Vítězství Donalda Trumpa bylo oslavováno nejen v Texasu nebo Severní Dakotě, ale také na zámečku Saint-Cloud západně od Paříže, který obývá lídryně krajně pravicové Národní fronty Marine Le Penová. Trumpův triumf označila za konzervativní revoluci a Francie se k ní prý brzy připojí.
V dubnu 2017 proběhnou francouzské prezidentské volby, které budou mít velmi zásadní dopad také na Evropskou unii a Českou republiku. Rozhodně více než ty rakouské, jež jsou v souvislosti s vývojem ve Spojených státech amerických v českém mediálním prostoru zmiňovány častěji.
Momentálně nejsou známi všichni kandidáti a kandidátky a primárky budou probíhat ještě v lednu roku 2017. Prozatím se uskutečnily na pravici, kde zvítězil bývalý předseda Sarkozyho vlády François Fillon. Jeho program je kombinací bezzubých, dávno zpochybněných neoliberálních reforem a velmi silného konzervatismu – je totiž navíc představitelem katolického křídla francouzské pravice. Na levici půjde do voleb kandidát Levicové strany (Parti de Gauche) JeanLuc Mélenchon, kterého v posledním listopadovém týdnu podpořila oficiálně také Francouzská komunistická strana. Dále se o pětiletku v Elysejském paláci bude ucházet bývalý Hollandův ministr financí Emmanuel Macron, jehož hnutí Společně (Ensemble) chce oslovit lidi nejrůznějších světonázorů a sesbírat některé hlasy namířené proti establishmentu, nebo zelený europoslanec Yannick Jadot, který proslul svým nedávným velmi emotivním a rozhořčeným vystoupením na plénu Evropského parlamentu v souvislosti se smlouvou CETA, v němž poslal ke všem čertům Donalda Tuska s JeanemClaudem Junckerem a Nathalií Arthaudovou, reprezentující pracující prostřednictvím hnutí Dělnický boj (Lutte Ouvrière). Nejsledovanější je ovšem proslulá – a mnohými nenáviděná – dvojice: premiér Manuel Valls a prezident François Hollande. Oba si totiž neustále pohrávají s myšlenkou, že by se společně utkali v lednu 2017 v primárkách rozštěpené Socialistické strany.
Ve jménu lidu?
Tato nerozhodnost a roztříštěnost samozřejmě nahrává kandidátce Národní fronty, europoslankyni Marine Le Penové, která nemá v rámci hnutí konkurenci, nemusela procházet primárkami a měla veřejný prostor zcela otevřený pro to, aby v průběhu září oficiálně odstartovala kampaň. Volné pole působnosti má také v nastolování programových témat a v celkovém rámování společenské debaty. (Au Nom du Peuple), a když je 18. září společně s programovými body kampaně představovala na letním festivalu Národní fronty ve městě Fréjus, neopomněla dodat, že bude dělat vše „ve jménu francouzského lidu, nic bez něj, nic proti němu“. Inspiraci zřejmě čerpala v minulosti, a to konkrétně v kampani svého otce JeanaMarii Le Pena z roku 1988, který vstupoval do boje o prezidentský post se sloganem „Le Pen, lid“ (Le Pen, le peuple).
Není příliš velkým překvapením, že pojem lid umísťuje na piedestal své předvolební kampaně, ze všech francouzských politiků či političek jej totiž používá bezkonkurenčně nejčastěji, a to v podstatě od roku 2012, kdy se ucházela o prezidentský post poprvé. Ovšem v posledních dvou letech, kdy se i v důsledku teroristických útoků, výjimečného stavu a vyvolávání strachu ve společnosti více diskutují a definují hodnoty, na kterých francouzská společnost stojí, jím vyjadřuje, kdo je a kdo není Francouzem a na koho mají a na koho nemají být uplatňovány základní stavební kameny Francouzské republiky – rovnost, volnost a bratrství.
Lidem často míní „malé Francouze“, jež ubíjí divoká globalizace, nadnárodní kapitalismus a multikulturalismus, zároveň se obrací k těm, které sžírá obrovská chudoba, zapříčiněná nulovou suverenitou Francie. Popisuje jej také jako lid z Bordeaux, Nice, Marseille nebo Paříže, který se okolo sebe rozhlíží a ptá se sám sebe, kde se vlastně nachází. Tím samovolně postupuje k tomu, kdo oním francouzským lidem není, a ke komu tedy nehovoří.
Proti multikulturalismu
„Posláním takových lidí, jejichž víra, zvyky a kulturní tradice jsou jiné než ty naše, není žít ve Francii. My ovšem nemáme žádnou možnost je kritizovat v místech, odkud pocházejí. Proto říkám ano globálnímu multikulturalismu, ale ne multikulturalismu realizovanému pouze v jedné zemi.“ Podobné výroky Le Penová používá již dlouho a je poměrně jasné, že jsou primárně mířeny na francouzské i nefrancouzské muslimy, které vědomě a s chutí ze svého konceptu lidu vylučuje. Velmi dobře ví, že přesně tyto výroky potřebuje, aby čas od času vyvolala strach nebo obavy, a zároveň si udržela pozornost stárnoucího, ale stále ještě poměrně silného tradičního elektorátu Národní fronty, který lze s klidem pojmenovat jako otevřeně rasistický.
Aby Marine Le Penová uspěla, potřebuje ovšem oslovovat širší spektrum obyvatelstva, což jí komplikuje čerstvě zvolený kandidát pravicových republikánů François Fillon. Ten si totiž s Le Penovou v diskusi na téma islám nezadá – oba se vyjadřují v podstatě totožně. Zdá se tak, že nejnovější strategie lídryně Národní fronty bude dvojí: bude velmi zdůrazňovat socioekonomická témata, propojení chudoby a nezaměstnanosti s globálním kapitalismem, ekonomickými a politickými elitami a oslovovat sociálně deprimované, na které rozhádaná levice zapomněla a proti nimž stojí Fillon. Druhou strategií zřejmě bude silná kritika Fillonovy minulosti a hlavně éry, kdy byl předsedou Sarkozyho vlády. Již nyní o něm mluví jako o „komplicovi dramatické Sarkozyho pětiletky“.
Je ještě brzy na to předvídat, jestli se Francie vydá cestou Spojených států amerických, protože do prezidentských voleb zbývá ještě zhruba pět měsíců. Jisté ovšem je, že levice opět za konzervativní a fašizující pravicí zaostává.
Autorka studuje na FF UK.