Dag Rune Sjøli, Ivar Örn Sverrisson. Androidka se s nimi setkává poté, co musela nouzově přistát se svým modulem. Oni sami jsou nuceni řešit problémy se zastaralou technikou. Z následné interakce postav ale bohužel nebylo příliš jasné, o co vlastně usilují. Významnou část představení totiž tvořila činohra, při níž účinkující používali vymyšlený jazyk s prvky portugalštiny, islandštiny a angličtiny, který však bez titulků či jiné nápovědy nechával diváka tápat v nejistotě o smyslu někdy ne úplně krátkých dialogů. Divák si potom připadal podobně, jako když se v dětství díval na animované filmy v jazycích, kterými nevládl – pořád jste měli povrchní přehled o ději, ale jeho sledování bylo nadmíru vyčerpávající. A navíc tentokrát nebylo kam přepnout.
Představení obsahovalo jak humornou, tak vážnou složku, obě však byly ve svém vyznění nevýrazné a příležitostně se i navzájem rušily. Nadsázka vyprchala, vážnosti se nedostávalo a v důsledku tak Virus působil jako počasí, jež právě panovalo venku – chladno, trochu deště, nic, co byste si při večerní procházce nějak mimořádně užili.
Pod rouškou virtuální reality
Zmíněných nedotažeností bylo vážně škoda především vzhledem k taneční složce a též samotné myšlence představení. Tanec a pohyb jsou ve Viru představením v představení, souhra všech účinkujících je ohromující a velmi efektní, emocionálně nabitá a plná energie. Je to radost, která kontrastuje s unylostí zbytku. Také samotný děj, respektive jeho závěrečné vyznění, v němž se odhaluje naše osamělost, za pochodu zakrývaná rouškou virtuální reality a s ní spojených vratkých sociálních vazeb, nese závažné poselství. Jde o samotu o to smutnější, oč je závislejší na elektřině, technice a správně fungujících algoritmech programů, které prorůstají našimi životy. Tato zpráva je možná pro někoho vyčpělá, ale zároveň ji neustále potřebujeme slyšet znovu.
Při představení jsem se nakonec nemohl ubránit srovnání s Bouchačkou souboru DOT 504, která byla velmi krátce po premiéře stažena. Virus i Bouchačka totiž působí, jako by byly vytvářeny v izolaci, bez velké dramaturgické péče, bez odstupu a střízlivého nadhledu, které by umožnily upravit místa, jež nefungují sama o sobě a navíc kazí vyznění dílů funkčních. Inscenaci by pomohla přísnější selekce samotných tanečních sekvencí, existence propojujících činoherních můstků a jasnější představa o tom, jak by měla působit scéna. Virus vzbuzoval velká očekávání, ta však bohužel nebyla naplněna.
Autor je buněčný biolog.
Jo Strømgren Kompani: Virus. Režie a choreografie Jo Strømgren, scéna Jo Strømgren, kostýmy Bregje van Balen, zvukový design Lars Årdal, Ola Erik Blæsterdalen, světelný design Eirik Brenne Torsethaugen, hrají Vânia Doutel Vaz, Dag Rune Sjøli, Mikkel Are Olsenlund, Ivar Sverrisson. Premiéra 17. 10. 2016, divadlo La Fabrika, Praha.